Čtrnáct let jezdila dostihy a Velká pardubická pro ni byla středobodem vesmíru. Teď už má Barbora Miksánková-Málková jiné priority. Tou první je rodina – syn Josef a manžel Jaroslav a druhou pak jezdecká školička, kterou za pomoci svých šesti děvčat úspěšně provozuje čtvrtým rokem. Jak vidí překážkový vrchol s odstupem několika let? Vzpomíná často na výjimečného Charme Looka? A proč bude letos při Velké osobně přítomna na závodišti? I na to vám odpoví v následujícím rozhovoru…

Velká pardubická –vrchol překážkové sezóny, dostihový svátek roku. Co pro tebe znamenala dříve a jak ji vnímáš dnes?

Dřív to byl můj smysl života, nic jiného neexistovalo. Když jsem jezdila dostihy v rámcovém programu, už měsícpředem jsem byla nervózní, aby všechno dobře dopadlo. Velká je fenomén, olympiáda pro jezdce i koně. Co pro mě znamená dnes? To je hodně těžká otázka… Cítím obrovskou nostalgii, je to pro mě krásná vzpomínka… Každopádně jsem ráda, že i teď po skončení kariéry se mi podařilo s tímto dostihovým svátkem aspoň nějakým způsobem propojit. Druhý říjnový víkend je pro mě každoročně příležitostí setkat se s lidmi, které znám a mám je ráda. S nimiž jsem si zase po čase začala volat a u nichž jsem zjistila, že ačkoliv se čas nezastavil, stále si rozumíme. Velká je pro mě speciální i z osobního hlediska, protože právě před dvěma lety se mi v tuto dobu narodil syn. Teď jen doufám, že nebude po mně a nebude chtít také jezdit, protože bych asi umřela strachy.

Když se řekne tvé jméno, většině lidí se jako první vybaví vítěz Velké pardubické z roku 2016 Charme Look…

Říkala jsem mu Pan Božský. Jeho heslo bylo – nekecej mi do toho a já pro tebe udělám všechno na světě. Neměl rád koňskou společnost a i koně v tréninku, co šli za ním, dokázal přesným kopancem ošklivě zranit. Trénoval tedy převážně sám, se mnou na palubě.

Před poslední kvalifikací ses ošklivě zranila a do sedla Charme Looka byl narychlo angažován Jan Faltejsek. Jak si následně Velkou, v níž jsi mohla dosáhnout historického úspěchu, vnímala z pozice vodiče?

I když jsem nebyla v sedle, vnitřně jsem ji vyhrála. Dobře to dopadlo a všichni jsme měli obrovskou radost.

Od triumfu Charme Looka uběhlo šest let. Proměnila se od té doby Velká pardubická?

Myslím, že za posledních deset let se změnilo hodně. Pamětníci sice říkají, že po úpravách některých skoků už to není ono, že už to nejsou „staré dobré Pardubice“, s hůře upravenou dráhou a těžkou oranicí, nicméně podívejte se, jak se změnil čas dostihu. Na necelých sedmi kilometrech je i o tři minuty lepší než dříve. To je jasný ukazatel, jak se dostih v průběhu let proměnil. Jezdci padají v úplně jiné rychlosti a zranění bývají i závažnější. Na pohled pro diváky je Velká určitě příjemnější, pokud to mohu hodnotit. Je tam prostě razantní rozdíl a myslím, že to tak vnímají i cizinci, kteří sem jezdí s kvalitnějšími koňmi.

Letošní patnáctihlavé pole vypadá dost vyrovnaně. Kdo je tvým favoritem a koho považuješ za černého koně dostihu? 

Favorita úplně nemám, ale fandit budu Talentovi, k němuž mám blíže než k ostatním. Debutovala jsem ho totiž v Pardubicích.

Jak k tomu došlo?

Pepa Bartoš, který ho měl jezdit, se tehdy rozbil na překážkách a sháněl za sebe záskok. Zavolal mi, jestli bych ho nechtěla jet, že je to obrovský kůň, který moc dobře skáče. A já samozřejmě souhlasila. Talent se mnou sice nevyhrál, protože jsem jela na jistotu, nicméně debut si snad prožil dobře, protože pak přišla jeho vítězná vlna. To už ho ale jezdili jiní… Já byla u jeho začátku a jsem hrdá na to, že jsem ho mohla aspoň takto poznat.

A případný kůň na překvapení?

Imphal s Jardou Myškou. Ten ještě Velkou nevyhrál, tak by to letos mohlo klapnout.

Ačkoliv dostihy už nejezdíš, bude v neděli, v den Velké pardubické, pozornost zaměřena i na tebe a tvůj projekt na pomoc onkologicky nemocné Terezce. Přibliž nám, o co půjde konkrétně…

Půjde o dražbu rajtek předních českých překážkových žokejů, přičemž výtěžek z aukce půjde na léčbu Terezky, která je pro její maminku příliš finančně náročná. Oslovila jsem Honzu Faltejska, Pepu Bartoše, Marka Stromského, Pavla Složila, Honzu Kratochvíla, Jardu Myšku a Josefa Váňu staršího jestli by do toho šli, že jde o dobrou věc a jsem moc ráda, že všichni souhlasili.

Existuje i nějaká jiná alternativa, jak se mohou případní zájemci do této sbírky zapojit?

Samozřejmě.U paddocku budeme mít hned od rána postavený stan, kde se všichni zájemci mohou více dozvědět o příběhu malé Terezky a rozdávat se budou také letáčky s QR kódem, prostřednictvím kterého bude možné přispět libovolnou částkou na její léčbu. Pro ty, kteří nemají chytrý telefon, bude k dispozici i kasička, a věřte, že každá padesátikorunači stokoruna se počítá a rodina za ní bude vděčná.

Jak došlo k tvému propojení s tímto charitativním projektem?

O leukémií zasažené dvouapůlleté holčice jsem se dozvěděla při tréninku v naší jezdecké školičce. Vyprávěla mi to maminka jedné z děvčat, která k nám chodí pravidelně pomáhat. Je to smutný příběh děvčátka, které ještě v dubnu bylo zdravé. Jako každou mámu, mě tohle chytlo za srdce, a když jsem se s nimi – tedy Terezkou, její o rok a půl starší sestřičkou Haničkou a maminkou setkala osobně, věděla jsem, že jim nejen chci, ale i musím pomoct. Nejdřív prostě vidíte jen křehkou holčičku, co nemá vlásky, nic víc. Ale když se jí dotknete, je to, jako by věci byly pouze věšáčku, tak hubená Terezka po léčbě je. Ráda bych tedy mamince a oběma holčičkám, s nimiž žije sama, co nejvíc usnadnila život, protože už teď to nemají vůbec jednoduché.

V pomoci dětem, do níž vkládáš nemalé úsilí a velkou část volného času, ses evidentně našla…

Ráda bych se jí věnovala i dál. Někdo si může říct, však jde jen o jedno dítě, ale… Děti máme téměř všichni a nikdy nevíme, co přijde. Tato holčička byla také ještě v dubnu zdravá… I když vyhrajete Velkou, váš život se zásadně nezmění, ale nemoc tuhle moc má, bohužel… A proto je důležité přijít včas s podanou rukou.

foto: Vladimír Valenta, Zenon Kisza a archiv Barbory Miksánkové-Málkové