Vážení přátelé, kolegové, příznivci dostihového sportu.

  Jsem postižená tím, že celoživotně bráním ty, kteří sice mají pravdu, ale neumějí se za sebe prát a tak mám pocit,že se jich pak musím zastat. Tentokrát se jedná o nešťastný dostihový den ve Slušovicích, kde plno lidí odsoudilo pana Mgr. Zdeňka Karlacha-pořadatele dostihů, za řekněme nedbalostní (špatný stav dráhy) zavinění tří velmi smutných fatálních zranění koní, kteří se zúčastnili sobotních dostihů.

Když jsme odjížděli domů, měla jsem obavy z toho, jakou kritiku opět  náš sport od veřejnosti schytá, ale to, co se pak strhlo, zcela předčilo mé představy. Během jednoho dne se ke mně dostaly nepravdivé  senzacechtivé články o tom, že dráha byla špatně připravena, že v ní byly díry a také, že koně, kteří museli být bohužel  uspáni, se rozkládali tři dny pod plachtami, protože se na to pořadatel dostihů vykašlal. Je už vlastně asi jedno, že k těm třem nešťastníkům v mediích fiktivně přibyl i čtvrtý, kterého si jakýsi pisatel spletl s haldou písku.

 Ano, je špatně, že kafilérie ve Zlíně přes víkend nefunguje, je špatně, že se vše stalo ve třiceti stupňovém vedru a ještě horší je, že vzhledem k tomu, že  je dnes ze závodiště park přístupný veřejnosti, museli být nedělní návštěvníci závodiště při pohledu na plachty s těly koní v šoku, ale…

..ale proč někdo z místních kritiků  nenabídl panu Karlachovi pomoc s alespoň dočasným odvozem ostatků koní, když je tam na to sám a třeba mu v tu smutnou chvíli jen nedošlo, že už není závodiště určené pouze k tréninku koní, ale můžou tam volně chodit třeba i pejskaři. Proč se ho někdo nezastal, když se na něj snesla vlna kritiky ohledně dostihové tragédie, jakou z nás  asi nikdo nepamatuje? No tak to musím udělat alespoň já, i když už trénuji jen okrajově.

Díky panu Mgr.Karlachovi se totiž na závodišti ve Slušovicích běhá a je to on, kdo neúnavně a nezištně shání dotace a sponzory na jednotlivé dostihové dny, kdo řeší veškeré provozní problémy a kdo neúnavně zvedá telefon, když ho my, trenéři, atakujeme možnými i nemožnými dotazy. Osobně neznám nikoho, koho by odbyl, komu by nevyšel vstříc a stačí jeden renonc a už se po něm jde - i když zranění koní nijak nezavinil. Dráha v pořádku byla, což potvrdil jak inspektor, tak komise, jejíž členové přímo v den konání dostihů  její regulérnost uznali. A  i kdyby něco náhodou  přehlédli, ozvali by se jak jezdci tak  trenéři, kteří před začátkem dostihů dráhu ještě procházejí a mohli by tak případné nedostatky pořadateli nahlásit. To ale nikdo neudělal, takže nechápu, proč se do pana Karlacha navezlo tolik lidí. Možná něco nešťastně (i když pravdivě) prohlásil o tom, proč kafilerie přijede až v pondělí, možná  jeho slova někdo překroutil, jak už to v médiích bývá, ale stále pozbývá smyslu  nařčení, že se o dráhu nestaral. Navíc ani jeden z trenérů a majitelů, kterých se tato smutná událost týkala, neřekli o špatném stavu dráhy ani slovo a to i přesto, že na to měli právo největší.

A právě toto by mělo všude zaznít, aby se i nezainteresovaným lidem dostalo odpovědi na otázku, kdo je zodpovědný za fatální zranění koní. Podle mě to byl zkrátka strašně smolný den, ze kterého jsme v šoku i my, profesionální koňáci, ale vinit z něj pořadatele, je nespravedlivé. My, kteří  v den dostihů s koňmi běháme, se tam vždycky  nahrneme, odzávodíme, ti šťastnější poberou ceny a výhry a jede se domů, ale málokdo z nás si uvědomí, co je za tím starostí a příprav. Pořadatelé dostihů by se měli chránit a ne pranýřovat, protože je jejich práce nedoceněná. Vždycky obdivuji pana Vymazala z Brna, kluky Palyzovy z Lysé nad Labem, pana Kučeru z Netolic (a v nedávné době ještě  Jirku a Tomáše Hurtovi), s jakým nasazením a koňáckou zarputilostí  pořádají dostihy na vlastních nebo pronajatých závodištích i když vědí, že je to nedoceněná dřina, stres, zodpovědnost a že bývají často ztrátoví. Vždyť nebýt jich, běhalo by se pouze na závodištích „áčkových“a ta jsou pro některé koně nad jejich síly, takže jsme my trenéři a majitelé za  pořádání  dostihů na „provinciích“ moc vděční a nechceme o ně přijít.

Pan Karlach prostě jen čelil velikému tlaku a stresu, smrt koní ho velmi zasáhla a spoustu ocitovaných názorů uváděných  médiích, vůbec neřekl. Nikdo z nás neví, jak by se v takové situaci sám zachoval, všichni ale víme, že on dostihy pořádá právě z lásky ke koním a proto, abychom my měli kde závodit.

Chápu ale také veřejnost,které se toto neštěstí velmi dotklo, chtěli vysvětlení.chtěli viníka a jeho potrestání. Těm bych jen ráda řekla, že je pro nás koňáky strašně těžké, když se náhodou některý náš koňský kamarád nevrátí domů. Odjíždět ze závodiště s prázdným vozíkem a vrátit se do stájí, kde zůstal opuštěný box s  večerním krmením  je nesmírně těžké a bolestivé. Naše práce je krásná, ale někdy i krutá. Každý nás by za své koně dýchal, zachraňujeme ve dne v noci jejich životy, vozíme je na kliniky s kolikami, často se zadlužujeme, abychom zachránili život třeba už i bezcenného koně jen proto, že ho máme rádi. Naše soukromé životy jsou neustále na druhé koleji, rodinný život podřizujeme potřebám našich koní, ale za ta léta dřiny víme, že jsou dny kdy je ani naše maximální péče nezachrání. Koně, kteří na dráze zůstanou, jsou daní za miliony koní na světě, kteří se díky dostihům rodí. Je to něco jako práce doktora. Na medicínu jde proto, aby zachraňoval životy, ale jsou dny, kdy se to nepodaří a také ho to trápí, ale to neznamená, že se svou prací skončí. Ví, že musí jít dál a starat se o ty další, kteří ho potřebují. A stejné je to i u nás. Radost a bolest. A jen naše nekonečná láska ke koním nám nedovolí to všechno vzdát a nejít dál.

A proto myslím, že nikdo nemá právo nás soudit a kritizovat. Všichni děláme svou práci na dvě stě procent za cenu, která zdaleka neodpovídá dřině, která kolem koní zkrátka je. My jsme si na tento těžký život zvykli a abychom to vydrželi, bereme ho jako poslání i když občas jsou dny, jako byl tento,které bychom z našeho života nejraději vymazali…

 Martina Růžičková