Mozaika trojek v českém turfu I.

Z MOZAIKY TROJEK V NAŠEM TURFU I.


V tištěném časopise Paddock Revue jsme se při pohledu do naší dostihové historie ohlíželi, mimo jiné, také za roky, které končily stejnou číslicí jako ten, který se právě psal. Začali jsme v roce 2007, kdy jsme náš zájem upřeli na sedmičky, a skončili v roce 2012, kdy jsme se zaměřili na dvojky. Dovolte nám, abychom na tuto tradici navázali i v Dostihovém světě. A soustředili se pochopitelně letos na trojky. A to přesto, že z letošního trojkového letopočtu ukrojil čas už téměř sedm měsíců, a že i dostihový rok 2013, ostatně nejen dostihový, také vlastně patří z podstatné části do historie.


1843,1863, 1873, 1883, 
V roce 1843 se ve vsi Trnová u Pardubic, která se později stala součástí města, podruhé uskutečnily překážkové dostihy, které uspořádal pardubický honební spolek. Organizátoři tak navázali na úspěšnou premiéru z předcházejícího podzimu. I tentokrát měl hlavní dostih osmnáct překážek, výhradně přírodních, a celý mítink se znovu setkal s velice příznivou odezvou.


V roce 1863 se v pozdějším hlavním městě budoucí Československé republiky, pořádaly čtvrtou sezónu dostihy na pankrácké Zelené lišce.


V roce 1873 byla místem pro dostihy v Praze zaslíbeným už šest let Císařská louka.  V Pardubicích tenkrát chyběl jediný rok do založení Velké pardubické.
     
O deset let později, v roce 1883 se Velká pardubická konala po deváté. Za normálních okolností by se tenkrát uskutečnil jubilejní desátý ročník. Že se tak nestalo, měly na svědomí listopadové mrazy v roce 1876. Tehdy se Velká pardubická pořádala až na počátku jedenáctého měsíce roku, kdy ovšem teploty i výrazně pod nulou nebývají kdovíjakou zvláštností. V roce 1883 se dostih konal 28. října, shodou okolností přesně 35 let před vznikem Československé republiky. Na startu se sešlo osm koní, do cíle jich dospěla polovina. Zvítězila, už podruhé, klisna Victoria, tehdy 10letá, která zopakovala své prvenství z roku 1881. V jejím sedle byl, stejně jako dva roky předtím, legendární Hector Baltazzi, který tak dosáhl druhého ze svých tří jezdeckých triumfů ve VP. Victoria nesla v roli velkého favorita 80, 5 kg a vyhrála s velkou převahou před další klisnou Laurenzií. Právě jen klisny se tehdy dostaly do cíle. Na čtvrtém místě doběhla teprve pětiletá Misfit of Devon, která byla největším outsiderem. Nesla o plných 20,5 kg méně než vítězka. V sedle Misfit of Devon byl pozdější další trojnásobný vítěz VP Richard Harry Fletcher, který se svých triumfů dočkal později – v letech 1886, 1889 a 1891.


 


1893


Angličan R. H. Fletcher, jenž se v později v Čechách nadobro usadil, celkově 17násobný účastník Velké pardubické, nechyběl na jejím startu ani v tomto roce. I tehdy skončil kůň, kterého jel, polokrevný Volf, čtvrtý. Dostihu se opět zúčastnilo osm koní. Zvítězil sedmiletý valach Hadnagy s Georgem Williamsonem. Tato dvojice porazila o jedinou délku své největší konkurenty – polokrevného valacha Funny Face s W. Plüschkem. Třetí tenkrát byl jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších koní historie VP – její trojnásobná vítězka Lady Anne. Pro jednoho z účastníků, pětiletého valacha Courage, skončil tento 19. ročník tragicky. Stal se třetí obětí Velké pardubické. V průběhu dostihu si zlomil nohu. Na poslední proutěné překážce zaznamenal nešťastný pád čtyřletý valach Igen, který do té doby bojoval o vítězství. Nic se mu ale nestalo.


George Williamson vyhrál v tomto roce Velkou pardubickou podruhé. Předtím v ní zvítězil v roce 1890. Je dosud jediným člověkem, který dosáhl prvenství jak ve Velké pardubické, tak ve Velké národní steeplechase v Liverpoolu. Tu vyhrál v roce 1899. Ve VP startoval celkem čtyřikrát. Vedle svých dvou vítězných startů ještě v letech 1892 (třetí místo rovněž s Hadnagym) a 1894 (čtvrtý s Csufondárem).
 
