Jezdí sedmou sezónu, prošla řadou českých stájí, aby před necelými dvěma lety zakotvila v Bošovicích u Václava Luky mladšího. Právě tam se našla a vloni všechny překvapila, když nejenže ovládla „dámský“ šampionát a ukořistila třetí příčku mezi rovinovými profesionály, ale zvítězila i ve třech jedničkových dostizích – Velké ceně Prahy, Memoriálu Harryho Petrlíka a Velké podzimní ceně v Mostě. Lucie Fialová, jezdkyně s citlivou rukou na koně a velkým přehledem v dostihu, půvabná a bezprostřední dívka, s níž si můžete bez obav povídat o všem, protože si hned padnete do noty. 

V neděli 12. června jste s Archangelskem zaznamenala další jedničkový zásah kariéry. Jak se zrodilo společné vítězství v Ceně Jezdectví?

Překvapivě. Trenér Kobzarev mi ve čtvrtek volal, že mu odpadl jezdec a jestli bych nezaskočila. Původně měl jezdit Jirka Palík, druhou volbou pak byl Petr Foret, ale ten už do dostihu své rito měl. Nakonec trenér zavolal mně a ani já dlouho nevěděla, zda to klapne. Čekali jsme totiž na vyjádření z Jockey Clubu, jestli dostane Matyáš Luka výjimku, aby mohl jezdit Zelota. Kdyby ji nedostal, měla jsem ho jezdit já. Naštěstí pro mě jet mohl a já dostala šanci jezdit Archangelska, moc dobrého koně, kterého by byla škoda nechat si ujít.

Šlo o první velký srovnávací test mezi tříletými a staršími sprintery, věřila jste v plný zásah?

Ve skrytu duše ano. Všichni byli hlavně zvědaví, jak ho odjezdí holka, protože dosud ho jezdili jen muži.  A vidíte, zvládli jsme to na jedničku.

Vyvíjel se dostih přesně podle vašich představ nebo jste byla nucena improvizovat?

Vyšlo to přesně tak, jak jsme si s trenérem řekli před dostihem. Archangelsk zatím většinou chodil zepředu. Já měla za úkol, pokud to půjde, zaparkovat ho za koně, aby odpočíval, ale zároveň jít dopředu, kdyby to bylo pomalé, aby se neupuloval. Před obloukem už jsem ho začala postupně pouštět, protože si o to řekl. Vyplatilo se nechat to čistě na něm.

Kromě koní Václava Luky mladšího jezdíte často také pro stáj Rabbit Trhový Štěpánov. Máte spolu nějakou písemnou či ústní dohodu?

Žádnou dohodu nemáme, ale když byla Simča (Simona Laubeová – pozn. red) zraněná a nemohl jezdit ani Milan (Milan Zatloukal – pozn. red), jela jsem často já.

V souvislosti s nedávnými odchody jezdců z centrály v Pičíně se nabízí otázka, zda vás nelanařili i na stálý pracovní poměr…

Ano, Allan Petrlík mi před pár dny volal, jestli bych pro něj nechtěla pracovat, ale odmítla jsem. Nikam se přesouvat nechci a jsem spokojená tam, kde jsem. U Lukových mám dobré koně i zázemí, vyhovuje mi zdejší systém práce i to, jak se u nás s koňmi zachází. V Bošovicích se mi líbí a doufám, že to ještě dlouho vydrží. V srpnu už tu budu dva roky.

Začínala jste v Chuchli u Vladislava Fedorowicze…

Chodila jsem k němu už na odbornou praxi ve škole a dohromady jsem u něj strávila tři roky života. Nutno podotknout tři krásné roky, protože to byla nejen super škola do života, ale i nejlepší rozjezd, jaký si mladý jezdec může přát.

Další chuchelskou zastávkou byl tréninkový úsek Igora Endaltsteva…

Měla jsem to štěstí, že jsem se mohla podílet na přípravě derby-vítězky Blessed Kiss, které jsem i do modré stuhy hodně věřila. S Igorem jsem pak odjela na zimu do Francie, odkud jsem se vrátila na sezónu domů, do Rabbitu. Tam jsem vydržela čtyři měsíce a rok jsem pak strávila v centrále Darhorse v Krabčicích. Odtud vedly mé kroky k Lukovým,jimž jsem zavolala, jestli bych pro ně nemohla pracovat. Vystřídala jsem postupně několik větších stájí a sbírala zkušenosti.

