Jan Rája: Konečně mám čas sestavit si své priority

Za svou bohatou kariéru absolvoval více než tři tisíce dostihů a připsal si 523 vítězství. Třikrát byl českým rovinovým šampionem, vyhrál devět klasických dostihů včetně Českého Derby 2011 s Roches Crossem. Třikrát jel také Velkou pardubickou, v níž skončil nejlépe v roce 2003, když s hnědákem Fahrenheitem v tréninku Jaroslava Votavy finišovali osmí. Vloni, Jan Rája, nejúspěšnější jezdec čtvrtstoletí historie mosteckého Hipodromu a jedna z nevýraznějších osobností české rovinové scény, definitivně opustil české vážnice, aby se mohl naplno věnovat přípravě koní rodiny Nieslanikových. Rodiny, v jejíchž službách strávil několik posledních let jako asistent trenéra a od níž se před měsícem rozhodl odejít po názorových neshodách.

V Tušimicích ve stáji doktorky Evy Nieslanikové jste působil čtyři roky. Co vám tato práce dala?

Co mi dala? Zkušenost s koňmi, to jak se na nich projevuje, když k nim přistupujete individuálně a s láskou. Měl jsem možnost vyzkoušet si také vlastní systém tréninku a ověřil jsem si, že skutečně funguje.

Vaše slova o fungujícím modelu tréninku potvrzují nejen výsledky grupového vítěze z Longchamp a účastníka prestižního sprintu v rámci mítinku Royal Ascot Ponntose, ale i řady dalších koní…

Ponntos je výjimečný kůň. Jezdil jsem ho od miminka. Dá se říct, že jsme spolu vyrůstali a učili se jeden od druhého. Není to lehká povaha, takže pracovat s ním byla trochu výzva, nicméně právě on mě naučil, jak moc je potřeba věnovat se každému koni individuálně.

Ponntose jste doprovázel při všech jeho zahraničních vystoupeních, které z nich se vám nejvíce „zarylo pod kůži“?

Určitě Ascot, to je velikánský zážitek. Kdybych to měl přirovnat k jinému sportu, nejblíže je to taková Premier Legue. Hraje se s nevyššími kartami a i sebemenší chyba se neodpouští. Celý mítink je speciální, má charakter stejný jako český derby-den, v dobách, kdy jsem jezdil jako šampion. Byl to den, kdy se běhaly jen samé velké dostihy, Cena Hřebčína Napajedla pro klisny, největší dostih pro sprintery, jednička pro české vytrvalce, top dostih pro mílaře, vrchol pro rané dvouleté v podobě Simsonovy ceny. V Ascotu je to ještě o level výš – elektrizující atmosféra, nádherně oblečení lidé, nic podobné se jinde zažít nedá, možná jen při pařížském Arc-mítinku.

Prestižní byla i Ponntosova účast v Goodwoodu na konci července…

V Goodwoodu se uspět dá, máte-li dobrého koně. Obecně každý zahraniční výjezd na velké dostihy je pro nás Čechy velkým zážitkem. Desítky let jsme byli zavření a neviděli nic. Royal Ascot nebo třeba Arc byly pro nás jen něco, o čem jsme mohli číst v novinách nebo sledovali mezi zajímavostmi v České televizi. Být přímo na místě, při tom, je úplně jiná dimenze.

Předtím než rychlík Ponntos vycestoval dvakrát na britské ostrovy, vyhrál Grupu 3 ve Francii. Dají se, ať už z jakéhokoliv úhlu pohledu, tyto dvě dostihově vyspělé země porovnat?

Nejpodstatnější rozdíl je asi v cestování. Jet do Francie je určitě jednodušší, protože Francie je součástí Evropské unie. Cestování je tedy více v pohodě. Chcete-li běhat v Anglii, musíte absolvovat velké martyrium.  Kůň, který tam má běhat, musí dobře cestovat, aby všechno zvládnul. Trajekt, čekání na papíry, veterinu a další dokumenty, které jsou všechny potřeba.

V centrále na severu Čech jste poprvé dostal možnost vyzkoušet si trenérskou práci, k níž máte i potřebnou licenci. Nezvažoval jste nyní v pozici jezdce-kouče na volné noze možnost jít sám trénovat?

Situace v českém turfu není dobrá, majitelů stále ubývá a jedou vlastně jen velké stáje. Takže sám skočit do vody, koupit vlastní stáje, půjčit si na vybudování vlastního tréninkového střediska, to už nejde. Téměř nikdo z trenérů vlastní finanční prostředky nemá a tohle všechno se dá realizovat jen pod záštitou velkého majitele. Kdyby přišla zajímavá nabídka, nebráním se jí, ale sám riskovat a skákat šipku do neznáma, s tím, že si myslím, že by to mohlo fungovat, to pro mě už není. Možná už jsem na to příliš rozumný.

