Vzpomínka Petra Feldsteina na Marka Skálu

 

Odešel největší z turfmanů 

 Dne 2. prosince 2022 opustil početné řady turfmanů asi ten největší a nejvěrnější z nich – Marek Skála. Zemřel přesně osm měsíců po svých osmdesátých osmých narozeninách a čtyři měsíce před těmi následujícími, jichž se už nedožil.

Čtyřicet čtyři let, od roku 1963 do roku 2007, zhotovil více než sto tisíc fotografií. A protože kromě jiných svých obdivuhodných vlastností, pro něž ho tolik lidí mělo rádo a vážilo si ho, byl také pořádkumilovný a systematický člověk, vytvořil za tuto dobu gigantický fotoarchiv nevyčíslitelné hodnoty, který před časem daroval Jockey Clubu České republiky.

Když před více čtrnácti lety slavil své pětasedmdesátiny, řekl:

„Statistiku jsem si nikdy nedělal, ale pořádek jsem po celá ta léta udržoval vzorný. Možná, že to bude znít jako velké chlubení, ale jsem přesvědčený, že tak pečlivě popsaný a seřazený fotografický archiv už nikdo nikdy mít nebude. Všechny svoje negativy s kartotékou, jak podle data, tak podle jmen koní, jsem předal Jockey Clubu. Hledání je tak ohromně jednoduché a rychlé.“

Ač poctivě a rád navštěvoval všechna dostihová závodiště v republice, byl srostlý především s Velkou Chuchlí. A to už od roku 1951, kdy do jejích ochozů přišel jako sedmnáctiletý poprvé. Na vlastní oči tak před více než jedenasedmdesáti lety viděl Československé derby s vítězstvím polského hřebce Pink Pearla, kterého vedl žokej Władysław Biesiadziński.

Marek Skála (vlevo) na snímku s Alešem Pohořalem

To ho jistě potěšilo. Marek byl totiž etnický Polák. Na svět přišel v roce 1934 v Krakově jako Marek Fürst. Bylo mu pět let, když ho s maminkou, tatínek v té době už nežil, odtáhli Sověti na počátku druhé světové války do sibiřského lágru. Sám o tom řekl: „Moc si z té doby nepamatuju. Vím ale, že jsem neustále měl strašný hlad.“

 Druhou polovinu války strávil Marek v dětském domově 120 km od Moskvy. Bylo mu jedenáct, když si pro něj v roce 1945 přijela maminka, která se nějaký čas předtím stala ošetřovatelkou první samostatné československé jednotky na území SSSR. Tady se seznámila s panem Skálou, kterého si pak vzala a který se stal Markovým otčímem. Nejdříve žili v Tatranských Matliarech ve Vysokých Tatrách a po čase se přestěhovali do Prahy.

Tady se Marek dostal poprvé do kontaktu s češtinou, s níž zpočátku dost těžce bojoval. Když povyrostl, stal se členem Jezdeckého oddílu TJ Slavia. Po vojně chodil jezdit do Chuchle k trenéru Adolfu Radovi. To už pracoval v družstvu Fotografia, odkud později přešel do Filmového studia Barrandov.

Na chuchelském závodišti fotografoval nejdříve jen pro sebe, současně se ale vypracoval ve zdatného dostihového odborníka. Určitou dobu byl dokonce klusáckým a později i cvalovým handicaperem.

Stále víc ho to však táhlo k fotoaparátu. Ač se nikdy nestal zaměstnancem Státního závodiště (ve fotooddělení Filmového studia Barrandov pracoval až do důchodu), byl de facto jeho dvorním fotografem. Postupně se sblížil a skamarádil s ohromnou spoustou lidí z dostihového prostředí. Ti si neuměli ani za časů původních tribun, ani v dobách pozdějších včetně letošní sezóny, zdejší prostředí bez Marka Skály představit.

Jsem přesvědčen, že všechny, co ho znali a vážili si ho pro jeho přátelskou, nekonfliktní, optimistickou povahu, již nejvíce prozrazoval svým typickým, bezelstným úsměvem, přirozeným a nenapodobitelným, teď svým odchodem zarmoutil poprvé.

S obdivuhodným, neskonale čestným a milým člověkem Markem Skálou se jeho blízcí a přátelé rozloučí v úterý 13. prosince 2022 v 11.20 hodin v malé obřadní síni strašnického krematoria.

 

                                                                                                     Petr Feldstein