20. kapitola: 
POSLEDNÍ MASISKA (2. část)

Hodná a trochu veselá
Další pohroma, kterou osud seslal nejen na Latinu, ale na celou její stáj, na všechny, kteří jí byli nablízku, na sebe nenechala dlouho čekat. V zimní přestávce měla velký problém s okem. Určitou dobu dokonce hrozilo bezprostřední nebezpečí, že na ně oslepne. Nejčernější obavy se nakonec nenaplnily, klisna se i z této šlamastyky díky kvalitní péči, veterinární i stájové, dokázala vylízat. Jen co se ale po této stránce pozdravila, čekala ji a celý personál tréninkového střediska v čele s Františkem Vítkem sice krátká, zato hodně horká chvilka.     Ošetřovatelem Latiny, a nutno říci, že vzorným, byl Petr Vlasák, který ji často jezdil i v práci. Petr byl zároveň také naprosto spolehlivý řidič, který při převážení Františkových koní strávil za volantem stovky, nebo spíš tisíce hodin. Událost, která mohla pro Latinu, a nejen pro ni, dopadnout opravdu tragicky, však s jeho šoférováním nesouvisela. Latina se totiž jednou venku Petrovi vytrhla, porazila ho a vydala se směrem k nedaleké železniční trati, na kterou pak skutečně vběhla. Tenkrát to tam ještě nebylo oplocené, k tomu došlo až daleko později. Žádný vlak tudy tenkrát naštěstí nejel. Několik koní ve stájích v Lysé však v minulosti skutečně blízkost kolejí odneslo. Ze stáje trenéra Vítka to sice žádný nebyl, ale jeden, Marath, k tomu asi před deseti lety neměl daleko.

Latina měla klidnou, příjemnou povahu. Byla zkrátka hodná. I když na ježdění, jak František dodnes rád a vyloženě zasněně vzpomíná, přece jen, jeho slovy vyjádřeno, „trochu veselá“. Anebo také „friško“. Ale tak to je v pořádku, tak to má, nebo dokonce musí být. Má-li dostihový kůň něco dokázat, má-li se umět na dráze „poprat“ se svými soupeři o místo na slunci, tedy o co nejlepší výsledek, nemůže to být odevzdaný, netečný bambula. To je vedle zdraví, odpovídajícího tréninku a výkonu jezdce jeden ze základních předpokladů úspěchu.
Místo klasiky Memoriál J. Kolátora
Zimní přestávka, ač se po skončení každé sezóny nejprve zdá, že bude nekonečně dlouhá, utekla jako vždy až neuvěřitelně rychle. Naděje, že do ní Latina vstoupí zcela zdravá, však brzy vzaly za své. Tentokrát začala pro změnu laborovat zase zády, což trenéra i jeho nejbližší spolupracovníky samozřejmě vůbec nepotěšilo. Nezbylo, než aby František Vítek vytáhl z arzenálu svých trenérských vlastností tu, která ho zdobila celý profesní život. Díky které se, samozřejmě společně s dalšími nezbytnými vlohami a předpoklady, přehršlí zkušeností a maximální dávkou intuice, stal trenérem par excellence. Trpělivost. Schopností, kterou nedisponuje, a nejen v dostihovém trenérském řemesle, nýbrž v nejrůznějších možných pracovních i soukromých situacích, každý. Trpělivost, kterou je prostě třeba se v jistých chvílích obrnit, protože právě ona, ač je to někdy nesmírně těžké, ne-li zdánlivě nemožné, je jediným možným východiskem, které může vést ke kýženému řešení. Ano, trpělivost. Ta trpělivost, o které se říká, že přináší růže. Další z přísloví, jež v dostihovém světě znamenitě funguje.
Suma sumárum, stalo se to, co si ve stáji u Vítků nikdo nepřál a z čeho měli všichni po všem, co už si s klisnou zažili, obavy. Latina nepřezimovala dobře. Ve zvolna končící pauze nemohla potřebným způsobem pracovat. Začátek sezóny tím pádem nevypadal tak, jak si František představoval. Snad nikdy předtím nestála Františka jeho příslovečná trpělivost tolik úsilí a tolik nervů jako tentokrát. Musel, pokud šlo o Latinu, oželet Memoriál Rudolfa Deyla pro tříleté klisny, které by se za normálních okolností zúčastnila. A oželel, jak už víme, i Jarní cenu klisen na konci dubna. Musel se smířit s tím, že Latina, ač by to za normálních okolností bylo v jejích silách, nenaváže v tomto dostihu na předešlé vítězství Sparty, ani na vítězství jejích předchůdkyň z jeho trenérské líhně, Flexarety, Arie a Victorie Regie v letech 1974-1976. Andalusie, kterou nakonec Smolík jel, nebyla špatná kobylka, ale její páté místo bylo jen mizernou náplastí na neúčast Latiny. Ta však v ten den přece jen svůj po zimní pauze první a celkově čtvrtý životní dostih také absolvovala. Opatrný František ji nasadil do dvojkového Memoriálu Josefa Kolátora na trati 2200 m. Latina se Smolíkem jej pěti délkami na druhého koně v cíli, a de facto nesčetnými na další konkurenty, naprosto suverénně vyhrála. Ještě daleko cennější však s ohledem na přece jen už se blížící Československé derby bylo, že bez problémů prostála vytrvaleckou distanci. O necelý týden později, v sobotu 3. května, se běžela Velká jarní cena, do které vyslal František se Smolíkem v sedle svého hřebce Faraona. Ten doběhl čtvrtý, tři délky za vítězným Vajgarem.
