20. kapitola: 
POSLEDNÍ MASISKA (3. část)

Splněný sen Vlasty Smolíka
Několik desítek sekund po startu proběhli koně poprvé cílovou metou. V prvním oblouku byla situace, jak to ostatně bývá obvyklé, nepřehledná. Někteří z těch, jimž se přisuzovali slušné šance, se drželo vpředu, jiní jako by ani nebyli vidět. U mezníku 1600 metrů, tedy v okamžiku, kdy koně měli za sebou třetinu tratě, jeden z nich, s jezdcem v modrobílém podélně pruhovaném dresu, typických barvách napajedelské stáje Františka Vítka, spadl. Několik senzacechtivých fandů, kteří tehdy „pouze“ čtyřnásobnému rovinovému šampiónovi právě nepřáli, i těch, kteří mu naopak drželi palce a přáli si, aby si vynahradil loňský nešťastný ročník, ale zároveň měli i obavy, že mu to zase nevyjde, vykřiklo: „To je Smolík!“

Smolík to však nebyl. Šlo o druhou ze tří Vítkových dvojic v tomto ročníku Československého derby – Indiána s Milošem Hanákem. Pro jezdce tím dostih skončil, pro koně, který si zlomil nohu, a až dosud podával velmi dobré výkony, skončilo bohužel úplně všechno.
Necelé dvě minuty po nešťastném momentu svého stájového kolegy proběhla klisna Latina, o jejíž vynikající výkonnosti věděli ještě před pár týdny jen ti nejzasvěcenější, a které trenér skvěle načasoval formu, s Vlastimilem Smolíkem cílem jako první. Indiánovým fatálním zraněním však trenéru Vítkovi opojná chuť z druhého vítězství v nejvýznamnějším klasickém dostihu zhořkla. Znovu měl důvod, a tentokrát ještě mnohem vážnější, mít hodně smíšené pocity.
I když to nedával na sobě příliš znát, prožíval každou takovouto událost, která se přihodila jeho koni, a i koním jiných trenérů, těžce. Právě v těchto, a pouze v těchto situacích si připouštěl myšlenky, zda opravdu udělal dobře, když se rozhodl pro toto sice krásné, občas však i smutné povolání. S odchodem svých koní po skončení kariéry, nebo jejich přesunem do jiné stáje, se také nesmiřoval snadno. S jejich odchodem na věčnost se však vyrovnával velmi těžko. A v jeho srdci kus z té bolesti zůstal navždy.
Na tiskové konferenci, krátce po vítězství své klisny, se k hřebcově tragédii vyjádřil takto: „Indián byl předurčen jako vodič. Není v pořádku, když tak dobří koně jako on musí dělat vodiče. Jenže slabší koně, kteří by byli pro tuto úlohu jako stvořeni, se do derby pro nízký handicap nedostanou.“
Indián, syn Antiquariana a Isabely, svou krátkou, sympatickou kariéru skončil. Dcera Masise a La Legion ji však korunovala. V cílové rovině s Vlastimilem Smolíkem v sedle dominovala dostihu, který buď favorita neměl, anebo jich měl, soudě podle zmíněné ankety, rovnou jedenáct. Skutečného vítěze v ní nakonec trefili z téměř tří desítek tipujících pouze dva – shodou okolností oba žurnalisté a velcí kamarádi: tehdejší televizní komentátor Miodrag Mertha a Libor Hloušek, v té době redaktor časopisu Pionýrská stezka.
Vlastimil Smolík po dostihu řekl: „Kobylka měla na trati dvě menší krize, ale před cílovou rovinou už bylo všechno v pořádku. V tu chvíli jsem si byl téměř jistý, že vyhraju. Latina je kůň podle mého gusta – rychlý v konci.“ Po dvaceti letech kariéry si tak Vlasta konečně splnil asi největší možný z dosažitelných snů tehdejších československých žokejů. Husákovská normalizace byla ve svých „nejlepších“ letech, možnosti vycestovat jinam do ciziny než na Východ prakticky neexistovaly.
Dostih byl také prvním společným derbyovým vítězstvím Františka Vítka a Vlastimila Smolíka. Dvou mužů, kteří si byli souzeni. Už teď představovali, a to víc než desetiletí skvělé spolupráce bylo přitom před nimi, ideální spojení trenéra a jezdce v jedné dostihové stáji. Čekalo je ještě mnoho vítězství včetně těch, jejichž symbolem je vavřínová podkova s modrou stuhou.
