Debutovala 15. dubna letošního roku pátým místem v sedle Charming Emmy, v květnu skončila se stejnou klisnou třetí a čtvrtá s valachem Tributem. První červnovou sobotu pak, při čtvrtém kariérním startu, lehce zvítězila v sedle hřebce Tropa, jen o dva roky mladšího, než je ona sama, a řadě diváků v zaplněné Chuchle Areně Praha přinesla jeden z nejemotivnějších zážitků dne. Eliška Janderová, dívka s modrým přelivem, patnáctiletá žákovská jezdkyně, která ani v jednom ze svých vystoupení tzv. neupadla z tabule a navzdory věku má jasně srovnané priority. Talent, o kterém možná ještě v budoucnu hodně uslyšíme…

Eliško, prozraďte, jak jste se dostala k dostihovým koním…

Pravidelně jsem ke koním začala chodit v šesti letech. Úplně první trénink jsem absolvovala možná trochu netradičně v Zooparku Zelčín, kde jsem začínala na kobylce jménem Kelly. Potom přišly Pony-games, na nichž jsem jezdila za stáj JK Rpety pod trenérkou Alžbětou Maškovou. Následovaly mé první parkury s poníky ve stáji Asined-b a s tím související zkoušky ZZVJ pod hlavičkou ČJF. Za skvělou přípravu vděčím především garantovi panu Mestenhauserovi z Jezdeckého klubu Mělník. Chvíli jsem skákala i s velkými koňmi a pak přišel covid. Stáje se uzavřely a v Chuchli hledali dobrovolníky, kteří by se starali o koně, když žáci zůstali doma. Přihlásila jsem se a tam se mně ujala trenérka a hlavní vedoucí odborného výcviku SŠDSaJ Marcela Sýkorová. Právě jí patří velký dík za to, že umím to, co umím. Pod jejím vedením jsem také absolvovala své první dostihy.

Vaše cesta k dostihovému sportu vedla napříč různými disciplínami. Co na vaše rozhodnutí, věnovat se dostihovému sportu profesionálně, říkali rodiče? Mají i oni nějaký vztah ke koním?

Táta má koně rád, ale dává přednost létajícím modelům letadel. Mamka se mnou prošla všechny etapy mého ježdění a sama se i zapojila. U koní mě stále doprovází.

Jste v prvním ročníku „dostihové školy“. Jaké předměty vás baví, a které třeba trochu dělají potíže?

Nejsem zrovna studijní typ, takže praktický výcvik mi jde daleko lépe než teorie. Ale chápu, že k tomu abych byla dobrá v praxi, potřebuji znát i teoretické věci. Aktuálně je pro mě důležitý dostihový řád a výživa a krmivářství.

Máte už nyní jasno v tom, co byste ráda dělala po škole?

Chtěla bych se věnovat dostihové kariéře a mým velkým snem je Velká pardubická, to je ale ještě strašně daleko. Koně jsou můj život a určitě chci s nimi pracovat. To je teď momentálně jediné, co vím na sto procent.

V sobotu 4. června 2022 jste poprvé zvítězila, věřila jste před startem, že by to mohlo vyjít?

Měla jsem na Tropa dobré ohlasy, ale ani přesto jsem moc nevěřila, že by to mohlo vyjít. Trop však dokázal, že věk je jen číslo a nic neznamená.  Je prostě a jednoduše skvělý a pro mě bude navždy ten první! Ten, jehož jméno nikdy nezapomenu a vždycky mu budu vděčná za to, jak mě dovezl k prvnímu triumfu kariéry.

Pocity spojené s premiérovým vítězstvím bývají neopakovatelné…

Těžko to popsat, člověku se najednou honí v hlavě tolik věcí a pořád nechce uvěřit, že se to skutečně stalo. Ta záplava emocí je prostě neskutečná. V první řadě jsem byla ráda za to, že jsem nezklamala, a že jsme to s Tropem společně zvládli.

Byla už nějaká oslava, ať už s rodinou nebo kamarády?

Oslava teprve bude a bude spojená s mými šestnáctými narozeninami.

Vaše kariéra se slibně rozjela, nicméně stále jste ještě na začátku. Po čem, kromě startu ve Velké pardubické, který jste již zmínila, v profesním životě ještě toužíte?

Ráda bych dosáhla titulu žokeje, a to jak v rovinových, tak i v překážkových dostizích.

Tak to byste byla první takovou ženou u nás...Láká vás i zahraničí nebo chcete soustředit pouze na kariéru u nás doma, v ČR?

Abych se dostala do zahraničí, musím nejdřív něco dokázat doma. Jsem teprve v 1. ročníku SŠDSaJ , tak mě čekají ještě dva roky ve škole, během nichž bych se ráda aktivně věnovala dostihům. Toto je moje první sezóna a já doufám, že bude i dál úspěšně pokračovat. Do budoucna se určitě nějakým zahraničním zkušenostem nebráním, ale jak říkám, zatím mě čeká ještě hodně práce doma. Stále mám na čem pracovat a zdokonalovat se.

foto: Pavla Pechmanová a archiv Elišky Janderové