Jste drobná, štíhlá, přesto jste až do letošního roku měla problémy s váhou…

I na 52,5 kilogramu jsem dost potila. Přestože jsem hubená, váha dolů nešla a nešla. A kvůli pocení jsem se cítila pořád unavená. Od letoška je to ale jiné. Na konci minulého roku jsem dostala covid. Už předtím jsem měla problémy se zády a chodila jsem na opichy, ale covidem se ze mě stal úplný ležák – nemohla jsem vůbec stát ani chodit, tak mě záda bolela. Covid si vybral mé slabé místo, jak všichni říkají. Jinak jsem žádné velké obtíženeměla, jen jsem ztratila chuť a čich. Zhubla jsem, dala se do pořádku a s váhou už teď problémy nemám. Zjistila jsem, že prý to u určitého procenta lidí takto funguje – při covidu zhubnou a zrychlí se jim metabolismus. Ted´můžu jíst jak chci, co chci, a váha se drží. Inu všechno zlé je pro něco dobré.

Loňská sezóna byla zatím vaší nejlepší, získala jste třijedničkové triumfy. Který z nich nejvíc potěšil?

Užívám si naprosto všechna vítězství, ale nejhezčí bylo to úplně neplánované s Billabong Catem. Když jsem ho jezdila v práci, říkala jsem si, je tak hodný, tak skvělý, kdybych ho tak někdy mohla jezdit v dostihu a představte si, co se stalo. Šla jsem právě jezdit naši Taraweru, když někdo přiběhl do vážnice, že Jirkovi Chaloupkovi se udělalo špatně a další dostih už nepojede. V tom se zjevil Petr Foret a říká zástupci trenéra Tomáši Jandovi, tak ať jede Lucka, vždyť Billabong Cata zná, jezdí ho přece každý den. Trenér na to po telefonu kývnul, já odjezdila Taraweru  a Matyáš, který mě vodil, mi hned na dráze sděloval, ať se jdu odvážit, že budu jezdit Billabong Cata. Rychle jsem zvážila, protože se muselo přesedlávat a už jsem mašírovala do paddocku. Ani jsem nestačila mít nějaké nervy, přestože jsem do té doby na tak kvalitních koních v dostihu nikdy neseděla.

To je příběh jak z románu, a rovnou zakončený happy endem...

To mi povídejte (smích). Vítězství to bylo hodně emotivní, umocněné ještě tím, co se událo před startem. Musím přiznat, že jsem byla původně smířená s tím, že jsme byli druzí, ale když mi Martin Laube oznámil, že jsme to stihli o nos a gratuluje mi, nevěděla jsem, co štěstím dělat. Byl to famózní dostih!

Dostih, který se od začátku ale pro vás nevyvíjel úplně dobře…

To úplně ne, seděla jsem sama poslední, hledala místo do roviny, šla po bariéře, jak mi to Václav Luka vždycky připomíná – nenajížděj zbytečně metry. Nicméně prostor se mi neotevřel a tak jsem to riskla – vzala jsem Billabong Cata ven. A on? Zařadil úplně jinou rychlost než zbývající soupeři. To byl zážitek….

Velkým zážitkem byl jistě i finiš loňského ročníku šampionátu…

Do půlky sezóny to úplně nešlo, začalo to Velkou cenou Prahy a pak jsem vyhrávala co víkend. Dobíhala jsem všechny ostatní… Nejnapínavější to bylo úplně na konci, když jsme se o třetí místo v šampionátu přetahovaly s Vendy Korečkovou a Martinou Havelkovou. V Kolesách, kde se mělo rozhodovat, se mi vůbec nedařilo, zatímco Martina i Vendy obě vyhrály. Bronzovou příčku jsem uhájila rozdílem jediného vítězství a jedno vítězství mě dělilo i od druhého místa, které obsadil za Jaromírem Šafářem Petr Foret. Byl to moc příjemný pocit.

Vyhráváte napříč českými závodišti, máte nějaké oblíbené? 

Mám, „áčková“. Mám ráda Karlovy Vary, Chuchli a Most, mým čtvrtým nejoblíbenějším je Lysá nad Labem. Od těch pádů, co jsem měla, už mám vůči menším závodištím respekt.

Máte nějaký konkrétní cíl pro letošní sezónu?

Nic konkrétního. Mým dlouhodobým cílem, který už jsem možná někde zmiňovala, je, že bych ráda vyhrála Derby. Jinak obecně bych ráda jezdila co nejlíp a trochu se vyjezdila, abych na koni vypadala lépe.