Znali jsme se 46 let, ale většinu té doby, která ovšem uběhla tak rychle jako speedující kůň, jsme si vykali. Až mi jednou, jako člověk o tři roky starší než já, nabídl tykání. Určitě to bylo dlouho potom, co se dvacáté století nenápadně, skoro jako kdyby se nechumelilo, přehouplo do jedenadvacátého. Já jsem ale měl už při našem následujícím setkání pocit, že si tykáme odjakživa.

Vídali jsme se samozřejmě hlavně na dostizích, ale nejen na nich. Často jsem v jiném, klidnějším prostředí, naslouchal jeho vzpomínkám. Vzpomínkám s koloritem ještě válečné, ale hlavně poválečné Chuchle. Koloritem nenávratným, zároveň však přes veškerou mizivost všeho, co se kdy na světě odehrálo, odehrává a odehraje, vlastně věčným.

Jsem moc rád, že některé z těch vzpomínek, z doby, kdy jsem mu asi ještě říkal pane Záglere, jsem měl tu čest a možnost zpracovat do několika textů. Stejně tak jsem rád, že asi právě z nich teď čerpali pisatelé, kteří se k smutnému psaní o Honzíkově odchodu dostali dříve než já; i když bych samozřejmě v této souvislosti ocenil zmínku o jejich zdroji.

Hlavním a vlastně jediným zdrojem je ovšem Jan Zágler. Malý velký muž mnoha zájmů a profesí. Všechny je vykonával skvěle a noblesně, navíc skromně, s pokorou, která mu byla vlastní. Po svém tatínkovi Eduardovi, kterého jsem po svém příchodu na závodiště v roce 1977 ještě také poznal, byl tělem i duší koňař. Honzík řadu let brázdil dostihové dráhy v sedle jako amatér, coby rozhodčí dlouho pracoval v různých dostihových komisích, byl znamenitým fotografem, výborně psal, skvěle vyprávěl.

Snad mi čtenáři dovolí, abych jim Jana Záglera přiblížil v jednom z povídání, které jsme spolu o starých chuchelských časech absolvovali.

 „Ani můj táta, ani máma z Chuchle nepocházeli, ale srostli s ní dokonale. Otec byl rodák ze Stupavy u Bratislavy, jeho rodiče byli Rakušané. Od svých deseti let žil u babičky ve Vídni, která byla garderobiérkou ve Vídeňské opeře. Díky babičce táta statoval v řadě představení. V jednom z nich byl na jevišti se samotným Enrikem Carusem. Pro otcovu budoucnost však bylo důležitější, že se v divadle seznámil s jedním pánem, který ho vzal jako třináctiletého kluka na dostihy do Freudenau. A táta, který byl malé a velmi drobné postavy, rázem zatoužil stát se žokejem. Nakonec se ale krátce po první světové válce nevyučil jezdcem tady, nýbrž v Budapešti. Pak jezdil v Rakousku, v Itálii a hodně i v Československu. S maminkou se seznámili v Plzni, která tu bydlela od narození. Svatbu měli ve Vídni a za svědka jim šel Leslie Lomax…“

Na konci dvacátých let se dostihový jezdec Eduard Zágler a jeho žena Anna ubytovali v tehdy téměř novém domě manželů Hořejšových v Dostihové ulici číslo popisné 229. V listopadu 1929 přišla na svět dcera Adéla a téměř přesně o jedenáct let později se rodina rozrostla o syna Jana.

„Nenarodil jsem se do šťastných časů. Na sklonku roku 1940 nebylo ani v Chuchli kdovíjak veselo. Protektorát Böhmen und Mähren, konec války v nedohlednu. Na druhou stranu byla Chuchle a její dostihy do určité míry jakousi oázou, světem, jenž byl tak trochu sám pro sebe.“

Vedle rodiny Hořejšových, majitelů, hodných a laskavých lidí, kteří neměli s dostihy nic společného, měl dům zajímavé obyvatele. Záglerovi obývali byt o jedné velké místnosti v přízemí. Vedle nich v 1+1 nebydlel se svou ženou nikdo jiný než svědek na svatbě rodičů Jana Záglera anglický žokej Leslie Lomax, jehož jméno bylo nerozlučně spjato s Velkou Chuchlí meziválečnou, válečnou a krátce i poválečnou. Jeho otec, vynikající a úspěšný trenér William Lomax, žil v domě vedlejším, kde mimo jiné bydlel i pan Machač, trenér jednoho z prvních vítězů Čs. derby z roku 1923 Wallady, Josef Bořík a později například i František Toušek. U Hořejšů měli byt i manželé Tesařovi. Pan Tesař pracoval dlouhá léta ve stájích jako ošetřovatel. Podkroví obývali tři rajťáci – Josef Koloc, Bohumil Klečka a Josef Mildorf.

„Všichni byli svobodní a paní Tesařová jim vařila. Přestože byli každý jiný, anebo možná právě proto, neměli ze společného soužití, pokud si vzpomínám, žádné problémy. Koloc byl málomluvný, dost uzavřený, vyložený pedant na pořádek. Velice dbal i na svůj zevnějšek, rád se čistě a elegantně oblékal. Každých čtrnáct dnů pravidelně dělal grunt. Všechno, co měl, vynesl na dvůr, a dával si věci do pořádku. Klečka nebyl jeho pravý opak, ale přesto se od něho dost lišil. Byl veselý, optimistický, rád se smál a dělal legraci, na pořádek tolik nedbal. S Josefem Mildorfem, jedním z trojice známých bratrů, byl problém v tom, že si na rozdíl od těch dvou rád přihnul. Nakonec na to doplatil…“

Jan Zágler ale nejvíc přilnul k Bohumilu Klečkovi. Náklonnost to byla ovšem vzájemná. Přestože byl mezi nimi rozdíl téměř dvou generací, Jeník slovutnému dostihovému jezdci tykal a dodnes, přestože Klečka zemřel, když Janu Záglerovi bylo pouhých sedm let, jej považuje za nejlepšího kamaráda, jakého kdy měl.

