SPLNĚNÉ PŘÁNÍ LUDVÍKA RAIMONDA

Je to už téměř dva a půl roku, co řady našich turfmanů opustila jedna z jejich velkých postav. Ludvík Raimond, vítěz Velké pardubické steeplechase 1954, zemřel v prosinci 2012, několik dnů po svých osmdesátých čtvrtých narozeninách.

V sobotu 23. května v den konání prvního kvalifikačního dostihu na letošní jubilejní 125. ročník našeho nejslavnějšího dostihu dojde ke splnění posledního přání tohoto malého velkého muže. Při pietním aktu bude popel rodáka z nedaleké Bohdanče rozptýlen tam, kde si to přál. Na místě, které mu bylo nejdražší – na pardubickém závodišti. A kde také 24. října roku 1954, shodou okolností právě v den, kdy ukončil vojenskou základní službu, a kdy si Velká pardubická rovněž připomínala jubileum, svůj 65. ročník, dosáhl svého největšího sportovního úspěchu. S desetiletým valachem Unkasem tehdy jako mladý inženýr (na Vysoké škole zemědělské promoval dva roky předtím), a přes pád na Havlově skoku, jemuž se ovšem nevyhnuli ani jejich největší soupeři, nakonec s velkou převahou, i díky rychlému nasednutí jezdce, zvítězili. Na druhou dvojici v cíli, Vítěze II s dvojnásobným vítězem VP Milošem Svobodou, měli náskok nesčetných délek.

Ve Velké pardubické 1954 stanulo na startu devět koní. Největšími favority byli Salvator (se Stanislavem Rudou), vítěz z roku 1951, Vítěz, jenž s Milošem Svobodou udělal největší čest svému jménu v roce 1952, a Junák, který s Ferdinandem Palyzou obhajoval své prvenství z předešlého roku. Cílem procválali kromě Unkase a Vítěze, ještě Geroj-Dan s Petrem Vladařem, Letec s Václavem Svobodou a Brouk s Josefem Bozděchem Zbývající čtyři, mezi nimi i Salvator a Junák, 65. ročník nedokončili.

Ludvík Raimond, laskavý člověk s báječným smyslem pro humor, ironii, ale i sebeironii, se kromě svého vítězného startu zúčastnil Velké pardubické ještě šestkrát. Třikrát před svým triumfem, a to v letech 1951, 1952 a 1953, neuspěl. Nikdy se svým koněm, a to vždy pro pád, cíle nedosáhl. Nejprve s Remusem, potom s Grandem, a v třiapadesátém s Donovanem. Tehdy se dokonce vážněji zranil a pobyl si týden v pardubické nemocnici. V pátém, šestém a sedmém startu však už Ludvík Raimond pokaždé cíle ve Velké pardubické dosáhl. V roce 1955 skončili s Unkasem jako obhájci prvenství pátí, v roce 1957 a 1958, v obou případech s Lianem, šestí.

Naposledy, a to po devět let trvající přestávce, startoval Ludvík Raimond v sedle v roce 1967. Na vídeňském závodišti ve Freudenau vedl v rovinovém dostihu xaverovského koně Tamerlana a obsadili spolu šesté místo.

Ludvíku Raimondovi, koňařovi tělem i duší, koně učarovali už v deseti letech. V letech druhé světové války nebyl jeho učitelem v rodné Bohdanči nikdo jiný než major František Aubrecht, rovněž jedna z velkých postav Velké pardubické i jezdeckého sportu. Ostatně i Ludvík Raimond byl obojživelník. Nevěnoval se jen dostihům, velmi dobře si vedl i na parkúrech. Jako zemědělský inženýr pracoval postupně v Pardubicích, v Odrách, v Tlumačově a od roku 1966 až do odchodu do důchodu v roce 1988 působil ve funkci vedoucího závodu chovu koní a plemenné drůbeže v Xaverově.

Osmnáctinásobný vítěz ve steeplechase, jedenáctinásobný vítěz na proutěných překážkách a dvanáctinásobný vítěz na rovině Ludvík Raimond zůstal dostihům věrný. Miloval je nade vše až do konce svého plodného, zajímavého, i když někdy i pohnutého života. Ani ve vysokém stáří a nevynechal jedinou příležitost navštívit je, prakticky vždy a všude ho bylo vidět mezi diváky.
Tak ať na pardubickém závodišti, kde před více než šedesáti lety tak slavně zvítězil, v klidu a spokojeně odpočívá.

Petr Feldstein