Na setkání  těch, kteří se pohybovali v minulosti kolem dostihů jsem přišel bez kravaty a hned jsem se zastyděl. Neboť jsem tu byl asi nejmladší , nepočítaje ty, kteří dorazili se svými rodiči či prarodiči. Ono na maličkostech je vidět, jak si setkání lidé váží. Většina tu byla v oblecích či se blýskla  nějakým modelem a mnozí přišli přímo od holiče s „novou hlavou“. Tu jsem naštěstí umytou měl, takže můj stud se trochu zmenšil. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, jako by kolem mne prošly a oživily  se vzpomínky. Viděl jsem před sebou výhru Crapoma v derby, když okolo mne mihla paní Hermansdorferová, nebo pád Flanga na poslední překážce ve Velké pardubické, když vyprávěl své příhody pan Grassl, nebo zajímavé okamžiky kolem koní, které jezdil pan Stibůrek, či  jsem viděl před sebou černobílé fotky Marka Skály, které jsem jako malý kluk doslova hltal v novinách. A to mi bude letos už 67. Asi bych musel napsat více než třicet vzpomínek, kdybych měl popsat každou osobnost, která tu byla, a to by neunesl ani internet. Chyběl jen Franta Vítek, který vezl koně do Francie a zpátky, Na jedné straně mi to bylo líto, na druhé jsem mu tiše záviděl. Být za osm let v takové formě jako on, to bych si fakt moc přál.  Setkaní v salonku Epsom ve Velké Chuchli i bylo milé hezké i dojemné. Je skvělé, že si na ty, kteří ve svých dobách dostihům hodně dali, někdo  jako Jockey Club vzpomněl. I když už mnozí nemohou pro zdraví do dostihového dění aktivně zasáhnout, či se dali na jinou dráhu,  přidal  každý z přítomných, někdo větší někdo menší  střípek do skládanky jménem dostihy.

Aleš Pohořal