Lenka Rájová: Z Francie jsem trochu zklamaná

Pochází z Českých Budějovic a s dostihovými koňmi začínala u Josefa a Marie Bartošových. Několik let strávila pracovně ve Švýcarsku a Anglii, ale jak sama přiznává, nejvíce jí do života dalo působení v šampionské centrále Václava Luky mladšího v Bošovicích a roky strávené u manželů Vítkových, připravujících mladé koně do francouzských dostihů. Lenka Rájová, amatérská jezdkyně, která se dostihům věnuje již 24 let, vítězka evropského utkání amazonek z roku 2010 a od letošního jara také držitelka profesionální trenérské licence, kterou zatím nechává spát…

Leni, poslední dvě sezóny ses podílela na přípravě koní trenéra Václava Chaloupky na statku na Podolí, proč tato spolupráce skončila?

Pan Chaloupka za mnou přišel s tím, že končí s trénováním a příští rok už si licenci neobnoví. Stalo se tedy jen to, co se dalo vzhledem k jeho velkému pracovnímu vytížení a také věku očekávat. Na Podolí jsem byla spokojená, ale přišel čas jít dál.

Než jsi odjela na zimu do zahraničí, strávila jsi pár týdnů u Allana Petrlíka v Pičíně. Jaký dojem na tebe centrála Zdeňka Jandejska se spoustou koní a mladým personálem udělala?

V Pičíně mě mile překvapilo, jak jsou tam koně hodní. Zajímá je jenom práce. Když byla mlha nebo pršelo, mohla jsem s nimi jet jakoukoliv práci klidně poslepu a věděla jsem, že si vše sami vyřeší. Na koních z Rabbitu jsem se cítila opravdu dobře a myslím, že Allan dělá svou práci kvalitně. Pro mladé lidi, kteří se chtějí něco naučit a vyjezdit se, je to v Pičíně ideální.

Dá se tedy předpokládat, že po zimě strávené ve Francii, se vrátíš zpět do stáje na Benešovsku?

Asi ne. Nejsem už nejmladší a nevím, jestli bych dlouhodobě zvládala tento systém. Když se jede na dostihy, jde se do práce na čtvrtou a v tomto tempu se odehrává celá sezóna. To už pro mě asi úplně není. Navíc jsem teď dostala zajímavou nabídku s hodně dobrými podmínkami od Ingrid Janáčkové Koplíkové, takže ve finále přemýšlím spíš o ní, abych byla upřímná. Je to ale ještě několik měsíců a všechno může být nakonec jinak, uvidíme.

Aktuálně žiješ a pracuješ v Chantilly, co tě přimělo k odchodu do zahraničí a proč jsi zvolila právě Francii?

Zahraničí vždycky bylo, a asi i do budoucna bude, takové to útočiště, když v Čechách není tolik práce, není zrovna kam jít nebo když člověk potřebuje víc peněz. A protože si potřebuji přivydělat na své wellnesy a Tapájíčky, rozhodnutí to bylo víceméně z nutnosti.

Pro kterého trenéra pracuješ a jak se ti v současném působišti líbí?

Pracuji u Henryho Francoise Devuana a práci i parádní byt mi tu sehnala Ivča Miličková. Co se týče stáje, myslím, že jsem to docela chytla. Jsou tu fajn lidi a není to až takový blázinec, jako vidím u jiných trenérů s loty o třiceti koních. Náš trenér připravuje dohromady asi padesátku koní, takže jsme taková střední stáj, v níž se to dá zvládat.

Francie, dostihově vyspělá země, k níž mnoho lidí vzhlíží a kam stále častěji se svými svěřenci míří i tuzemští trenéři. Jaké jsou tvé první dojmy z pozice pracovního jezdce-ošetřovatele?

Upřímně? Jsem trochu zklamaná, protože na to, jaká je Francie dostihová velmoc, přístup ke koním je tady dost špatný. Z části je to asi způsobené kvantitou, ale i tak, strašně špatně se tady s koňmi zachází – hodně se bijou, podle mého názoru často i zbytečně. Všichni tu hodně křičí, z čehož jsou koně nervově vypjatí, a když se kůň něčeho lekne, většinou si hned lehne, protože čeká nějaký neadekvátní trest… Jelikož jsem byla před lety v překážkové stáji u GiaumaMacaira v La Palmyre, můžu objektivně říct, že tam to fungovalo jinak. Koně chodili na gumách, aby se trošku napracovali, nicméně bylo o ně dobře postaráno. Tady je každý kůň je úplně vyvrácený, koně nevypadají dobře… ale tak přizpůsobila jsem se systému. Co je pozitivní? Práce v Chantilly není žádná dřina, když si chystáte koně, máte na to relativně dost času, protože se jezdí čtyři až pět lotů, což není mnoho.

Ve Francii jsi podruhé, mluvíš už plynně nebo spíš bojuješ se slovíčky? A která nová jsi aktuálně přidala do své slovní zásoby?