První souboj se Sulejkou
Tím, že se Velké jarní ceny nezúčastnila, přišla Latina o možnost získat Klasickou trojkorunu, kterou by byla získala o osm let dříve než její následovnice Arva. Jenže takto tehdy nikdo neuvažoval. A ani uvažovat nemohl. Po skončení sezóny, ve které šla Latina od jednoho vítězství k druhému, si však František takovou myšlenku připustil. Co když jsem se obával až příliš? Nikdy si o sobě nemyslel, že má patent na rozum. Řídil se „jen“ svým citem, zkušenostmi, zásadami. Zároveň ale velmi dobře věděl, že nikde přece nebylo psáno, že by Velkou jarní vyhrála. A vůbec – jaké by to potom celé bylo? Neměl by jistotu, že je vytrvalá. A patrně by se stala pro derby favoritkou, což je vždy ošidné. Asi to nakonec bylo tak, jak to mělo být.
František přichystal ještě jedno překvapení. Latina neběžela Velkou červnovou, nýbrž, o týden později a už jen čtrnáct dnů před derby, Cenu časopisu Jazdectvo – rovněž na 2200 metrů. A opět nebyla uvedena, na rozdíl od své nastávající rivalky Sulejky (ty dvě právě čekal první, ovšem zdaleka ne poslední souboj), které Dostihový program přisuzoval první místo mezi třemi avizovanými favority. Latina se Smolíkem však drtivým závěrem, když na počátku cílové roviny byla ještě předposlední, roznesla všechny soupeře na příslovečných kopytech. Jen Sulejka, v sedle se specialistou na ježdění klisen Janem Košťálem, se jí držela a téměř udržela. Po boji byla zpět o tři čtvrtě délky.
Latina přitom vcházela do startovních boxů ve chvíli, kdy jí eventuální kvóty u totalizátoru přisuzovaly až šesté místo mezi devíti startujícími. Zaběhla o pět sekund lepší čas než v Memoriálu Josefa Kolátora na konci dubna. Důkladně na sebe sice upozornila, ale František Vítek si na schovávanou hrát nechtěl. Už na to ani nebyl čas. Do derby za dva týdny půjde už Latina patrně jako jeden z favoritů. S tím nic nenadělá. František proto po Ceně Jazdectva absolvoval v dobrém rozpoložení večeři v jedné restauraci na Zbraslavi s některými pracovníky z napajedelského hřebčína. I ti byli optimističtí. Jak MVDr. Kubíček, tak ing. Jan Vaňourek Ten dokonce, ač obvykle nemíval ve zvyku pronášet prognózy, na adresu Latiny řekl: „Vypadá dobře, Myslím, že by mohla vyhrát.“ Vítek se jen usmál, neřekl nic, ale neprotestoval. Sám si tím totiž, a to u něho také rozhodně nebylo časté, byl po jejím posledním výkonu skoro jistý.
Teď už si František Vítek i Vlastimil Smolík, kterého loňská porážka v sedle Sparty samozřejmě dávno přebolela, přáli jediné. Aby před jubilejním šedesátým Československým derby zapršelo. To by pro Latinu s ohledem na její stále ne úplně stoprocentní záda bylo ideální.
Derby bez favorita
A to se jim oběma, i samotné Latině, ke které se do této chvíle osud nechoval právě ohleduplně, splnilo. V sobotu odpoledne před derby začalo pršet. A dost vydatně.
V neděli 22. června 1980 krátce po půl páté odpoledne začali účastníci jubilejního šedesátého ročníku Československého derby na závodišti ve Velké Chuchli vstupovat do startovních boxů. Na deštěm vydatně zalité, ne však hluboké, nýbrž dobré a pružné dráze, je čekala klasická 2400 metrů dlouhá trať. Podle startovních čísel byli seřazeni takto: 1. Faraon (ž. K. Krejčí), 2. Mocný (J. Hurt), 3. Madagaskar (F. Maťha), 4. Negros (ž. R. Winter), 5. Sulejka (ž. J. Košťál), 6. Tarkány (ž. F. Minařík), 7. Mixata (M. Klučka), 8. Sítá (V. Fedorowicz), 9. Latina (ž. V. Smolík), 10. Syrdon (S. Pešák), 11. Lucifée (ž. S. Salagaj, Polsko), 12. Indián (M. Hanák), 13. Suzanne (V. Kubát), 14. Dukát (J. Štohanzl), 15. Paragraf (S. Koubek), 16. Vajgar (ž. F. Huleš), 17. Samuraj (ž. J. Dolejší), 18. Lola (ž. T. Pechát). Přesně dvě třetiny startovního pole tvořili hřebci, jednu třetinu klisny.
Kulaté derby nemělo vyloženého favorita, na vítězství mohlo pomýšlet až jedenáct startujících. V anketě Dostihového programu tipovali dotázaní na první místo právě tolik účastníků tohoto dostihu. Nejvíc jich přisuzovalo prvenství vítězi Velké jarní ceny Vajgarovi, který na vedoucím postu vévodil i „našemu mínění“. To mělo tuto podobu: Vajgar – Mocný – Sulejka – Latina – Tarkány. O Latině Dostihový program 21/1980 před dostihem konstatoval: Letos dva starty, dvě vítězství, na dotacích vydělala Hřebčínu Napajedla 58 000 korun. Způsob, jakým vyhrála před 14 dny v Ceně Jazdectva, z ní naráz učinil uchazeče o výborné umístění.