V životě existují momenty, které nezapomenete. První pusa, první rande, ale třeba také první vítězství. Právě to v sobotu zaznamenala na moravské dráze ve Slušovicích žákovská jezdkyně Petra Zedková. Kde se vzala sympatická blondýnka, objevující se v sedlech koní trenérky Kateřiny Ilíkové? A jaké jsou její další plány?

Kde se vzala, tu se vzala...

Pocházím z Blazic u Bystřice pod Hostýnem a ohledně koní jsem měla už odmalička jasno. Všude jsem měla jejich fotky a snila jsem o tom, že jednou s nimi budu pracovat. Když mi bylo osm roků, přistěhovala se do naší vesnice paní Vajsnerová. Ta mě naučila jezdit a kompletně se postarat o koně. Právě u ní ve stáji jsem se rozhodla, že jednou bych ráda jezdila dostihy.

A pak přišla epidemie koronaviru…

Ano, začal covid a s ním i doba, kdy se nechodilo do školy. V té době jsem odjela do Velkých Karlovic za Radkem Holčákem, v jehož stáji jsem strávila půl roku. Byla jsem už trochu vyježděná, když přišla první šance svézt se v dostihu. Jezdila jsem ve Slušovicích Night Sky a skončili jsme předposlední.

Jak to pokračovalo?

Po období online výuky, která byla občas docela úsměvná (třeba poslouchání výkladu do sluchátek při ježdění na koni) jsme se znovu museli vrátit do lavic. A já řešila problém, kde budu denně jezdit. Vše se ale nakonec vyřešilo poměrně rychle. Přišla nabídka od trenérky Evy Petříkové, k níž jsem začala chodit po škole od pondělí do čtvrtka. Pak jsme se domluvily s paní Ilíkovou, ke které chodím pravidelně jezdit v pátek. No a aby toho nebylo málo o víkendu jsem u Radka Holčáka. Mám to zkrátka hodně rozlítané (smích).

A přitom ještě stále studujete…

Ano, studuji v Přerově Střední zemědělskou školu obor agropodnikání se zaměřením na chov koní a letos budu maturovat. K tomu ještě dálkově dělám Střední školu dostihového sportu a jezdectví v Praze-Velké Chuchli, abych mohla jezdit profesionálně.

Vše do sebe pěkně zapadá, takže jednou možná budete úspěšnou jezdkyní, která své koně i odchovává?

Třeba. Nemám zatím určitý cíl. Chci se stále zlepšovat, a pokud to půjde, tak co nejlépe jezdit.

Vraťme se k sobotě a vašemu premiérovému triumfu. Byl očekávaný, nebo to bylo velké překvapení i pro vás a realizační tým?

Kobylku Night Sky jezdím už nějaký čas v tréninku a je to docela nervák. Spolu si ale sedneme, jak se říká, jako poklice na hrnec. Vloni jsme ve Slušovicích absolvovaly první společný dostih a nebyla to žádná sláva. Kobylka nechtěla závodit. Na podzim jsme si daly na moravské dráze repete a dokončily na pátém místě. Night Sky se i v práci trochu uklidnila a dostala chuť bojovat. No a v sobotu (23. dubna) jsme to dokázaly. Měla jsem obrovskou radost, možná i díky tomu, že s kobylkou bylo hodně práce. Vítězství byla pro mě ta nejkrásnější odměna. Když jsme nabíhaly do cílové roviny, tipovala jsem, že bychom mohly být tak třetí, ale Night Sky zabojovala a dala do finiše celé srdíčko.

Koňmi žijete opravdu intenzivně. Zbývá čas i na nějaké další zájmy?

Když mám volno, pomáhám příteli Michalovi na farmě v Količíně. Chová krávy na mléko a obdělává několik hektarů pole. Už jsme si říkali, že časem bychom mohli udělat i pár boxů pro hobby koníky, ale zatím je to hodně vzdálená budoucnost.