Několik otázek pro… Jakuba Kocmana

Už jen pět vítězství dělí po prvním pardubickém mítinku od titulu překážkového žokeje Jakuba Kocmana. Rodák z východních Čech, jehož jméno bylo dříve spojeno především s tréninkovým střediskem v Kolesách u Pardubic a trenérkou Pavlínou Sůrovou, působí již několik let jako jezdec na volné noze. Jak se zrodil jeho nedělní hattrick? A proč by raději viděl dceru dělat něco jiného než koně? Na to nám odpověděl v několika otázkách.

Když jste v neděli do Pardubic jel, kterému svému čtyřnohému partnerovi jste nejvíce věřil?

Nejvíc šancí jsem vkládal do Alegorie v posledním dostihu. Klisna byla skvěle připravená týmem kolem trenérky Lempochnerové a potvrdila, že kvalitu stále má. Jsem rád, že jsem právě tomuto týmu mohl udělat radost, protože svou práci dělají dobře, což vítězství jen potvrzuje. Hodně mě překvapil Lianel, kterého už znám tak, že na něm okamžitě poznám, zda se dobře vyspal nebo ne. Tentokrát všechno vyšlo a porazit kvalitní koně od trenéra Tůmy se určitě počítá. Uvidíme, jestli na to naváže i v příštích startech, já osobně bych byl samozřejmě rád.

V hlavním dostihu – Úvodní cross country Koroka – jste dovedl ke čtvrtému místu svěřence Zdeňka Mimry Del Reye. Jak vysoko může on, v řádu několika let, vystoupat?

Z Del Reye mám radost, absolvoval dobrý dostih. Zatím ukazuje, že ještě mezi úplnou elitu nepatří, ale do širšího okruhu kvalitních koní pro dlouhé krosy v Pardubicích ano. Je to poctivý koník, na kterém se člověk pěkně sveze. Delší dostihy mu určitě přijdou k duhu a jeho budoucnost, alespoň já, vidím v Pardubicích. Vůbec není vyloučené, že příště se ukáže na startu některé z kvalifikací na Velkou pardubickou.

Již šest let pracujete v pardubické firmě Uniplast a své zaměstnání kombinujete s ježděním dostihů… Jak se dají obě práce sladit a jakým způsobem si udržujete váhu a kondici?

Sladit moji práci s ježděním dostihů jde dobře, nevidím v tom problém. Mám práci ve firmě, kde když potřebuji, kolegové mě zastoupí a i pan vedoucí se mi snaží vyhovět. Kondici zatím úplně optimální nemám, s přípravou jsem začal letos později a je to znát. Hlavně ve finiších je co zlepšovat. Udržování kondice? Kolo a občasné ježdění pro Štěpánku a Jardu Myškovy, které mám teď 400 metrů od svého bydliště. Máme spolu výborný vztah a kdykoliv se chci svézt, vyhoví mi. Tím se dám snad rychle do cajku. Váhu? Neřeším vůbec, v tom mi mohou ostatní závidět. Jsou i dny, kdy vyrážím na dostihy a přesto si dám oběd se vším všudy…

V důsledku neustále připomínaného nedostatku překážkových jezdců se nabízí otázka, zda máte již pro letošní rok dohodu s některým z trenérů…

Dohodu s nikým nemám a obecně k nim netíhnu, protože v praxi je pak stejně všechno jinak. O koně si nevolám, to už musí být, když někomu napíšu, jestli by mi nedal koně do dostihu. Rád jezdím pro trenéra Stanislava Popelku, vloni jsme společně zaznamenali několik dobrých výsledků a budu rád, když letos nějaké zase přidáme. Má ve stáji zajímavé koně z vlastního chovu, na které nespěchá, a to je jedině dobře. Za jeho trpělivost a přístup si zaslouží palec nahoru.

Máte letos nějaký osobní cíl, co se týče počtu vyhraných dostihů nebo umístění v šampionátu?

Snad jen být spokojený a mít možnost jezdit tak dobře připravené koně, jako jsem měl pod sebou teď v Pardubicích. No a do října bych se rád znovu porval o šanci jet Velkou pardubickou. Zahraničí mě neláká, vystačím si s Pardubicemi.

Kromě práce a dostihů se velmi pilně věnujete také dceři Natálce. Už ji také berou koně, nebo má jiné zájmy?

Natálce už je osm a koně ji baví moc. Je to velká dostihová fanynka a když to není daleko, musí být všude se mnou. Jejím největším oblíbencem ovšem není tatínek, ale Honza Kratochvíl. Snažím se ji vést k tomu, aby měla zájem i o jiné sporty, protože zajímavých kroužků pro děti je v současnosti bezpočet. U koní to není jednoduché, je to velká dřina, ale jelikož se oba rodiče koním věnujeme, uvidíme, jak se sama rozhodne, až bude starší. Když se podíváte na složení českých stájí, kdyby nebylo děvčat, která se o koně svědomitě starají a připravují je, možná by už žádný český turf nebyl. Buďme tedy za ně rádi.