Na konci loňského roku, konkrétně 24. října, jste v Praze-Velké Chuchli v sedle ryzáka Lexceeda vítězně zakončil svou bohatou jezdeckou kariéru. Nestýská se vám po ježdění dostihů?

Je pravda, že ze začátku jsem byl smutný, ale postupně jsem si zvyknul. Ono, pokud vám jede dobrý žokej, jako trenér jste odvedl dobrou práci a vybral jste koni optimální dostih, úplně to stačí a práce vás těší.

Dostihová sezóna se přehoupla do své druhé poloviny a na čele šampionátu bojují o primát ženy, co na to říkáte?

Je to vyloženě český trend, to by se nikde jinde ve světě stát nemohlo. Je to vizitka českého turfu, situace, která v něm vládne. A tak děvčata svou houževnatostí a zarputilostí zastiňují kluky, kteří něco umí. To je můj názor.

Blíží se říjen a s ním i vrchol překážkové sezóny Velká pardubická, kterou jste v kariéře absolvoval hned třikrát. Sledujete tuzemské překážkové dění a kdo je vaším letošním favoritem?

Abych řekl pravdu, nesleduju ho vůbec, jde to kolem mě. Je to pár dnů, co jsem mluvil s Honzou Faltejskem, který je polámaný, pár týdnů, co jsem se bavil s Pepou Bartošem, jenž se dával zrovna dohromady po těžkém zranění. Překážky, to je těžký život jak pro lidi, tak i pro koně. Nicméně uvědomuji si, že Velká je mezník. Všichni ji sledují, všichni se k ní vyjadřují, měsíc před jejím startem už stříhají metr a odpočítávají dny. Soustředěnost veřejnosti na tuto akci stoupá, a právě proto, že jsem ji sám jezdil, vím, jak těžké je tohle období pro jezdce, trenéry i majitele. Je to vrchol sezóny, který má stále svou váhu. Přeji všem, kteří si jí zúčastní, aby ji absolvovali s radostí a ctí, ale kdo vyhraje, to si opravdu tipnout netroufám.

Po odchodu z Tušimic se po vás tak trochu„slehla zem“. U koho aktuálně působíte a jak vidíte svou další budoucnost? 

Pracuji u Inky Janáčkové-Koplíkové v Lysé nad Labem. Je to profesionální stáj se spoustou nadějných mladých koní a zástupem koní, co běhají jen ve Francii. Inka a Mario stáje vedou spíš tímto směrem, tedy uspět v zahraničí, ale i v jedničkových dostizích u nás. Jsem u nich teprve dva týdny, což je krátká doba na to, abych víc hodnotil. Nicméně je vidět, žesi jdou za svým cílem. Pro mě je tato práce „cestou do klidu“, konečně mám možnost si všechno pořádně v hlavě srovnat, sestavit si své priority, co budu do budoucna chtít a co ne. Je možné, že tu zůstanu třeba dalších deset let, nebo také můžu zítra jít. Tak to my u koní máme, jsme jako komedianti, kteří jeden den hrají v Praze a další den v Brně. Každý den na jiné štaci. Když jste v dnešní době elektrikář, seženete ve městě, ve kterém žijete, třeba deset firem, kde vás vezmou. Když jste žokej a chcete vykonávat své povolání, pak možností dělat tuto práci, je opravdu jen málo.

Ačkoliv jste prošel řadou českých stájí, v Lysé nad Labem působíte premiérově. Jak toto tréninkové středisko, na které vesměs všichni pějí jen chválu, vidíte vy?

Je to takové české Deauville. Stáje mají sice už své odžito a potřebovaly by rekonstrukci, ale dráha je pěkně udržovaná a v lese jsou nádherné dlouhé cvalovky, na nichž se dá cválat i pět kilometrů v kuse - to jsem naposledy zažil v době, kdy jsem jezdil Velkou.

Před nedávnem se v médiích objevily zprávy o přesídlení trenérky Ingrid Janáčkové-Koplíkové do Krabčic…

Stěhování do Krabčic se zatím odkládá. V Krabčicích se nejprve musí upravit cvalová dráha, což je v tuto chvíli ve stádiu příprav. Mário (asistent a partner trenérky – pozn. red.) má pět koní ve Francii, k nimž brzy přibude dalších šest, a tak se část personálu bude přesouvat na zimní přípravu právě tam. Jestli budu jedním z nich? Asi ne, ale to mi nevadí, jsem patriot, a mám Čechy rád, o čemž svědčí i můj počet odježděných dostihů a vítězství právě u nás doma.