Komentář A. Pohořala: O síle anonymu

Síla anonymu funguje


Když jsem pro noviny 5 plus 2 dny dělal vánoční rozhovor s Tomášem Váňou v Lysé (a také s Helenou Blažkovou) svěřil se mi, že na něj a jeho práci chodí anonymy. Jsem od povahy důvěřivý, a tak jsem mu poradil, aby se nějaké anonymy vykašlal, protože ty přece nemohou nikoho ovlivnit. Že mi tehdy pusa neupadla!


Bylo po tom hezké zakončení sezóny korunované vyhlášením Váňova druhého místa  v Maentiva cupu, tedy vlastně vicešampiona ČR. Hovořili jsme tehdy o šancích koní, Tomáš měl plány do budoucna. Ty se však zhroutily ze dne na den, když někteří majitelé, pro které získal tolik vavřínů, mu koně odebrali. Není to vůbec nic proti majitelům, jak říká  moje kolegyně, za své peníze si mohou dělat co chtějí, třeba i se zničit, ale jde o to, co způsobí anonymní dopisy, jak dokážou vnést semena nenávisti, která potom klíčí aniž bychom si to uvědomovali. Kdo se  včas se proti tomu nebrání, může takto dopadnout. Zvláště, když mu poradí ještě takovej „blbec“, za kterého jsem teď  sám před sebou já. Pracoval jsem ve Večerní Praze 25 let a byl po Olegovi  Gubinovi po celý ten čas propagátorem dostihů. Vydavatel Fidelis Schlée, později také významný majitel dostihových koní, anonymní dopisy házel do koše. Vůbec si nedovedu představit, že by na základě nějakých nařčení, která se také občas vyskytla,  odebral koně ať už  Františkovi nebo Romanovi Vítkovým, nebo že by o takové možnosti vůbec, při úspěšnosti jeho koní, vážně  uvažoval.
Ještě jednou  však opravdu zdůrazňuji, že rozhodnutí majitele  či majitelů je třeba beze zbytku respektovat, mají na ně plné právo. Jen mne mrzí, že anonym má u nás takovou sílu. Příště budu ve svých úsudcích na ně o hodně opatrnější. Tento případ mne dostatečně  poučil, a to jsem si myslel, že v bezmála 65 letech nemohu být ničím překvapen. Teď jsem si teprve uvědomil, pravý význam rčení, že člověk se učí celý život.
Aleš Pohořal
(na rozdíl od mnohých se nestydím pod svůj názor podepsat)