Jubilejní šedesáté Československé derby bylo také dostihem, který patřil klisnám. Za královnou Latinou doběhla o necelé dvě délky zpět princezna Sulejka, také z Napajedel, která byla v roce 1979 naším nejlepším dvouletkem. V sedle se Smolíkovým vrstevníkem a dlouholetým rivalem Janem Košťálem. Třetí úspěšnou zástupkyní slabšího pohlaví byla Mixata, která skončila na pátém místě a tedy ještě „za peníze“.
Oaks  aneb illusion dejà vu
Následující klasický dostih, který se konal 13. července, tři neděle po dnu D, byl do jisté míry nejen odvetou za Československé derby. Ale, jak později ukázal samotný průběh, do značné míry také jeho reprízou. V Oaks, Memoriálu ing. B. Tichoty, totiž startovaly všechny tři klisny, které v derby obsadily dotovaná místa – první Latina, druhá Sulejka a pátá Mixata. Všechny také se stejnými jezdci v sedle – tedy se Smolíkem, Košťálem a Klučkou. Z derbyového pole nechyběly ani Lola, Suzanne a Sítá, které se ovšem tenkrát proti hřebcům neprosadily.
Průběh Memoriálu ing. B. Tichoty ukázal, že ona „iluze již viděného“ nemusí být přeludem, nýbrž holou skutečností. Latina nastupovala pochopitelně jako favorit, ne však neotřesitelný. Nejeden z odborníků či diváků totiž očekával, že by se proti ní mohla konečně prosadit právě Sulejka trénovaná Jaroslavem Maškem, která měla před derby rozhodně zvučnější jméno než Latina. Nejen teoreticky se mohla prosadit i Mixata, která vyhrála suverénně Jarní cenu klisen a Sulejce v ní nadělila šest délek.
Začátek dostihu stejně dlouhého jako derby těmto spekulacím nasvědčoval. Latině se nepovedl start, Smolík měl chvíli co dělat, aby klisna vůbec udržela s ostatními kontakt. Ještě v druhé části lahovického oblouku to s Latinou vypadalo bledě, zato Mixata začala útočit. Jako kdyby se rozpomněla na své galapředstavení v prvním klasickém dostihu roku. Když se dostala dopředu i Sulejka a Latinu stále nebylo příliš vidět, zdálo se, že své vítězství z Československého derby nezopakuje. Jenže to zdaleka ještě nebyl konec. Latina v závěrečné fázi úžasným způsobem akcelerovala a v posledních pár stech metrech opět nedala svým soupeřkám šanci. Vyhrála o dvě a čtvrt délky před Sulejkou (ta byla druhá už po čtvrté za sebou), a stejné místo jako v derby, tedy páté, obsadila i Mixata. Dokonalé dejà vu bylo na světě.
Triumf v Kincsem Parku, ale s Minaříkem 
Předposlední start kariéry absolvovala Latina v silné zahraniční konkurenci. Na mezinárodní mítink socialistických států do Budapešti odjížděly ona a její „věčný“ stín  Sulejka jako jedny z nemnoha našich nadějí. I když na vítězství se tenkrát, konkurence byla totiž skvělá, přece jen odvážil pomyslet málokdo. Pouze František byl přesvědčen, že Latina má i na to, aby vyhrála. Nahlas to však pochopitelně neříkal.
31. srpna 1980 v Ceně Prahy v Kincsem Parku však Latina, tentokrát pod žokejem Ferdinandem Minaříkem (Smolík v Budapešti tenkrát nebyl), prokázala, že je koněm ještě větších kvalit, než se do té doby soudilo. V dostihu na 2400 metrů, v němž v sedle s Josefem Dolejším startovala také Sulejka, si Latina vedla skvěle.
Minařík vedl klisnu velkou část dostihu na posledním místě, ovšem v dokonalém kontaktu s polem. Mimochodem: František si jezdeckého umění Ferdinanda Minaříka vážil podobně jako Smolíkova. Oba byli v té době skutečně mistry „svého řemesla“. Vlasta byl hlavně dříč, dělník dostihových drah, zatímco Ferda byl větší filištín.
Sulejka se držela druhá, za sovětskou Gálií, která dlouho vedla, ale nakonec sama podlehla tempu, které nasadila. Rozhodlo se až v cílové rovině, na jejímž počátku se všechny startující octly v jednom okamžiku vedle sebe. Dostih jako by teď vlastně znovu začínal. To už ale přicházela chvíle drtivého útoku naší největší naděje. Ferdinand Minařík jej vedl podél bariéry. Na distanci se Latina dostala do čela. Chvíli bojovala s oběma dalšími vítězkami národních derby, polskou Sinaiou a Desirée z NDR V cíli měla nakonec před polskou soupeřkou k dobru jednu a čtvrt délky, před německou ještě dalších pět. Nadějně vypadal i útok Sulejky na třetí místo, ale Desirée je nakonec udržela. Vítězství na mítinku jsme se tenkrát dočkali po třech letech.