1903, 1913


Ve třetím roce 20. století probíhala už pátá dostihová sezóna na závodišti v karlovarské čtvrti Dvory, i když organizátoři se téměř od samého počátku museli potýkat s ekonomickými problémy. Praha na svou Velkou Chuchli ještě čekala. Otevření zdejšího závodiště se dostihoví příznivci dočkali za tři roky. 
V Pardubicích byl ovšem v roce 1903 uspořádán nejtěžší překážkový dostih na evropském kontinentu už po dvacáté deváté. Na startovní listině bylo onoho prvního listopadového dne znovu osm koní, tři z nich však už dokázali v minulých letech Velkou pardubickou vyhrát. Byli to Magyarád (vítěz z let 1897 a 1900), Chorazy (vítěz 1901) a Jour Fix, který s Ulrichem Rosákem v sedle prvenství z roku 1902 obhajoval. Na trať nakonec vyběhlo koní pouze sedm, bez Magyaráda. Jezdec Ulrich Rosák se v předcházejícím roce stal prvním Čechem v historii, který Velkou pardubickou vyhrál. K radosti českých diváků v hledišti dvojice Jour Fix – Rosák svůj úspěch z minulé VP zopakovala. Prvenství sedmiletého hřebce bylo bezpečné. Druhá dvojice v cíli Dossier – Antonín Horáček byla zpět o deset délek. Na třetím místě byl klasifikován Násznagy s Františkem Horáčkem. Triumf českých jezdců byl tedy absolutní. V té době se jednalo, i přes malý počet startujících, o naprosto výjimečnou událost. Zbývající koně, v jejichž sedle byli jezdci jiných národnosti, nebyli klasifikováni. Do cíle doběhl jediný z nich, Mystery s jezdcem Csamporou. Ten však byl později pro objetí jedné z překážek diskvalifikován.
Historik a kronikář Velké pardubické Miloš Svoboda, sám vítěz VP z let 1946 a 1952, uvádí, že v tomto ročníku byl poprvé zjištěn oficiální čas vítěze – 12:04 min. Další zajímavostí bylo, že pořadatelé rozhodli o zavedení časových limitů.
O deset let později, v roce 1913, se běžela Velká pardubická po třicáté osmé (pět let předtím byla pro nepříznivé počasí i nezpůsobilý stav dráhy po druhé za svou existenci zrušena). 38. ročník byl poslední před vypuknutím první světové války. Stejně jako rok předtím se Velká pardubická běžela dvakrát. První byla určena pouze pro vojenské koně a jezdce. V té vítězství z předcházejícího roku zopakovali kůň Hurain s nadporučíkem Reimerem. Druhou, tu „opravdovou“, Velkou pardubickou vyhrál a do oficiálních historických análů se jako vítěz zapsal desetiletý valach Dick Turpin s jezdcem F. Jankem. O tři délky porazil polskou dvojici Zeppelin – T. Dachowski. Zbývající čtyři účastníci dostih nedokončili. Nejhůře dopadl valach Stamford, který se na Zahrádkách stal poslední obětí první třiceti osmi ročníků.


Ve Velké Chuchli se ten rok také běhalo, závodiště bylo v provozu od roku 1906. Sezóna však zdaleka nevypadala tak jako v pozdější době. Dostihových dnů bylo velmi málo, konaly se jen krátkodobé, spíše „nárazové“ mítinky, bez pevné koncepce. Jedinou konstantou, která navazovala i na předcházející roky, bylo vypsání Velké pražské steeplechase. Jak uvádí Přemysl Neumann, dotace do tohoto dostihu pravidelně poskytoval Český závodní spolek, ale také někteří čestní „protektoři“, jak se tenkrát říkalo, mezi které patřilo i tehdejší ministerstvo orby.  Závodiště v Chuchli tehdy patřilo mezi nejmodernější v Evropě, ale jeho možnosti a jeho kapacita byly využívány jenom minimálně. Po skončení války a vzniku samostatné Československé republiky však Velkou Chuchli čekaly mnohem lepší časy.


1923 
V dostihové sezóně roku 1923 se po třetí uskutečnilo Československé derby. Konalo se, stejně jako oba předcházející ročníky už v květnu, a to 20. 5. Zúčastnilo se jej pouze šest koní. Později jich tak málo v našem nejvýznamnějším klasickém dostihu už nikdy nestartovalo. První v cíli byl hřebec Wallada s Maďarem Janem Pintérem, jednu délku před Buscherlem v sedle s Pintérovým krajanem Štěpánem Tussem. Ten byl v našem derby druhý už po druhé. Populárnímu, velice oblíbenému a výbornému jezdci se Čs. derby nepodařilo vyhrát nikdy, přesto, že v něm startoval ještě mnohokrát. V roce 1923 se však stal jezdeckým šampiónem ČSR na rovině, stejně jako v sezóně předešlé. Vítězný kůň byl odchovaný v Německu, patřil však naší stáji – Kary. Bylo to premiérové vítězství domácího, tedy československého majitele. Stáj Kary byla také v celosezónním hodnocení nejúspěšnější. Její koně, měla jich celkem patnáct, vyhráli tehdy přesně 50 dostihů. Vítěz derby Wallada startoval v roce 1923 16x, z toho 7x zvítězil, a byl vyhodnocen jako nejlepší kůň roku.


