Její svět, to jsou koně v různých podobách. Dostihoví, parkuroví, westernoví i sportovní, s nimiž závodí ve všestrannosti. Vendula Jirčáková, odvážná amazonka a od letošní sezóny také oficiální trenérka stáje DiJana Dobšice, pro kterou společně s přítelem, překážkovým jezdcem Josefem Borčem připravuje šest svěřenců včetně Dulcara De Sivoly, směrovaného do Velké pardubické.

S koňmi jste vyzkoušela snad všechny disciplíny, co existují. Kde se u vás vzala tak velká láska a oddanost těmto zvířatům?

Zvířata mám ráda odmalička, i proto jsem se později, jako dospělá, stala zootechničkou. Co se týče koní, moje první krůčky jsou spojené se spřeženími a panem Zdeňkem Jiráskem, který měl koně u nás ve vsi. K dostihovým koním jsem pak přičichla až u trenéra Jaroslava Šimka. Ten mi ukázal směr, jímž dál pokračovala moje kariéra u koní.

U dostihových koní jste začínala už v deseti letech, tedy poměrně brzy…

Nadšení vydrželo šest roků, pak následovala přestávka, kdy jsem se věnovala jiným sportům. Ve 24 letech jsem se k dostihovým koním vrátila jako majitelka dostihového koně a absolvovala kolečko po trenérech v rámci ČR. Nebylo to nic plánovaného, spíš spontánní akce. Moje první angažmá bylo u Josefa Váni, pak jsem chvíli byla u pana Barboříka, u Myškových ve Valech, u Petra Regnarda a Pavlíny Sůrové v Kolesách… Právě v těchto stájích jsem poznala, jak to má fungovat, jak s koňmi zacházet, aby bylo všechno v pořádku a dostavily se výsledky.

Pracovně jste poznala spoustu míst i různých přístupů k tréninku. Které působení vám do života dalo nejvíc?

Rozhodně to bylo u Váňových, kde se do puntíku dodržuje, že kůň je jen kůň a ne člověk, ale zároveň že každý potřebuje své a musí se na něj individuálně. Velkou školou bylo také mé působení u Pavla Vítka v Puchlovicích. Ten připravuje mladé koně pro francouzské trenéry, kteří pak s nimi běhají na domácích drahách. Člověk poznal spoustu koní, naučil se s nimi zacházet, porozumět jim. Koně jsme obsedali, učili je základy a pak bylo zajímavé sledovat jejich kariéru ve Francii.

S koňmi si neobyčejně rozumíte a věnujete jim veškerý svůj čas, co vás na práci s nimi nejvíc baví? 

Nejvíc mě baví koně poznávat, motivovat je, vzdělávat a pak koukat na to, jak člověku vloženou práci a energii vrací. Máte-li to takto nastavené, jste neustálým pozorovatelem. A to je krásné.

Od letošního roku figurujete u koní dostihových barev stáje DiJana Dobšice jako trenérka. Co je podle vás základem úspěchu pro někoho, kdo by se v tomto odvětví chtěl prosadit?

Pro začínajícího trenéra je to hodně těžké. Ani já bych neměla šanci, kdybychom neměli za sebou pana Ladislava Komárka, majitele všech našich koní a zároveň areálu, v němž je připravujeme. Protože, co si budeme povídat, ten kdo za sebou nemá velkou stáj, nemá velkého majitele, nemůže v ČR uspět. To není povzdech, ale pravda. Mít dobrého majitele je základ, protože jedna z nejtěžších disciplín trenérské profese je přesvědčit majitele o tom, že koni je potřeba dát víc času. A že přijdou chvíle, nebo období, kdy se daří, anebo kdy se naopak nedaří vůbec nic. Když pak narazíte na někoho, kdo není až tak zapálený a nevěří vám, jednoduše sbalí koně a dá ho jinam ve víře, že jinde se s jeho svěřencem bude určitě pracovat líp.

Do letošního ročníku Velké pardubické vyšlete v neděli devítiletého hnědáka Dulcara De Sivolu. Jak probíhala jeho příprava?

Dulcar se od počátku roku potýkal se zdravotními problémy svalového charakteru. To, co ukazoval doma v práci, v dostihu nepotvrdil a pořád to nějak nebylo ono. Byl bolavý. Zavolali jsme tedy Monice Plaché, naší přední terapeutce, která nám velice pomohla a problém odstranila. Dulcar už je nyní naprosto v pořádku, je připravený na 100 % a na dostih se těší, je veselý jako dřív. S jezdcem jsou sladění, rozumí si, vědí co od sebe čekat. Všechny velké práce už má za sebou a teď už bude jenom odpočívat.

V roli trenérky to pro vás letos bude premiérová Velká pardubická, s jakým výsledkem budete spokojená?

Každý chce vyhrát, i já. Na dostih se těším a uvidíme, jak to v neděli dopadne.

Patnáct jmen na startovní listině Velké slibuje možná nejnapínavější podívanou za posledních několik let. Kdo je podle vás nejvážnějším adeptem na vítězství?

Favoritem je pro mě Player, který se mi letos moc líbil. Tak trochu nedoceněný a velmi zajímavý mi přijde Argano. Se svým trenérem Martinem Liškou si neobyčejně sedne, a tak by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby už letos byl někde vepředu.

Který skok kursu Velké pardubické může podle vás hodně protřídit pole?

Jednoznačně šestka (Popkovický skok – pozn. red.), skok, na kterém minule spadl Honza Faltejsek. Je na něj „totálně brutální“ nájezd a z hlediska technického je určitě nejnáročnější.

Kromě dvou slovenských účastníků chybí letos na startu ambiciózní účastníci z ostrovů nebo Francie…

Cizinci, co k nám jezdí, jsou podle mého názoru čím dál lepší, mají osahané podobné skoky z menších francouzských drah, nicméně účast ve Velké je pro ně spíš otázkou prestiže, protože dotace je přilákat bohužel nemůže. Do dostihu o takové peníze by mnoho trenérů svého koně rozhodně neposlalo, kdyby neměl takový věhlas.

K cizině, konkrétně Francii, máte velmi kladný vztah a to nejen díky své bývalé práci u Pavla Vítka…

Ráda bych tam s našimi koňmi běhala, třeba v Pau. Líbí se mi, jak jsou francouzské crossy pestré, jak v nich soupeří početnější pole, i když to není pravidlem.

Pracujete jako zootechnička a k tomu s přítelem připravujete dostihové koně, najde se vůbec chvíle, kterou máte jen pro sebe? A v případě, že ano, jak ji trávíte?

Když náhodou nějakou chvilku vyšetřím, jedu se svým sportovním koněm na závody. Nic jiného už nestíhám. 

foto: Bohumil Křižan, Kateřina Filipi, Šedivý photography a archiv Venduly Jirčákové