Mluvit dobře francouzsky se asi nikdy nenaučím.  Znám lidi, kteří jsou tady třeba tři roky a už plynně mluví, takže to jde, ale já to v plánu nemám. To jak mluvím, je dostačující v rámci pracovního procesu. Slovíčka člověk znát musí, a protože jsem už kdysi ve Francii byla, zase se mi to naskočilo. Poradím si v obchodě a v práci. A konkrétní nová slova? Ty jsem dávala pro pobavení na Facebook. Srnka, nepanikařit a valach, to jsou tři, kterými jsem si prozatím obohatila slovní zásobu.

Každý, kdo tě zná, ví, jak ráda máš svá zvířátka, prozraď, jak ta se srovnala s tvým odjezdem do ciziny?

Myslím, že oba se s tím srovnali dobře. Tapajo je moc hodný kůň. Hodně jsem se na něj upnula, protože je pro mne v každém směru ideální – ideální pro můj věk i můj styl ježdění. Vyhovuje mu, že ho jezdí někdo jen tak pro zábavu, aby se oprostil od rutiny, vykonávající každý den – tedy sedlat, jezdit, čistit, krmit a tak pořád dokola. Člověku prošlo a ještě projde rukama mnoho koní, ale Tapájíček je jen jeden. Je to ten, co si ho můžu sama naložit, odjet s ním na dostihy, nasedlat ho, odjezdit a zase s ním jet domů, což je moc fajn. Je na něm znát, že už je to starší kůň, dostihový profík, který běží jen, když se mu chce, takže oba bereme dostihy jen pro zábavu. A finančně? Je mi to jedno, jsem sama, nemám rodinu, mám jenom zvířátka – jorkšírku Kačenku a Tapájíčka.

Tapajovi je deset let, jaký program ho příští rok čeká? A co Kačenka už si zvykla „štěkat po francouzsku“?

Tapajo je v tréninku u Venduly Korečkové a byla bych ráda, kdyby tam zůstal. Pracovat začne víc až se vrátím, protože vyběhnout by měl až v květnu. Za loňskou sezónu vydělal 20 tisíc korun, což sice náklady nezaplatí, ale na ulici tyto peníze neleží. Je to můj kluk šikovný. Kačenka ta se klasicky přizpůsobila, sedne do auta, jede spoustu hodin, pak vystoupí, rozhlédne se a je v pohodě. Chodí se mnou každý den běhat na dráhy a hodně jí to baví, takže přestože je jí už dvanáct, docela ožila. Mám v ní dobrou společnici.

V letošním roce ses začala více věnovat také své další zálibě, saunování… Prozraď, kam nejraději za saunováním jezdíš a co se ti na „novém stylu“ této relaxačně-zdravotní aktivity nejvíce zamlouvá?

K zážitkovému saunování, jak se nové vlně říká, jsem se dostala úplnou náhodou v hotelu Sen na Benešovsku, kde byl wellness otevřený nejen pro ubytované hosty, ale i pro veřejnost. Protože jsem do sauny vždycky chodila ráda, využila jsem tuto možnost a vytvořila si novou závislost (smích).

V čem spočívá kouzlo zážitkového saunování?

Každou půlhodinu se konají ceremoniály, krásná magická cvičení pro prohloubení relaxace a navození pohody. Je to zcela nový obor, který se u nás teď hodně rozvíjí a je moderní. Navíc v hotelu Sen ho provozují mistři světa, takže jde o obrovský zážitek. Je to nádherné a určitě to doporučuji všem, kteří to neznají. Každý, kdo se třeba jen jednou účastnil tohoto představení, byl uchvácen a stal se na tom závislý. Já to beru nejen jako zážitek, ale i odpočinek pro práci, kdy je člověk po většinu času ušmudlaný. Tady si vezmete na sebe bílý župan, popíjíte dobré drinky a opravdu si odpočinete. Co vím, tak už i mezi naší dostihovou komunitou to má své příznivce…

V roce 2019 ses zúčastnila jako jediná Češka utkání dostihových amatérských jezdkyň na Mauriciu, jak na tuto zkušenost s odstupem času vzpomínáš?

Vzpomínám moc ráda. Účastnila jsem se dvou ročníků za sebou, ale pak přišel covid a všechno se pozastavilo. Předpokládám, že se seriál dostihů pro jezdkyně z různých zemí znovu rozjede, až trochu povolí opatření. Jaké to bylo před lety? Náročné, ale super. Byla to veliká sláva, obrovská atrakce, jen si představte dostih žen v muslimské zemi… Byl součástí programu velkých tamních dostihů a my jako jeho účastnice byly středem pozornosti. Tisíce fotografů, hodně náročný program plný společných aktivit, takže jsem z toho byla hodně unavená, protože jsem tam byla téměř nejstarší. Záměrně dodávám téměř, protože zahraniční amatérské jezdkyně bývají i o dost starší než jsem já. To jenom tady v Čechách jsem nejstarší jezdící žena (smích).

Ač nejstarší jezdící žena, tak možná od příštího roku i reprezentantka ČR v seriálu dostihů Fegentri…

Do dostihů Fegentri jsem se nominovala až letos, kdy jsem získala páté životní vítězství. Byl to takový můj cíl, nominovat se do Fegentri dostihů, protože mistrovství Evropy už jsem vyhrála. Nemyslím, že by se mi po letech něco takového mohlo podařit i při mistrovství světa, ale zúčastnit se ho, to bych si opravdu přála. 

foto: Zenon Kisza a archiv Lenky Rájové