Velká pardubická steeplechase se běžela celkově po čtyřicáté druhé a po páté od skončení první světové války. Poprvé od jejího založení nesli startující koně váhu předepsanou podle věku. Čtyřletí 60 kg, pětiletí 66 kg, šestiletí a starší 67 kg. Mezi deseti účastníky, kteří vyběhli vstříc nesmírně náročnému kurzu, byl nejdříve v cíli Landgraf II. Vyhrál s obrovským náskokem před klisnou Szigliget. V sedle vítězného koně, a tím tento dostih také vstoupil do historie, nebyl nikdo jiný než Maďar Jan Pintér. Ten, který přesně o pět měsíců dříve vyhrál s Walladou Československé derby. Pintér se tak stal prvním jezdcem vůbec, který zvítězil jak v derby, tak ve Velké pardubické. Navíc v jednom a témž roce! 42. ročník je významný také tím, že poprvé ve Velké pardubické startoval nejen její pozdější dvojnásobný vítěz Rudolf Popler (tehdy v hodnosti nadporučíka), ale také další jezdečtí důstojníci, příslušníci Československé armády. Ti, jejichž výkony byly v dalších letech ozdobou dostihu. Popler v sedle vítěze z roku 1921 Periwiga sice dostih nedokončil, ale nadporučík František Statečný byl v sedle Miesepetera třetí a kapitán Oldřich Buchar s Evivou čtvrtý.


1933
      Osudný rok pro Evropu a svět. V Německu se dostal k moci Hitler. O šest let později vypukla válka. Náš dostihový sport však měl tenkrát pochopitelně úplně jiné starosti. Mezi vedením Československého Jockey Clubu a dostihovými novináři došlo po zveřejnění některých článků v novinách ke konfliktu. Představitelé JC neunesli kritiku na svou adresu a příslušníkům „sedmé velmoci“ proto zakázali přístup do paddocku a do vážnice. To samozřejmě nezůstalo odezvy, která byla pro Jockey Club zdrcující. Jeho představitelům nezbylo než ustoupit a drsné opatření proti novinářům odvolat.


Československé derby se v tom roce konalo první červnovou neděli, 4. 6. Dostih vyhrál v Německu odchovaný hřebec Famos ze stáje Plan s Viktorem Tauzsem. Vítězného koně trénoval Ondřej Kerezsturi z Maďarska, který později vyhrál naše derby ještě dvakrát a patřil ve své době v Chuchli k nejúspěšnějším a nejpopulárnějším osobnostem. Na počátku nacistické okupace musel pak tento pozoruhodný muž židovského původu Chuchli velice rychle opustit.


Vítěz derby startoval v této sezóně pouze pětkrát, z toho ale čtyřikrát zvítězil. Jeho stáj Plan dosáhla se sedmi koňmi 16 prvenství. Šampiónem mezi profesionálními jezdci se stal pozdější výborný trenér Josef Celler, mezi amatéry dominoval ing. Bohumil Tichota. Pracovník ministerstva zemědělství, kterého v letech druhé světové války nacisté popravili. Memoriál ing. B. Tichoty se později stal součástí názvu čtvrtého klasického dostihu roku, Ceny klisen, resp. Oaks, na 2400 metrů, které se běhá v červencovém termínu.


Velká pardubická 1933, v pořadí už padesátá druhá, skončila velkým úspěchem polokrevných koní. Mezi třinácti účastníky jich bylo sedm. Dva z nich dostih nedokončili, zato zbývajících pět obsadilo první pět míst. Žádný další kůň už se do cíle nedostal. Rok po tragické smrti Rudolfa Poplera opět vyhrála dvojice Remus – Rugiero Spano. Rakouský kůň a italský jezdec zopakovali své prvenství z roku 1932. Tentokrát ovšem, na rozdíl od souboje s koněm Gyi Lovam! a kapitánem Poplerem, naprosto suverénně. Navíc v čase, který byl do té doby nejlepší v poválečném období.


Mezi startujícími byli také hned tři koně z Francie. Nejlepší z nich Eckmühl s žokejem Mathetem doběhl druhý. Vedle Remuse tehdy startovali ještě další dva vítězové z předcházejících let. Pohanka doběhla pátá, Gyi Lovam!, kůň už nežijícího Rudolfa Poplera, dostih nedokončil. Při svém posledním startu ve Velké pardubické zastavil tehdy jedenáctiletý valach už před třetí překážkou v pořadí, Malým vodním příkopem…


Po čtvrté v historii Velké pardubické byla mezi startujícími jezdci žena. Jedna a tatáž: Lata Brandisová. S tehdy šestiletou klisnou Normou, kterou vedla ve VP poprvé, obsadila třetí místo. Za další čtyři roky, v poslední Velké pardubické před druhou světovou válkou, spolu Norma a komtesa Marie Immaculata Brandisová slavně zvítězily.


Petr Feldstein



(pokračování)