Když jsme si spolu povídaly před nedávnem, patřila mezi vycházející hvězdy španělského turfu a na návrat do ČR nepomýšlela. Rok se však s rokem sešel a situace si vyžádala radikální řešení. Právě to přivedlo Miloslavu Sedlákovou domů. Domů do Beskyd, kam se s dcerou Kristýnou přesunuly, aby začaly nový život se svými nejbližšími…

Co bylo hlavním impulzem pro váš přesun do ČR?

Byly to rodinné a osobní záležitosti. Rodiče stárnou, mají velký dům se zahradou a jejich zdraví už bohužel není tak dobré, aby se o vše sami starali. Takže nastal čas, vrátit jim to, co dali oni mně.

Do Španělska jste odcházela v roce 2017,v době, kdy malé Kristýnce bylo pouhých osm měsíců. Co se podle vás za těch pět let, co jste byly pryč, nejvíce změnilo?

Upřímně? Překvapilo mě, že se nezměnilo vůbec nic…

Váš odchod ze Španělska, kde jste měla slibně rozjetou kariéru (dva roky jste atakovala první desítku šampionátu rovinových jezdců) nebyl asi úplně snadný. Jak reagovalo na vaše rozhodnutí okolí?

Reakce z české strany byly vesměs pozitivní. Téměř okamžitě mě kontaktovali staří přátelé a navázali jsme společně tam, kde jsme před lety skončili. Loučení ve Španělsku bylo těžké. Hodně lidí mi bude chybět a já jim zřejmě také. Každopádně s těmi, s nimiž jsem si nejvíc rozuměla, zůstávám v kontaktu dál.

Když se člověk vrací po určité době, srovnává. Jak se cítíte ve staronovém prostředí?

Jsem ráda, že jsem zase doma, ve známém prostředí, mezi svými a v nádherné přírodě, kterou tolik zbožňuji. I malá zatím vypadá nadšeně. Konečně má pokojík jen pro sebe, velkou zahradu na všelijaké dovádění, babičky a dědečky vidí častěji, má možnost poznávat nové přátele a nová místa… A jelikož právě nastoupila do školy, nenudí se.

Dá se tedy říct, že si rychle zvykla…

Vypadá to, že ano. Na Španělsko už se neptá…

Před tím, než jste odešla do zahraničí, jste jezdila dostihy a pracovala u Policie České republiky. V jakém oboru byste ráda našla své uplatnění? Bylo by to u koní, které odmalička milujete?

V tom je trochu problém vzhledem k místu, kde teď žiji. V nejbližším okolí nejsou žádné dostihové stáje, takže musím všude dojíždět. Přestěhovat se? To je nereálné vzhledem k tomu, že právě kvůli pomoci našim jsem se vrátila. A také kvůli dceři, nerada bych jí měnila školu ihned poté, co se tam trochu zaběhne. Poslední věcí, která hovoří proti, je fakt, že jako samoživitelka, starající se o dceru převážně sama, potřebuji mít občas po ruce někoho, kdo mi s ní pomůže. Nerada bych ale s dostihovým sportem končila, myslím, že po těch letech bych to ani nedokázala.

Rýsuje se už nějaké řešení této patové situace?

Zatím ne. Několik atraktivních nabídek už jsem dostala, ale všechny byly z Čech. S ničím jiným jsem ostatně ani moc nepočítala, protože jen málokdo si mě tady pamatuje. Prozatím tedy sháním zaměstnání v oboru, který jsem vystudovala (policejní management a kriminalistika – pozn. red.) a koně beru jen jako příjemné zpestření. Ani manuální práci bych se případně nebránila, protože mě baví.

Už měsíc se, ač poskrovnu, objevujete v českých dostizích. V čem jsou od těch španělských nejvíc odlišné?

Je pravda, že za ty tři týdny, jsem jich zatím moc neodjela (po příjezdu jsem se věnovala převážně vybalování a zařízení důležitějších věcí). V čem jsou české dostihy jiné než ty španělské? Možná v tom, že se jezdci více respektují. Jinak se příliš od sebe neliší. Jediný rozdíl, který je patrný na první pohled, je v organizaci a v dotacích. Ve Španělsku se dostihy běhají jak na trávě, tak na písku (umělý i klasický), jsou denní, odpolední i noční, což je neskutečná nádhera. Převážně se jezdí roviny a překážkové dostihy Španělé vůbec neznají. A pokud se nepletu, na všech závodištích se startuje ze startovních boxů. Naše dostihy nejsou možná až tak rozmanité, nicménědráhy jsou více komplikované (uzavřenější oblouky, těžší terén, startování i bez boxů). Každopádně doma je doma, jezdí se mi tady skvěle a samozřejmě jsem ráda za každou příležitost dobře se svézt. 

foto: Zenon Kisza a Pavla Pechmanová