Další pokračování ukázky z knihy Petra Feldsteina o Václavu Chaloupkovi, která vyjde v letošním roce

Jmenovec na scéně
Následující rok se vydal Václav Chaloupka z jižní Moravy do středočeské obce Tochovice, kde právě tehdy získávala její současná půl století trvající dostihová tradice své základy, znovu. Byla to, jak se ukázalo později, ze všech jeho tehdejších tochovických misí ta nejdůležitější. Opět odtud přivezl do Šinkvic dva koně. Klisnu Artérii a sedmiletého hřebce, který se jmenoval Václav. Hnědák Václav stál rovných 180 tisíc korun a byl skutečně hodně zajímavý. O jeho případné překážkové kariéře však do té doby nikdo neuvažoval.

Kolátor koupil tohoto syna kdysi věhlasného rovinového koně Detvana, vítěze Velké středoevropské ceny na mezinárodním mítinku socialistických států, už jako ročka v roce 1969. V létě 1971 ho coby tříletého příslušníka klasického ročníku dovedli Josef Kolátor jako trenér a legendární žokej Oldřich Merta jako jezdec k vynikajícímu čtvrtému místu v Československém derby, našem nejvýznamnějším klasickém dostihu. Také v St. Leger tentýž rok na podzim si vedl Václav výborně.

Velmi dobré výkonnosti hnědáka Václava, který mohl být pyšný i na svůj líbivý exteriér, odpovídala i jména dalších skvělých žokejů, kteří se v průběhu pěti let jeho rovinové kariéry vystřídali v jeho sedle. Byli to například Karel Havelka, František Huleš, Josef Šach, Miroslav Šusta, Ferdinand Minařík. V posledních sezónách Václava nejčastěji jezdila trenérova manželka Hilda.

„Že byl Václav mým jmenovcem, nehrálo při tom, když jsme ho kupovali, žádnou roli. Samozřejmě mi to nebylo nesympatické, ale byl bych naivní, kdybych v tom spatřoval něco významného, nebo snad dokonce nějaké předznamenání. Mám, a měl jsem vždycky, tak trochu sklony k tomu, abych některé zajímavé, často obtížně vysvětlitelné pozoruhodnosti, nevnímal pouze logickým či racionálním způsobem. To však tento případ rozhodně nebyl. Jméno jako jméno. Řekl jsem si ale, že by asi byla chyba to s Václavem, který přesvědčil o svých kvalitách především jako vytrvalec, nezkusit. Měl jsem na paměti, že i Korok, ač to byl rozený skokan, by nejspíš byl i výborným rovinovým koněm. A to přesto, že jsme mu vlastně nedali příležitost to prokázat a prakticky od samého počátku jsme ho připravovali na překážkovou dráhu. Nejlepším důkazem toho, že takové vlastnosti a předpoklady měl, byla později rovinová výkonnost mnoha jeho potomků. Dá se dokonce říci, že Korok v mnoha případech ještě zlepšoval krev svých partnerek, chovných klisen, které si v době své dostihové kariéry nevedly na dráze vůbec špatně.“

Václav si ale o skokanských vlohách Václava, nové židlochovické akvizice, velké iluze předem raději nedělal. Věřil však, že koně, který se od Koroka povahově lišil opravdu výrazně, dokáže na jeho novou dostihovou disciplínu dobře připravit. A že k tomu, aby se i Václav stal kvalitním překážkovým koněm, se vytrvalost, kterou měl kůň po svém napajedelském otci Detvanovi nepochybně v genech, báječně hodí. 

Jenže…

„Byl jsem z Václava dlouho vyloženě zoufalý. Přeorientovat ho na skokana se mi v některých chvílích zdálo úplně nemožné. Vypadalo to, což jsem si nějaký čas nechtěl vůbec připustit, že jsem se zmýlil, že kůň prostě pro překážkové dostihy nemá předpoklady. Že se s tím už narodil. Což mě ale hodně překvapovalo. Na druhou stranu to nebyl žádný dostihový mladík, i když pro překážky, pro to, aby se je naučil a dostal je do krve, měl ještě stále dobrá léta. Přesto jsem si tenkrát chtě nechtě někdy připomínal, že se říká: starého psa novým kouskům nenaučíš. Že by to platilo i o koních? Korok byl přece ve Václavově věku už vítězem Velké pardubické. Ovšem po několikaletém tréninku, utěšoval jsem se.“

Jenže Václav zjevně nehodlal vůbec nic změnit na tom, co dělal dosud. Druhý Václav, jeho trenér a jezdec, si také uvědomil, a to jeho obavy ještě prohloubilo, že kůň patrně nikdy nebyl ve volném terénu. Zato pro Koroka byl pobyt a pohyb v přírodě tím vůbec největším potěšením. Tam nejvíc projevoval, jakou radost má ze života. A Hilda Kolátorová dle Trubičkových pokynů snad s Václavem chodila jenom po závodišti. Václav najednou Václavovi proti Korokovi, ale i proti jiným koním, které jezdil a trénoval, připadal skoro jako umělý. Jako kdyby ho vytvořili v nějaké laboratoři. Vždyť pro toho tochovického tvrdohlavce bylo neřešitelným problémem přejít třeba přes koleje vyjeté žebřiňákem nebo traktorem na polní cestě. Prostě si postavil hlavu a nehnul se. Dával Václavovi jasně najevo, že on se něčemu takovému přizpůsobovat nebude. Že se k tomu nesníží. Co si to vlastně kdo dovoluje po něm chtít? Na jakoukoli překážku, i sebemenší, ke které ho Václav Chaloupka přivedl, hleděl s pohoršením, nebo dokonce i s jistým opovržením. Navíc obvykle s velkým odstupem, třeba z desetimetrové dálky. Blíž ho prostě jeho jmenovec nedostal.

Václav postupně došel k názoru, že to přece jenom není tím, že by neměl pro skákání buňky. Že k tomu má „jenom“ vyložený odpor. Jenže ono to vycházelo úplně nastejno.

Pokračování příště