Čtyři starty, dvě vítězství a jedno druhé místo, to je bilance trenérky Jany Manové, která v letošním roce získala profesionální trenérskou licenci a hned o sobě dala výrazně vědět. Dřívější pravá ruka Filipa Neuberga, pracovní jezdkyně a ošetřovatelka derby-vítěze Laureata (rok 2006) připravuje spolu s manželem na Pavlině Dvoře desítku koní a je jen otázkou, jak vysoko letos vystoupají v žebříčku nejúspěšnějších rovinových trenérů. Nadšení a tah na bránu jim totiž rozhodně nechybí…

Jani, k jakému místu se váží tvé dostihové začátky?

Mé začátky se váží k jezdeckému oddílu Orion v Praze, kde jsem se poprvé setkala s tehdy ještě aktivním dostihovým trenérem Břetislavem Karlem. To on mě přivedl do Velké Chuchle. Psal se rok 1997 a zřejmě to pro všechny bylo tak trochu vysvobození – na jízdárenských koních jsem totiž neustále jezdila v krátkých třmenech a až moc rychle (smích).

Myslím, že většina laické dostihové veřejnosti tě plně zaregistrovala až ve spojení s Filipem Neubergem a stájí na Pavlině Dvoře…

Na Pavlin Dvůr jsem přišla za svým přítelem, dnes už manželem, Antonínem Manem. Spolu jsme pak u Filipa pracovali dlouho a myslím, že to bylo velmi přínosné. Stájí za tu dobu prošla spousta koní, což nám dalo hodně zkušeností. Každopádně musím panu Neubergovi poděkovat za to, že nám každý rok umožnil na několik měsíců odjet do zahraničí. Díky tomu jsme mohli nahlédnout pod pokličku dostihovému tréninku v Anglii, Itálii, Francii, Španělsku nebo Švýcarsku.

Nasbírali jste zkušenosti, okoukli svět a rozhodli se začít trénovat sami na vlastní pěst…

Nějak tak. Filip Neuberg se po mnoha letech trénování rozhodl, že v tom dál pokračovat nebude a pro nás to znamenalo hledat si po letech práci jinde. Vždy jsem byla přesvědčena, že pracovat s koňmi chci celý život, a proto s  podporou kamarádů a důvěrou několika majitelů, jsme se s manželem rozhodli převzít chod tréninkové centrály. Nějakou dobu jsme si to pod dohledem Filipa vyzkoušeli a docela se dařilo. Trenérský kurz a profesionální licence byly tedy jasná volba.

S manželem Antonínem jste spolu doma i v práci, jaké to má výhody a nevýhody?

Myslím, že se výborně doplňujeme. Jeden bez druhého bychom asi těžko mohli vést středisko tak kvalitně, jak bychom si představovali. Každý máme své povinnosti a nejdůležitější je, že se na sebe můžeme stoprocentně spolehnout. Vím, že i když nebudu moci já, vše bude ve stáji v pořádku a včas hotové. Jako bonus beru to, že co já si při tréninku myslím v sedle, manžel doplní tím, co vidí ze země. I když samozřejmě nic není vždycky ideální, i na výměny názorů je prostor (smích).

Jak je vidno z výsledků, máte za sebou kvalitní jarní přípravu. Jaké klady, případně nedostatky má vaše tréninková stáj u Mimoně?

Výhodou je určitě rozmanitost. Máme spoustu možností, jak a hlavně kde trénovat. To nám umožňuje přizpůsobit trénink jak koním, kteří se třeba vrací na dráhu po zranění pohybového aparátu nebo těm, jíž špatně snáší stereotyp. K původní dvoukilometrové pískové dráze jsme s manželem vytvořili ještě kilometr navíc do mírného stoupání. Kromě této pískové dráhy hodně často využíváme na klusové práce výstup na Ralsko, k dispozici máme i tréninkové skoky, v zimě pak trénujeme v hale. Možností a kombinací je spousta, takže pro každého koně můžeme vytvořit plán tzv. na míru. Navíc máme skvělý pracovní tým, což v dnešní době není samozřejmostí, ale velkou nutností k tomu, aby vše klapalo, tak jak má. Jedinou nevýhodou je to, že na jaře jsme odkázáni na rozmary přírody a pokud zamrzne dráha, musíme tomu start do sezony přizpůsobit. Tak je ale na tom většina českých stájí…

Práce trenérky je nejen fyzicky, ale i časově velmi náročná, a tak se nabízí otázka, jak jde skloubit s rodinou, v níž figurují dvě děti…

No někdy je to honička, ale pokud má člověk kolem sebe spoustu úžasných lidí, kteří jsou vždy připraveni vypomoci, jde všechno. Bydlíme přímo v tréninkovém středisku, takže děti s námi tráví většinu času. Synovi už je jedenáct, je neuvěřitelně zodpovědný a dokáže se, když je potřeba, postarat o sebe i svou sestru. V létě si s námi moc dovolené neužijí, ale mají štěstí, že mají skvělou babičku a tetu, které jim to vždy vynahradí. My s nimi většinou jezdíme na dovolené v zimě, takže na lyže. Každopádně tato práce je svým způsobem životní styl, kterému se přizpůsobuje chod rodiny. Děti jsou pořád s námi, prožívají všechny naše úspěchy i neúspěchy a samozřejmě také fandí. To je super.

Sezónu jste nastartovali velmi ambiciózně, jaký je váš letošní cíl?

Aby byli majitelé spokojení. Každé vítězství nás nabíjí novým elánem a euforií z toho, že práci, kterou máme rádi, děláme dobře. Určitě bychom chtěli vyhrát co nejvíce dostihů, to je pochopitelné. Každý majitel má jiné ambice a naším úkolem je dostat z našich svěřenců to nejlepší, co v nich je a najít jim jejich ideální parketu. Obecně je tedy naším cílem plnit sny našich majitelů a nebát se velkých výzev.