V pátek 9. srpna 2019 podlehl v nemocnici Na Bulovce zápalu plic Miodrag Mertha. Bylo mu 78 let. Míla, jak mu všichni jeho přátelé a kamarádi, mezi které jsem měl tu čest patřit i já, byl náš první televizní komentátor, který dostihům skutečně rozuměl, miloval je a žil jimi, a který pro jejich popularizaci udělal tolik jako snad nikdo před ním. Dlouhá léta se jim věnoval nejprve v Československé, respektive České televizi, a v závěru své profesní kariéry také na Nově. A to nejen za mikrofonem, ale i v zázemí sportovních redakcí jako dramaturg.

    V přímých přenosech zprostředkovával televizním divákům průběhy dostihových odpolední ve Velké Chuchli, Karlových Varech a samozřejmě v Pardubicích. Svět turfu, nejen našeho, jim z televizní obrazovky přibližoval také v jiných pořadech. Nebyl přitom úzce specializovaný pouze na dostihy. Silný profesní vztah podepřený hlubokými znalostmi měl i k dalším sportům. Po roce 1989 byl mj. i moderátorem populárního zpravodajského pořadu Branky, body, vteřiny.

S jeho nezapomenutelným dostihovým komentováním jsou spjata jména takových koní, jako byli v rovinových dostizích například jeho velký oblíbenec Seal, či později Kento, Sparta, Valdaj, Latina, Kleón, Latén, Nelson, Dynamit, Arva, v překážkových Mor, Václav, Lancaster, Sagar, Valencio, Železník. Tedy v období sedmdesátých až devadesátých let minulého století, kdy v sedlech rovinových koní dominovali hlavně František Huleš, Vlastimil Smolík, Ferdinand Minařík, Jan Košťál, Josef Dolejší, a překážkových Václav Chaloupka, Karel Benš, Kamil Kuchovský, Jiří Chaloupka, Pavel Liebich, Karel Zajko, Josef Váňa. A kdy největších trenérských úspěchů dosahovali především Jaroslav Mašek, František Vítek, František Holčák, Čestmír Olehla, Václav Čermák, nebo už mezi jezdci jmenovaní Václav Chaloupka a Josef Váňa.

V roce 1986 byl Miodrag Mertha u komentátorského mikrofonu Velké národní v Liverpoolu, ve které po více než polovině století startovali opět náš kůň a jezdec, a to Essex s Václavem Chaloupkou. O pět let později Miodrag Mertha Václava Chaloupku, tentokrát s klisnou Frází, se štábem Československé televize do dějiště slavného anglického dostihu doprovázel. V Liverpoolu pořizoval reportáže a v den konání Velké národní znovu komentoval přímý přenos, tak jako několikrát předtím.

S Mílou jsem se seznámil v sedmdesátých letech jako s jedním z moderátorů Horkých židlí; druhým byl Libor Hloušek. Byly to besedy, konané zpočátku v restauraci v Riegrových sadech. Pořádala je agilní organizace Turf klub, jejímž byl Míla Mertha členem, která mu později udělila zcela po právu několik novinářských cen.

Tématem Horkých židlí byly aktuální záležitosti v našich dostizích. V bezprostřední atmosféře, kterou Míla významně spoluvytvářel, odpovídali na otázky přítomných dostihových příznivců jezdci, trenéři i funkcionáři. V pozdějších letech už jsem nikdy nezažil tak silnou sounáležitost přímých aktérů dostihů a dostihové veřejnosti.

Více než posledních dvacet let svého života čelil Míla Mertha obdivuhodně statečně těžkému onemocnění, které ho postihlo v roce 1998 jako muže plného sil a ještě mnoha pracovních plánů. Fatální následky mozkové mrtvice ho vyřadily z žurnalistické profese, nezabránily mu však v přetrvávající lásce k rodině i ke sportu, on sám hrával aktivně házenou, nebo k fotbalové Spartě, jejímž byl velkým fanouškem.

Především však k dostihům, které ze všech sportů miloval nejvíc. V roce 2006 v rámci oslav sto let závodiště ve Velké Chuchli byl mezi osobnostmi, kterým Jockey Club ČR udělil čestné členství. Přes svůj stále větší a stále obtížněji zvladatelný handicap se Míla dokázal i později každý rok, hlavně na derby, do Chuchle vypravit. Aby byl alespoň na chvíli v prostředí, které pro něho tolik znamenalo a ve kterém se cítil šťastný.

Je mi líto, že s Frantou Vítkem, Ferdou Minaříkem (s M. Mertou na snímku Petr Feldsteina) a Liborem Hlouškem už nikdy nepůjdeme, tak jako po mnoho let předtím, navštívit Mílu Merthu do Domu s pečovatelskou službou v Praze na Krejcárku. Z paměti mi ale nikdy nevymizí jeho šťastný obličej, když nás tady ve své malé garsonce vítal. Ani okamžiky, kdy jsme se s ním po několika společně strávených hodinách loučili.

To stál vždycky před garsonkou na začátku dlouhé chodby, po které jsme odcházeli ven, a mával nám. Dokud jsme se neztratili my jemu, a on nám, z očí…

Petr Feldstein