Nebyl tím, kdo by vyhrával velké dostihy, přesto svým vztahem ke koním a přirozeným umem ovlivnil spoustu lidí. Připomeňte si ve vzpomínkách rodiny, přátel a spolupracovníků výjimečného člověka a trenéra Zdeňka Bezstarostu, který nás opustil před 16 lety...

Gabriela Bekrová (dcera)

Můj táta? Každý, kdo ho poznal, mi potvrdí, že to byl přátelský člověk s milým úsměvem. Kolem něj byla stále příjemná atmosféra, kterou uměl přenášet i na ostatní. Díky tomu měl spoustu přátel a mnohé z nich ovlivnil tak, že na něj vzpomínají dodnes.

Jako dítě jsem měla ráda jeho vyprávění a historky. Třeba o tom, jak se poprvé setkal s koňmi na staré jízdárně v Mladé Boleslavi. Tam byla armádní jízdárna, kde byli kvalitní koně a i jezdecky zkušení důstojníci.

Kouzlu koní propadl nejenom můj táta a jeho bratr, ale nakonec začali aktivně jezdit i oba jejich rodiče, moje babi a děda. Doma máme spoustu fotek, jak jezdí v průvodech, troubí na trubky, účastní se různých veřejných vystoupení nebo parkurového skákání. Tátu na rozdíl od zbytku rodiny vždy přitahovala rychlost a dostihy. Jeho snem bylo hlavně jezdit a třeba i Velkou pardubickou. Tu ostatně také dvakrát jel a pokaždé ji dokončil. Jednu Velkou absolvoval společně i se svým bratrem Jardou, na koních, kteří byli shodou okolností také bratři a jmenovali se Sahar a Sádek.

Po vojně pracoval v několika podnicích (PP Albertovec, Státní statek Dubá), kde jezdil a připravoval mladé koně. Byli to většinou angličtí polokrevníci, se kterými se pak závodilo na menších závodištích, a koně a jezdci tak třeba stihli odjet dostih i parkur během jednoho jediného dne.

Můj táta měl spoustu zkušeností a byl výborný jezdec. Nepamatuji se, že by některého koně nezvládl, a to vždy jezdil ty problematické a zlobivé. Když pracoval na školním statku při SZeŠ v Třebíči, byli tam provozní koně, chovné klisny s hříbaty i plemenný hřebec. V tomto prostředí jsem se i já mohla o koních hodně naučit, hlavně jak ke koním citlivě přistupovat při výcviku, s trpělivostí a opatrně, aby se nezranili ani koně ani jezdci. Mám na to krásné vzpomínky. Okolo koní se u nás doma točilo všechno, ale měli jsme i čas zajet na hory, s přáteliposedět u táboráku, anebo vyrazit na dovolenou.

Zásadní posun přišel, když dostal nabídku trénovat koně pro JZD Mír Práče a později VV Zákupy, kde se naplno mohl věnovat práci trenéra dostihových koní. Tam byly sice nároky vyšší, ale myslím, že dosáhl mnoha krásných výsledků, na které mohl být pyšný.

Ke konci své kariery působil jako trenér OSVČ. To mu umožnilo se více realizovat. Přestože nepatřil k trenérským hvězdám, začlenil se do světa dostihového sportu jako skvělý odborník. Jako člověk ovlivnil velkou spoustu mladých lidí, kteří se nakonec tak jako on, věnovali koním celý život. Pro mě byl vždycky příkladem morálního člověka a milujícího otce.

Lucie Bezstarostová (vnučka)

Babička s dědou bydleli zhruba kilometr od statku, kde jsme měli ustájené koně. Když jsme chodili z odpolední služby domů (to jsem byla tak na prvním stupni základní školy) a byly na nebi hvězdy, děda mi vždy ukazoval Velký vůz. Pamatuji si, jak mi vysvětloval, podle čeho ho najdu, a když jsem i přesto tápala, přikrčil se, natáhl ruku a ukázal na nebe. Od té doby vždycky, kdy vyjde Velký vůz, vzpomenu si na něj. Na jeho blízkost, laskavost a nadšení, s nímž se vrhal i do všech činností souvisejících s koňmi.

Krásné vzpomínky mám i na společné vyjížďky, třeba na tu, kdy se pode mnou (byla jsem tehdy ještě docela malá) splašila klisna Radara. Najednou se lekla a vyrazila kupředu. Nešlo ji nijak zastavit, jen jsem slyšela zdálky dědu, jak volá: „Zakloň se, zakloň se…“. Bylo ale pozdě, spadla jsem a klisna odběhla kousek dál. Děda ke mně přijel, zkontroloval, jestli jsem v pořádku, chytil Radaru, vyhodil mě na ni a pak na mě spiklenecky zamrkal: „Mamce to říkat nebudeme.“Asi měl strach, že by mě s ním už nepustila. Po čase se to stejně dozvěděla, ale to už bylo promlčené…

