Ke koním ji přivedla náhoda - inzerát v novinách, v němž hledali pomocníky do dostihové stáje. Od té doby se život Evy Petříkové radikálně změnil a z dívky, která se věnovala atletice a každý víkend trávila jinde, tu na kole, nebo na lyžích, se stala ta, co nevytáhne paty ze stáje…

Váš příběh je až lehce pohádkový…

Myslíte? No možná… Když jsem v patnácti letech končila s atletikou, rodiče si přáli, abych i dál pokračovala v nějakém sportu. Shodou okolností jsem objevila v novinách inzerát, v němž hledali lidi na pomoc do dostihové stáje. Řekla jsem si, proč to nezkusit, a to byl okamžik, který mi naprosto od základů změnil život. Ostatní mé zájmy v tu chvíli nadobro skončily a já nikdy nelitovala, že to tak dopadlo.

Doslova ze dne na den jste opustila vše, co jste měla ráda a propadla jste kouzlu koní…

Uchvátilo mě prostředí a také osobnost trenéra Vladimíra Moudrého, který tvrdil, že koně jde dělat jen na 100 % nebo vůbec. Vždycky jsem měla ráda zvířata a tohle bylo úplně něco jiného, než jsem do té doby zažila. Pan Moudrý připravoval v Tršicích u Olomouce koně vlastního chovu do dostihů. Kvůli finanční náročnosti dostihového sportu následně přešel na chov sportovních koní a úspěšně je prodával do zahraničí. Právě od něj jsem dostala základy ježdění a péče o koně, nejlepší, jaké mohly být.

Koním jako takovým se věnujete už řadu let, nicméně trenérkou jste od letošní sezóny…

Ano, koně děláme s manželem a dalšími třemi lidmi už docela dlouho. Manžel připravoval koně jako asistent trenéra pro trenérku Kateřinu Ilíkovou a na jaře, po mém úspěšném zakončení trenérského kurzu, jsme se osamostatnili. Chtěli jsme to udělat již dříve, před osmi lety, kdy byl vypsán trenérský kurz naposledy. V té době jsem byla těhotná a žádala jsem JC ČR o výjimku, týkající se počtu prezenčně absolvovaných hodin. Přestože mám vystudovanou vysokou zemědělskou školu, jsem vyučená v oboru jezdec a ošetřovatel dostihových koní, mám mnohaletou praxi ze zahraničí, pracuji částečně v oboru, tak mi nebylo nevyhověno. Pravidla jsou pro všechny stejná a já v pokročilém stádiu těhotenství a následně v prvních týdnech s novorozencem, řádně docházku plnit nemohla. Takže trenérka jsem čerstvá až nyní.

Své svěřence připravujete v Beňově, malé vesničce nedaleko Přerova. Jaké máte tréninkové zázemí?

K dispozici máme cvalovou dráhu dva kilometry do kopce a krásné steeplechase skoky. Pracujeme převážně v terénu, kde jsou podmínky pro chystání překážkových koní, dá se říct, ideální. V zimě pak dojíždíme do haly, v níž koně absolvují gymnastiku, se kterou nám pomáhá i několikanásobný mistr České republiky ve všestrannosti Karel Diringer. Nejsme žádné velké tréninkové středisko a všechno by samozřejmě mohlo být i lepší, nicméně podmínky podle mého názoru nemáme vůbec špatné.

A koně také vůbec neděláte špatně, ač všichni pracujete na plný úvazek naprosto v jiném oboru…

Manžel dělá ve slévárně, já učím na Střední zemědělské škole v Přerově, a i ostatní, kteří nám pomáhají, mají práci na plný úvazek mimo stáj. U koní se scházíme všichni až poté, co skončíme jinde. Koní do dostihů máme pět, což je ideální počet na to, abychom je mohli dělat pořádně, na sto procent. Stáj s nimi obývá také jeden starší dostihový vysloužilec, který je nejen skvělý vodič pro naše dvouleté v tréninku, ale hodně nám pomáhá i s přípravou mladých koní do boxů a přes překážky. Navíc je to kůň, jehož využívají členové jezdeckého oddílu, převážně studenti Střední školy zemědělské v Přerově, kde učím. Právě na něm se učí dostihové základy, skládají zkoušky základního výcviku a odjedou si i lehčí drezúrní závody. Posledním koňským obyvatelem naší stáje je poník, s nímž závodí naše dcera.

Kolik lidí celkem tvoří tedy váš tým?

Je nás pět, manžel, já, 2 stálé jezdkyně a Kamil Bukva, který udržuje dráhu, dělá seno a opravářské práce. Není to moc, ale tak akorát vzhledem k danému počtu koní, který neplánujeme navyšovat. Myslím, že koním dáváme víc než ti, kteří je mají jako hlavní zaměstnání, jsou to naše „děti“. I po těch letech, kdy se stájová sestava nemění, si troufám říct, že koně nás stále moc baví a všichni jimi žijeme. Má to ale svou cenu – nikdy jsem nebyla s manželem na dovolené a lidé kolem nás to mají nastavené stejně. Tím, že jsou pro nás koně jen koníčkem, ne obživou, můžeme na některé, kteří dozrávají později, čekat, aniž by nás někdo bombardoval otázkami, proč ještě neběhají. Koně děláme čistě z lásky a s nadšením, ne pro peníze. Chceme se tím bavit a snad ani výsledky nejsou tak marné.