Potvrzená korunovace
Téměř přesně v polovině doby mezi vítězstvím Latiny v Budapešti a jejím posledním životním startem v St. Leger zasáhla Františka Vítka velmi smutná událost. Tragická smrt jeho nezapomenutelného kantora z učiliště v Trnové, podplukovníka Hanuše Keila. Nedostižný elegán i v pokročilém věku, džentlmen každým coulem, nabitý jako vždy výbornou náladou a typickým suchým anglickým humorem, byl ještě v neděli 14. září na dostizích v Chuchli. O dva dny později však někdejší přítel herce Vlasty Buriana či Rudolfa Poplera, Kamila Gampeho a dalších vynikajících armádních jezdců z období první republiky doplatil na svůj slábnoucí sluch. Při přecházení železniční tratě ve Všenorech, kde bydlel, zachytil 84letého nezdolného životního optimistu projíždějící vlak…
Nadešla neděle 28. září. Čtyři týdny po triumfu na budapešťském mezinárodním mítinku čekal Latinu závěrečný klasický dostih, St. Leger na 2800 metrů. Tentokrát nemohla nebýt jeho jednoznačným favoritem. Potvrdila to i později propočítaná výherní kvóta na vítězství u totalizátoru – 14:10. Latině, už znovu se Smolíkem, se nakonec postavilo devět soupeřů. Nechyběly mezi nimi dvě klisny – třetí z Memoriálu ing. B. Tichoty Rastrata, a především stálá konkurentka Latiny Sulejka. Zbývající sedmičku představovali výhradně hřebci, z nichž někteří se v průběhu sezóny výrazně zlepšili. Prokázali vytrvalost a na trati o 400 metrů delší, než dosud byla maximální vzdálenost, kterou tříletí absolvovali, mohli mít šanci. Jejich trenéři a jezdci si určitě troufali i na subtilní Latinu.
Obecně se však předpokládalo, že klisna udrží i v šestém startu této sezóny neporazitelnost a že vyhraje, započítáme-li prvenství z jejího posledního běhání v předcházející sezóně, po sedmé za sebou. Že potvrdí renomé koně, jakého jsme dlouho neměli. Někteří ze sázejících jí vyjádřili plnou důvěru mimořádně vysokou vsazenou sumou na její vítězství. A Latina je nezklamala. Stejně jako nezklamala chovatelské a dostihové odborníky. Ani obecenstvo, které ji od vítězství v derby považovalo za svého miláčka.
Vítězství to ovšem nebylo jednoduché. O to však bylo cennější. Ukázalo se, že někteří dobře připravení hřebci byli skutečně silnými soupeři. Poté, co ze špice odpadl vodič Herold, octl se v čele dostihu další svěřenec „červených“ Napajedel trenéra Maška Fénix velmi dobře jetý čtyřiadvacetiletým Josefem Dolejším. Nejprve se zdálo, že by mohlo jít o dalšího vodiče pro Sulejku, ale tak to nebylo. Fénix získával stále větší náskok. Za ním cválala trojice Dukát, Vajgar, Paragraf. Teprve potom Sulejka a až za ní Latina. V cílové rovině už se mezera mezi Fénixem a ostatními koňmi zdála nepřeklenutelná. Pro osm jeho soupeřů skutečně byla. Ovšem pro jednoho jediného ne. A tím byla Latina. Vzdálenost mezi hřebcem a neskutečně bojovnou klisnou se po jejím úžasném zrychlení začala zmenšovat, i když to jednu chvíli vypadalo, že zvítězit už nedokáže. Dokázala. Vyhrála po boji o půl délky. Ostatní byli zpět s velkým odstupem.
Tímto dostihem se uzavřela jedna výjimečná dostihová kariéra. Latina, nejoblíbenější kůň svého trenéra Františka Vítka, vešla jednou provždy do dějin našeho turfu jako jedna z jeho nepozoruhodnějších čtyřnohých osobností.
Dvacet let v chovu
Nezklamala ani jako matka. V napajedelském hřebčíně dala našemu dostihovému sportu řadu znamenitých synů a dcer. Kromě Laténa, druhého z Čs. derby 1988, o kterém jsme si povídali v předcházejících dvou kapitolách, a který předtím, než se stal plemeníkem, působil na dostihových dráhách plných osm let, třeba vítězku Jarní ceny klisen 1986 Latinku a vítěze Československého derby 1989 Lancelota. Na řadu koní mohla být pyšná i jako babička.
Na nebeské pastviny se Latina odebrala v roce 2001. Dožila se čtyřiadvaceti let, stejně jako její nezapomenutelný otec Masis. 
Petr Feldstein