U babičky a dědy jsem trávila i víkendy, a tak se občas stalo, že bylo k obědu něco, co jsem neměla moc ráda. Když jsem oběd nedojedla, babička mi zakázala jakékoliv sladkosti. Jestli máš hlad, máš tam zbytek od oběda, a tím jakoukoliv debatu ukončila. Většinou pak odešla nahoru do patra žehlit a uklízet. Děda zůstával se mnou v obýváku, kde odpočíval. Když byl „čistý vzduch“, zamířil do mrazáku a nandal nám do misek polárkový dort, samozřejmě „na tajňačku“, aby o tom babi nevěděla…

Dědu jsem milovala. Nikdy jsem nezažila, že by se rozčílil, nebo na někoho řval. Pro mě to byl nejúžasnější člověk a moc mi chybí.

Jan Huk (kamarád, spolupracovník)

Se Zdeňkem jsme se znali skoro třicet let. Byl to nesmírně hodný člověk,kamarád, který mě mnohokrát pomohl v osobním i koňařském životě. Byl jsem v jeho společnosti rád. Vždycky jsem se těšil, když s Lubošem Janeckým začali vyprávět a vzpomínat na koně a lidi, s nimiž se setkali. Vzpomínky? To jsou jen střípky z těch let. Když jsme se Zdeňkem v Mimoni skákali, měl i v okolí postavené skoky, což byl vynikající trénink do krosů. Nebo když mu v dostizích startovali jeho svěřenci – byl nervózní tak, že i jako nekuřák (nesměl, jinak by doma dostal) vždy nějakou cigaretu vykouřil. Mimo práci jsme pak spolu vyměňovali králíky, pro rozšíření chovu. Byl zastáncem staré koňařské školy, koně měl klasicky naježděné a znal je i povahově, takže jim uměl vyhovět. Myslím, že u něj se měli koně opravdu dobře.

Jiřina Adrésová (jezdkyně v té době pracující v Mimoni)

Pana Bezstarostu jsem poznala na Ploužnici u Mimoně.Potkávalijsme se na jednom dvoře – já pracovala pro trenéra Šimuniho a on měl stáj naproti té naší. Moc ráda na něj vzpomínám.Byl vždycky milý,dobře naladěný.Když bylo potřeba, vždycky jsem mu ráda pomohla s ježděním.

Jakub Pavlíček (jezdec, který působil ve společné stáji se Zdeňkem Bezstarostou hned po svém vyučení)

Do Mimoně jsem nastoupil hned po vyučení, byl jsem sám, neměl jsem nic, ale bylo to super. V začátku jsem pracoval u Michala Liska, který měl s Bezstarostovými společnou stáj. Loty jsme kombinovali, jak bylo potřeba, takže jsem jezdil v práci jak pro Michala, tak i pro ně. U Bezstarostových jsem nejen vypomáhal, ale také bydlel, jedl, byl jsem něco jako jejich vnuk…Začínal jsem tam v době, kdy jedničkou stáje byl Marcel Novák. Ten pak měl problémy s váhou a já místo něj začal jezdit roviny. Na domácím závodišti v Mimoni, kde se dostihy konaly několikrát za rok, jsme téměř všechno povyhrávali. Šlo sice o menší dostihy, ale ve stáji stála spousta koní, kteří se trefovali několikrát za sezónu. Pana Bezstarosty jsem si nesmírně vážil, hodně mě toho naučil, a to nejen z profesního hlediska. Jezdil se mnou a svou dcerou Gábinou i práce a ježdění ho drželo vlastně až do posledka, než onemocněl. Šlo to pak hodně rychle. Nikdy nepil, nekouřil, cigaretku si dal jen výjimečně. Byl to dobrý člověk, hodný, laskavý a velmi dobrý trenér. Svých lidí si vážil a bral je jako rodinu.

Michaela Šavujeva (amatérská jezdkyně vypomáhající ve stájích Zdeňka Bezstarosty)

Na pana Bezstarostu mám takové „dětské“ vzpomínky. Jako první mě vzal mimo jízdárnu na staré kobyle, která mě hned vyklopila, jako prvnímu jsem mu vodila v Karlových Varech koně dodostihu… Na jízdárně nás posazoval i na dvouleté, abychom se něco naučili. Byl to moc hodný a milý člověk, na kterého nikdy nezapomenu.

Marian Ščevlík (spolupracovník, rodinný přítel)

Rád vzpomínám na spoustu věcí, které jsem s ním zažil – třeba na naše první společné cesty do Varů s doktorem Liskem a jeho autobusem nebo avií. Nebo pak na dobu, kdy mi pomohl zachránit Lucifera po úraze, když jsem pracoval ve Zhoři. Nezapomenutelné byly i společné práce nejdříve s Martinem Knauerem a poté Marcelem Novákem. Pan Bezstarosta mě naučil spoustu věcí týkajících se koní a dostihů, a co si pamatuju, vždy byl skromný a žil stájí.