„Lerry Strakáč je ve vedení, Lerry Strakáč a Anna Lebdušková vítězí…“ Autentický komentář z mosteckého závodiště, kde ještě před rokem sympatická blondýnka a její strakatý poník bojovali o vítězné vavříny v seriálu dostihů Ponyligy. Střih – Velká Chuchle, neděle 15. května 2022, 8. dostih a v něm vítězí devítiletý tmavý hnědák Moccafix a v jeho sedle Anna Lebdušková. Tentokrát však už s titulem amatér a v dostihu určeném „velkým koním“ -  anglickým plnokrevníkům.

Do dostihového podvědomí jste se dostala prostřednictvím dostihů poníků. Jaký je z vašeho pohledu největší rozdíl mezi dostihy „malých“ a „velkých“ koní, pomineme-li startovní boxy…

Rozdíl není až tak velký, jen u poníků je to asi větší stres – jestli budou hodní, nebo budou chodit po zadních. Pak už jen start, za cílem zastavit a je to! Starty praporkem, které jsou pro dostihy poníků typické, jsou podle mě těžší než ty klasické z „mašin“. V dostizích plnokrevníků je to víc o přesnosti, soustředěnosti a také velké zodpovědnosti. Co řekne trenér či majitel, je pak svaté.

V dostizích Ponyligy byl vaším parťákem líbivý poník jménem Lerry Strakáč, který díky své rychlosti dostal neoficiální přezdívku „Lerry Tryskáč“. Co dělá teď, když už spolu nezávodíte? 

Lerry je stále tryskáč s obrovským srdcem bojovníka, které vždy měl. Aktuálně se věnuje hobby parkurům, které bere tak trochu jako dostihy – to znamená velmi rychle a sportovně. Na kolbištích, kde ukázal, jak umí létat, už je dokonale známý. Ustájen je v domácí stáji, co máme na zahradě, a má se jako žádný jiný poník. Velký výběh s trávou a výborné jídlo to je základ. A hlavně zasloužený odpočinek, to on rád. Pořád je to ale bláznivý strakatý poník z Ponyligya nic mi nedá zadarmo, i když ve svém věku už by mohl být trochu rozumnější. Nikdy nezapomenu, co pro mě udělal a stále dělá můj život lepším. Myslím, že už navždy zůstane legendou, a to pro víc lidí než jen mě.

Studujete Střední školu dostihového sportu a jezdectví. Souhlasila s vaším výběrem rodina, nebo jste si Chuchli prosadila i přes protesty rodičů?

O Střední škole dostihového sportu a jezdectví jsem snila už na prvním stupni základní školy. Tím, že mám milující rodiče, kteří mě ve všem podporují, nebyl to problém. Když jsem se na obor chovatelství dostala, oba rodiče měli radost, že budu studovat na škole, kterou jsem si před lety vysnila. Za jejich přístup a podporu bych jim určitě ráda poděkovala.

Máte nějaký jezdecký vzor?

Z rovinových žokejek obdivuji skoro všechny, ale vzorem číslo jedna je pro mě Martina Havelková. Miluji její jezdecký styl, a také to jak pracuje s koňmi jako trenérka. Protože bych jednou ráda jezdila překážkové dostihy, je mou velkou favoritkou Rachel Blackmore, za to, co dokázala a kam až se dostala. Z pánů žokejů se mi pak líbí styl Václava Janáčka a Tomáše Lukáška.

S kým z dostihového prostředí jsou spojeny vaše začátky v sedle?

Jako první mě pod svá křídla vzala trenérka Lenka Horáková, a to přesto, že jsem téměř nic neuměla. Ona první mi dala šanci a naučila mě, co vše je k ježdění potřeba. Své zkušenosti mi předává i nadále, za což jsem jí nesmírně vděčná. Díky paní trenérce jsem tam, kde jsem, a moc si toho vážím. Na praxi pak chodím k Jiřímu Chaloupkovi a i on mi moc pomáhá, za což určitě zaslouží poděkování.

V prvním startu vaší profesní kariéry jste jezdila právě jí připravovanou Lattarmissii…

Vzpomínám si, že když jsem šla do paddockua pak si sedla na Lattarmissii, bylo to něco úžasného. Fakt, že se to opravdu děje… Že pojedu skutečný dostih na velkém koni… Bylo to něco neuvěřitelného a pocit štěstí, který mě zaplavil bezprostředně po dostihu, na ten nikdy nezapomenu.

Věřím, že nikdy nezapomenete ani na neděli 15. května 2022, kdy jste poprvé jako amatérka zvítězila…

Byla jsem šťastná, že i slza ukápla. Pocity po vítězství se nedají popsat, musí se zažít. Bylo to sice jako když jsem poprvé vyhrála dostih poníků, jen přeci jen trochu jiné, a tak nějak lepší. Nemohla jsem ani mluvit, úsměv od ucha k uchu mám snad doteď. A když si uvědomím, s kým jsem v tom dostihu jela, tak je nemožné si představit, koho všeho jsem porazila…

Jaké jsou vaše sny do budoucna?

Chtěla bych se postavit na start Velké pardubické, nicméně vím, že k tomu je ještě velmi dlouhá a těžká cesta. Teď je mým cílem jezdit co nejlépe rovinové dostihy. Postupem času bych ráda začala skákat a do budoucna jezdila překážky. Jsem dost velký snílek, ale myslím, že s lidmi, které mám kolem sebe, to jednou dokážu. 

foto: Pavla Pechmanová