Jak vypadá váš klasický pracovní den?

V půl páté ráno krmí manžel, já koně před odjezdem do práce pouštím do výběhu, o polední pauze se manžel místo oběda vrací místovat a kolem třetí se všichni sejdeme, abychom šli jezdit.

V neděli si svou premiéru ve Velké pardubické odbude vámi připravovaný devítiletý valach Sacamiro…

Po loňském čtvrtém místě v Labi jsme se rozhodli, že ho zkusíme nachystat do Velké pardubické, přičemž největší otázkou bylo jezdecké obsazení. Jan Odložil ho parádně zajel v druhé kvalifikaci, ale na třetí byl již domluven na Lombarginiho, a tak jsme hledali náhradníka. Jaké štěstí, že k dispozici byl ten nejlepší – Jan Faltejsek. Když bylo jasné, že Honza Faltejsek, se po zranění do Velké nedá dohromady a Jan Odložil si domluvil Lombarginiho, oslovili jsme Kubu Kocmana. Ten už ho minulý rok jezdil, byl s ním čtvrtý v Ceně Labe a tak ví, co od něj čekat.

S jakými ambicemi vyrazíte v neděli směr Pardubice? A těšíte se ještě, nebo už jsou to jen velké nervy?

Ze začátku jsem se těšila moc, ale čím víc se to blíží, tím víc jsem nervózní. I když kurz bookmakerů tomu nenapovídá, ambice tu samozřejmě jsou, koně jen tak proběhnout nenecháváme. Má perfektní skokový potenciál, je spolehlivý a dobře jezditelný.

Kdo je pro vás letos favoritem a případným koněm pro překvapení?

Pole mi letos přijde neskutečně vyrovnané, v průběhu roku se nenašel nikdo, kdo by kvalifikačním dostihům dominoval. Na vítězství tipuji Talenta, ale moc přesvědčivé to není. Černý kůň dostihu? Náš Sacamiro. Myslím, že je ideálním adeptem pro překvapení. Ano, není to kůň z velké tréninkové centrály, ale vždycky zatím, až na dva starty, dokončil krosový dostih na dotované příčce. Kdyby to tak bylo v i neděli, nezlobili bychom se.

Za Sacamirem stojíte nejen jako tým, který ho připravuje, ale i vlastní. Jak je to s ostatními koňmi, co u vás stojí?

Majiteli Sacamira jsme my a pak tu máme ještě jednoho majitele – DS Ponytrans, kterou reprezentuje Maková Panenka, Cenný Monarcho a Cenný Email. Pozici máme jednodušší v tom, že na nás nikdo netlačí z hlediska výsledků, a když z pěti koní dva dokáží během roku zvítězit, kromě Makové Panenky se prosadil ve Slušovicích i Cenný Monarcho,Sacamiro se dostal do Velké Pardubické, nabíjí nás to.

Učíte na Střední zemědělské škole v Přerově, takže máte o mladých talentech tohoto sportu přehled. Existují vůbec mladí, kteří se chtějí v dnešní složité době věnovat dostihovým koním?

Upřímně? Nikdo nový nepřibývá. Ono je hlavně otázkou, kde by se také vzali. Dříve v dostihových stájích zůstávali vysloužilí koně, na kterých vyrůstali dobrovolníci z okolí za to, že chodili pomáhat. Ted´je ve stájích stálý personál, kůň po kariéře musí opustit box novému koni v tréninku, a tím se cesta pro mladé nezkušené uzavírá. Učím obor agropodnikání – se zaměřením chovatel koní, jezdec. Ročně nastoupí cca dvacet adeptů, nebo spíš adeptek, a pouze jednou za tři roky se objeví taková, která má ambice v dostihovém sportu. Většinou současně už i dálkově dělá Chuchli a v dostihovém prostředí se následně uplatní. Takovou je v současnosti Petra Zedková, které se letos podařilo vyhrát už jedenáct dostihů.

Pro laika, který neví, jak to v dostihovém prostředí chodí, může dostihový kůň představovat i určitou hrozbu, koně, který se nedá zvládnout…

Tuto představu má i většina mých žákyň, že dostihový kůň je blázen, co někam nekontrolovatelně prchá a nedá se řídit. Mají z dostihových koní strach a následně jsou velmi překvapené, že všechno je v praxi trochu jinak. Koně jsou přiježdění, zvyklí pracovat v terénu bez problémů a žádný nekontrolovaný úprk se nekoná. Každý rok se snažím do učebního programu zařadit hodinu dostihového ježdění, při níž není výjimkou, že mi někteří dají košem a do dostihového sedla si prostě nesednou.

Okolo koní se pohybujete spoustu let, jak vidíte budoucnost českého turfu?

Doufám, že se běhat bude a dostihový sport nevymizí, protože má v ČR velkou tradici. I tak si uvědomuji, že situace je složitá, ale pořád věřím, že se najde nějaké východisko. Složité je to především pro pořadatele, a to jak z hlediska financí, tak i toho, že vždycky se najde nějaký rýpal, který bude kritizovat. 

foto: Dostihové závodiště Pardubice - Marek Sekáč, Fratišek Seibert, Petr Šimerda a Miroslav Majer a archiv Evy Petříkové