Petr Feldstein: Václav a Václav (2. díl)

Dnes přinášíme pokračování ukázky z knihy Petra Feldsteina o Václavu Chaloupkovi, kterou v letošním roce vydá nakladatelství Eminent

 

Tochovické nákupy

„Chtěli jsme tenkrát udělat všechno pro to, abychom měli reálnou naději Velkou pardubickou v dohledné době znovu vyhrát. I sami sobě jsme chtěli dokázat, že Korokova vítězství nebyla při vší jeho genialitě pouze jeho zásluha, ale také společné dílo lidí, kteří o něho pečovali a kteří v něm všechny ty úžasné vlastnosti, s nimiž se narodil, dokázali probudit k životu. Když jsme došli k závěru, že z domácích zdrojů, jak se říká, se to sice může, ale nemusí podařit, rozhodli jsme se podívat i jinam. Já jsem si také nechtěl osobovat právo na to, abych měl sedlo na našich nejlepších koních propachtované. Chtěl jsem dát příležitost především bratrovi Jirkovi, ale i dalším. Třeba Mírovi Štohanzlovi, který k nám do stáje přišel z Vítkova u Opavy, a který si později vzal moji sestru Jarku.“

Václav si řekl, že vhodné typy koní by možná mohly být v Tochovicích. Dostihová stáj zdejšího statku v obci nedaleko Příbrami, kterou tam tenkrát vedl Josef Kolátor, zkušený a chytrý trenér, bývalý jezdec, tehdy právě skončila se skokanským tréninkem svých koní. Dál už se chtěla věnovat výhradně dostihům rovinovým. 

Kolátorovi se říkalo Trubička. Mezi zuby svíral prakticky neustále dřevěnou špičku s hořící cigaretou, kterou si, jako by jen tak mimoděk, s gustem vychutnával. V mladších letech jezdil Josef Kolátor jak rovinové, tak překážkové dostihy, později také rád usedal do sulky za klusáka. Několikrát se postavil i na start Velké pardubické. Jako dostihový jezdec měl značnou nevýhodu ve své vysoké postavě, vždycky však byl hubený „jako lunt“. Proto se mu, i když s velkým sebezapřením, dařilo držet si přijatelnou váhu. Nejvíc se však v našem dostihovém sportu prosadil až právě jako trenér. V Tochovicích s ním tehdy působila i jeho o dvacet let mladší žena Hilda, velmi dobrá, a také hezká, univerzální jezdkyně, úspěšná jak na rovině, tak překážkách.

Už v roce 1974 koupil Václav Chaloupka v Tochovicích, s jejichž statkem měli židlochovičtí i na úrovni ředitelů výborné vztahy, klisnu Tanju. Tehdy teprve dvouletou „mandantku“. Tak se říkalo koním, které zplodil Mandant, plemeník, jenž působil v tehdejší Německé demokratické republice. Josef Kolátor měl s dostihovým světem NDR i s tamními chovateli velmi dobré konexe. Získal odtamtud i výborného sprintéra Reflexe, syna dalšího kvalitního hřebce Zigeunersohna. Reflex mimo jiné vyhrál v roce 1977 v sedle s Ferdinandem Minaříkem dostih na mezinárodním mítinku socialistických států v Moskvě, což byl pro československý turf tehdy velký úspěch. Doma pak řadu významných dostihů, vždy na kratších distancích.

„Tanja, kterou jsem později jel Velkou pardubickou dvakrát, nebyla špatná kobylka, ale přece jen mi úplně nevyhovovala. Měla takovou zvláštní povahu. Člověk se jí poměrně těžko dostával pod kůži. A když se dostala do nesnází, hned to vzdávala. Nebylo to prostě bojovnice. Já jsem ale tenkrát chtěl od Kolátora koupit především Coctaila. To byl můj, nebo náš, hlavní zájem. Byl jsem si jistý, že právě Coctail je kůň, kterého hledám. Kůň, se kterým si budu rozumět a který bude rozumět mně. Myslím si to ostatně do dneška. I on se mohl stát, stejně jako Korok, koněm mého života. Proto mě do dneška mrzí, že to tenkrát nevyšlo. Přitom už jsme byli s Kolátorem na všem předem dohodnuti. Včetně ceny. Nabídli jsme mu, respektive tochovickému statku, 200 000 korun a on s tím souhlasil. Jenže když jsme pro něho přijeli, Coctail už v Tochovicích nebyl…“ 

S Kolátorem totiž mezitím vyjednával Pavel Valkony, trenér dostihové, především překážkové stáje Státního statku Kájov, jihočeské obce v sousedství Českého Krumlova. A ti dva se, de facto za Václavovými zády, dohodli. Kájov ovšem nabídl za Coctaila víc než dvojnásobnou cenu. 450 000 Kčs. To bylo v té době opravdu hodně peněz. Coctail ovšem za ně stál. Václav byl tehdy na Kolátora hodně naštvaný. Vždyť nedodržel jasnou domluvu. Na druhou stranu si ovšem Václav uvědomoval, že sám Kolátor to asi tak úplně ovlivnit nemohl. Byl Coctailovým trenérem, nikoli majitelem. Konečné slovo mělo vedení statku, respektive jeho ředitel. Přátelství s ředitelem židlochovickým šlo asi v tu chvíli stranou, protože čtvrtmiliónový rozdíl v ceně byl opravdu pádný argument. Kdo by jej neakceptoval?

Osud chtěl tomu, že po určité době se Václav Chaloupka ke Coctailovi přece jenom dostal. Jenže to už vyl z někdejšího velmi dobrého a nadějného steeplera úplně jiný, povahově vyloženě zkažený, nevyzpytatelný kůň. K tomu se ještě dostaneme. Ale znovu k Josefu Kolátorovi. Ten měl patrně dost velké výčitky svědomí, a tak tenkrát Václavovi ke klisně Tanje nabídl místo Coctaila, a za opravdu přijatelné peníze, dalšího svého koně s velmi dobrou překážkovou perspektivou. Jmenoval se Derviš. Stál sto padesát tisíc korun, zatímco Tanja osmdesát. 

Jenže ani Derviš, jakkoli z něho byl brzy opravdu výborný skokan, ve Velké pardubické na Koroka nenavázal. Nedostal k tomu ani příležitost. V jednom rámcovém dostihu při nejvýznamnějším pardubickém dostihovém odpoledni, Ceně Váhu, ještě dříve než mohl pro Velkou pardubickou dozrát, a že by pro ni dozrál zcela určitě, si v těžkých podmínkách a ve velkém podzimním chladnu nešťastně zlomil nohu.