Pardubice, 28. července 2014-Režisér David Bonaventura natáčí pro Českou televizi dokument o žokejce a trenérce Martině Růžičkové, o jejím snu dokončit Velkou pardubickou i o spolupráci s pilotem Formule 1 Mikou Häkinnem. Natáčeli i na pardubickém dostihovém závodišti.

Rozhovor s Martinou Růžičkovou

Rozhovor s Martinou Růžičkovou o natáčení dokumentu České televize o „jedný šílený ženský, která to nehodlá vzdát“

V jaké souvislosti vás filmaři oslovili?
Zrodil se takový nápad, že bychom udělali časosběrný dokument o jedný šílený ženský, která se nechce vzdát. Pan Bonaventura u nás točil 13. komnatu, tak ho napadlo i tohleto, že by to mohlo někoho zajímat. Jak na vás působí natáčení? Je to fajn, oni jsou strašně prima, ty lidi, co jsou s náma a zatím se to rozbíhá dobře. Uvidíme, jak to doběhne, jsou to ale výborný lidi, profíci, respektujou a akceptujou moje potřeby.

Neomezuje vás to natáčení?
Ne vůbec. Trošku jsem z toho měla nervíky ze začátku, když mi dali domů kameru, měla jsem točit normální denní běžný věci. Jako třeba uklízení, tréninky a tak. S tou kamerou jsem měla trošku obavy, aby se něco nestalo, ale ta se stala součástí našeho života. Co jste všechno točila? Hlavně ty práce ve stájích, skákání, ale taky vaření, když dcera teď měla patnáctiny, tak jsem jí pekla dort, tak aby to bylo zajímavý a noční tréninky, když se dostanu ven běhat tak v jedenáct hodin. Snažíme se to dělat pestrý.

Co na kameru říkala rodina?
Manžel je bezvadnej, to je sluníčko, dcera je se mnou taky zvyklá úplně na všechno. Takže je to nějak neomezovalo.

Jak dlouho jste točila, jaký je časový plán?
Točíme asi tak tři měsíce a dneska uvidíme, třeba bude závěr dneska, třeba při Velký pardubický, to nikdo neví. Je to otevřený.

Osobně jak se cítíte na Velkou pardubickou?
Pardubická je na podzim, já mám z tý kobylky, co jsme koupili, hlavu v pejru. Dneska si na ni sedám já, protože zatím z toho nejsem moc moudrá. Vím, že mám dobrou skokanku, kobylu, která je dobrá. Musí se jí ale trošičku vychladit hlava, moc do toho pospíchá. Já si ji musím zmapovat, uvidíme.

Dokument by měl být o ženské, která to nevzdává. Zkuste popsat, co se ve vás vaří?
Vaří se to, že jsem posledně vyrazila a s Rubínem jsme upadli, tak jsem si zase říkala, že to nesmí bejt na úkor koní. Jde o to, abych tomu koni neubližovala, kluci taky padaj, ale když padá ženská, tak se na to kouká jinak. Kdyby nám to dneska s Folie nešlo, tak ji asi nechám klukům. Nasadila bych na to asi Pavla Kašnýho, já bych si vzala zpátky Rubína, nevím. U těch koní by člověk musel žít aspoň pět životů, aby se v nich vyznal. Dnešek nás třeba někam posune a třeba taky ne. U těch koní nejsme nikdy nikdo moudrej (Růžičková nakonec skončila v 6. dostihu poslední pozn. red.)

Jak se vůbec cítí žena jezdkyně mezi dalšími žokeji muži?
S chlapama to nemá nic společnýho, zaplaťpánbů, že tam jsou. Kdyby tam byly samý ženský, tak se budeme hádat a vřískat, ale prostě jsem se takhle zbláznila, narodila, je to za strašnou daň. To si nikdo nedokáže představit, že člověk nesmí jíst, ke konci ani moc pít, já trénuju po nocích, koně přes den. Je to taková řehole, poslání. Člověk si říká, že je takový poslání, že by tady po něm mělo něco zbýt, tak uvidím.

Dostihový spolek a.s.