A. Pohořal: Podívat se Filipovi do očí…

Téměř dvě stovky lidí se sešly při vzpomínkovém aktu na Filipa Minaříka  na závodišti v Kolíně nad Rýnem. K dešti se přidaly i slzy, které stékaly po tvářích účastníků při setkání s Ferdinandem i Jitkou Minaříkovými, jeho ženou Katjou, ale i dalšími hosty.

 Klobouk dolů před německou dostihovou autoritou, jak bez falešné pompy, ale velmi citlivě, dokázala připravit tuto událost, která, pokud se na ni Filip shora díval, ho musela potěšit. O slzách už jsem psal, ale provázely akt i úsměvy, to, když si účastníci sdělovali některé hezké zážitky, které je s Filipem spojovaly. Třeba vítěz Velké pardubické Peter Gehm, který je po úraze připoután na vozíku, ale neváhal dorazit: „Měli jsme s Filipem velmi dobré vztahy, mnoho jsme toho odjezdili – byť Filip na rovině a já na  překážkách… Vzpomínám na jeden svůj velmi hezký zážitek s ním – to bylo v Brémách a Filip si chtěl každopádně odjet překážkový dostih, ale když se při zkušebním cvalu setkal se zkušební překážkou, tak mu došlo, že tam je všechno úplně jinak. A říká mi: Petře, musíš mi pomoct, já mám strach. Tak jsem mu řekl: klid – půjdeme spolu přes ten zkušební skok. A v dostihu jsem jel vpředu, Filip těsně vedle mne a dojeli jsme...  Tuhle vzpomínku jen tak z hlavy nevymažu.“

Zavzpomínal na něj i majitel a chovatel baron Ullmann: „Jak už bylo řečeno, neměl špatné charakterové stránky… Když s někým spolupracujete pětadvacet let, je to už věc důvěry z obou stran.  Měl jsem ho vždycky rád, i když neměl jednoduchou povahu… To víme, ale mohli jste se na něj kdykoli obrátit a  mně s ním bylo vždycky dobře. Samozřejmě jako v každém životě jsou i okamžiky, kdy jste nahoře, a i ty, kdy jste dole, ale s ním to bylo sportovní fair – důvěryhodné a vždy na něj bylo spolehnutí... Jinak bychom nemohli spolu tak dlouhý čas vydržet..... Uspořádání nebylo mou myšlenkou, ale kdyby s ní lidé z dostihového sportu, resp. z vedení Deutscher Galopp, nepřišli, tak bych něco takového udělal já.“

…a co bylo ještě smutné? Že tu nebyl oficiálně žádný představitel České dostihové autority, byť Filip se hlásil všude k České republice a často byl vídán s čepicí s českou vlajkou. A navíc to, že začínal v Česku, bylo připomínáno řečníky…  Ať už byly důvody jakékoli, prostě a vulgárně řečeno po této stránce jsem se tady cítil opravdu hloupě a cítil by se tak jistě každý, kdo by tady tu atmosféru zažil.  Navíc stačilo alespoň, když už nikdo nemohl, poslat pár řádek, které by tu komentátor přečetl. V českém prostředí se nyní řeší, kdo o tom věděl a  kdo ne komu kdo poslal či neposlal pozvánku… Samozřejmě to není bez mráčku i v tom prostředí německém, ale v takovéto chvíli jde všechno stranou. To asi neřešil pan Soichiro Matsumae, generální manažer Japanese Racing in Paris, který speciálně na tento akt přiletěl z Paříže a přivezl rodině fotoknihu s Filipovými japonskými úspěchy: „Nevím, co říct, protože pro nás všechny byl velkým přítelem a on měl velmi mnoho přátel v Japonsku, což jsme poznali na ohlasu na naše zpravodajství o Filipově úmrtí, kdy v reakci na tuto zvěst přišlo opravdu mnoho kondolencí – jeho ženě i jeho rodině. Proto je mi velkou ctí, že jsem se mohl této akce zúčastnit osobně a dát tak Filipovi poslední sbohem… Stal se i v Japonsku velkou dostihovou osobností.“

Už bychom to neměli teď řešit ani my… Co se stalo, stalo se a musíme se podívat do budoucna. Ať jsme korektní:  na Filipa se vzpomínalo i v Praze a žokejové měli na dresech i černé pásky. Myslím si ale, že by neškodilo trochu víc piety. Třeba uspořádat příští rok  dostih Memoriál Filipa Minaříka a předtím  například  promítnout na velké obrazovce okamžiky z Filipova života. A poslat na tento dostih pozvánku do Německa a třeba i do Paříže. To proto, abychom se mohli Filipovi – kdyby ožil – podívat bez uzardění do očí.  Samozřejmě že se nestanu po těchto řádcích populárním, ale napsat jsem to musel. Udělal jsem také mnoho chyb, někdy prostě člověk ani nezváží, že je věc podstatně důležitější, než si myslel. Ale měl by se z toho poučit…

Aleš Pohořal