„Obdivoval jsem ho a napodoboval úplně ve všem. On měl třeba moc rád ostrá, kořeněná jídla a já je doma vyžadoval také. Říkal mi Hansi a choval se ke mně jako k sobě rovnému. Bral mě s sebou na procházky do Prahy, to byly nádherné chvíle. Když potom nečekaně umřel, byla to pro mě strašná rána. Bohoušovi se po jednom dostihu ve vážnici udělalo špatně a než mu přivolali pomoc, bylo pozdě. Při pitvě se ovšem ukázalo, že jeho dny by ale stejně byly sečteny. Měl, aniž o tom věděl, ve velmi pokročilém stádiu rakovinu žaludku. Umřel v době, kdy s ježděním pomalu končil a stále více se soustřeďoval na trenérskou práci.“

Nebyla to jediná tragédie, která obyvatele domu 229 postihla. Na počátku padesátých let neunikl krutému osudu Josef Mildorf. Patrně i pod vlivem alkoholu spadl z žebříku při stahování plachty se senem, uložené na půdě ve stáji. Při pádu z velké výšky se uhodil zezadu do hlavy. Za žádnou cenu však nechtěl doktora, řekl jen, že si půjde domů lehnout. A ráno už se neprobudil.

„Umřel v našem domě, pár metrů ode mne. Bydleli tehdy už jenom s Kolocem, který, když viděl, že nejeví známky života, sháněl pomoc. Bylo ale už pozdě. Snad to u kluků Mildorfových bylo nějaké prokletí. Vašek, lepší rajťák než Josef, na což Pepík nepochybně žárlil, skočil v Chuchli pod vlak. A třetí bratr se zastřelil.“     

I smutné události k životu patří, ale tento dům nežil pouze jimi. I v nejdusnějších obdobích nacistické okupace, kdy byly zakázány návštěvy, a běhalo se před prázdným hledištěm, chodili do domu každou neděli dopoledne někteří majitelé koní, jež tehdy trénoval Josef Koloc, který už také s jezdeckou kariérou pomalu končil a přecházel na novou profesi.

„Chodil k nám například pan Karafiát, který měl v souladu se svým jménem v Chuchli zahradnictví. A nějaký pan Vlček, velice milý a příjemný člověk. A také pan Podolský. I ten byl moc fajn. Známější než on byla ovšem jeho žena, majitelka známého pražského módního salónu. V tehdejším Dostihovém programu mívala reklamní stránku. Manželé Podolští po únoru 1948 emigrovali. Po roce 1989 jsem se dověděl, že pan Podolský, tehdy už v hodně pokročilém věku, přijel na chvíli do Prahy. Chtěl jsem se s ním setkat, ale nevyšlo to, byl tu opravdu jenom krátce.“

Nejraději si Jan Zágler vybavuje atmosféru, v níž trávil dětství a první léta mládí. Všichni v domě totiž žili jako jedna velká rodina. A i když se z hlediska politického režimu vlastně nikdy nejednalo o příznivé období, považuje toto období svého života za velice šťastné.

„Velký podíl na tom měli domácí, Hořejšovi. Jejich dcera bydlí v domě se svou rodinou dodnes. Ale i ostatní. Často jsme se všichni scházeli na zahradě, povídalo se o všem možném, nejvíc samozřejmě o dostizích. Hořejšovi, Tesařovi i my jsme chovali husy, slepice i čuníka. Příjemně se ovšem žilo v celé obci. Společenský život a kontakt lidí měl oproti pozdějším časům úplně jinou kvalitu. A kromě dostihů, já sám jsem dlouho jezdil jako amatér, jsme v rodině, nebyli jsme však žádnou výjimkou, měli ještě jednu velkou zálibu – ochotnické divadlo. Možná to mělo kořeny v tátově dětském působení v té Vídeňské opeře. V Chuchli jsme inscenovali třeba Hrátky s čertem nebo Lucernu. V té hrál táta vodníka Ivana, můj švagr Brahu, sestra Adéla Haničku, maminka Kláskovou.

Máma, i když se nevyučila švadlenou, výborně šila. S trochou nadsázky – skoro jako paní Podolská. Nejen členům rodiny, ale i kostýmy pro divadelní představení nebo na plesy. A také ovšem dresy, rajtky a čepice pro dostihové jezdce…“    

Ano, i smutné události k životu samozřejmě patří. Odchod Jana Záglera, který nás opustil v sobotu 3. června 2023 ve věku 82 let, půl roku po svém kamarádovi Marku Skálovi, také nezapomenutelném turfmanovi, ale patří k těm, s nimiž se člověk smiřuje hodně těžko. Naposledy jsme spolu mluvili na chuchelském závodišti necelé dva týdny předtím, v neděli 21. května při Velké jarní ceně…

 Petr Feldstein

(Jan Zágler na archivním snímku s Lesterem Piggottem)

Podle informací pozůstalých si Jan Zágler nepřál pohřeb, proběhnout má pouze rodinné rozloučení a uložení. Dle informací od rodiny bude časem uložen v rodinné hrobce v menší přední části Chuchelského hřbitůvku nahoře v lese u kostela sv. Jana Nepomuckého