Je jednou z nejvyšších dívek, které u nás jezdí dostihy. I přes tento lehký handicap má pohledný jezdecký styl, který se snaží pilovat tak často, jak jen to jde. Eva Buriánková, dívka s nakažlivým úsměvem, které nechybí odhodlání a chuť na sobě pracovat, absolventka matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, jež přes týden pracuje v jedné z nejznámějších českých bank a každou volnou chvíli věnuje dostihovým koním.

Evi, co tě přivedlo ke koním?

Ke koním jsem chtěla odmalička, bohužel v mém okolí žádná příležitost nebyla, a tak jsem alespoň jednou za rok jezdila na „koňský tábor“. Nápad zkusit omrknout chuchelské závodiště přišel překvapivě od mojí mámy, a to v souvislosti s otevřením dalšího ročníku dálkového studia oboru Jezdec a ošetřovatel. Do Chuchle jsem se vydala víceméně naslepo, aniž bych tušila, o co půjde. Ale protože přihlásit se ke studiu byla pro mě šance dostat se ke koním, neváhala jsem ani chvilku…

U koho jsi začínala?

Moje začátky jsou kromě školních stájí spojené především s trenérkou Olivou Horovou. Právě ona mi dala dobré základy, které jsem pak mohla rozvíjet u dalších trenérů – Báry Schillové, Ivany Pejškové a Tomáše Šatry, abych nyní nadobro zakotvila ve stáji Jirky Chaloupky a Renaty Pátkové.

Když jsi nastupovala do Chuchle – počítala jsi s tím, že by tě ježdění dostihů jednou mohlo živit?

Ne, ke studiu mě přivedl čistě můj zájem být u koní. Nyní, když znám všechny souvislosti, už vím, že pro lidi jako já je nejlepší začínat jako amatér. Než jsem totiž jako jezdec byla použitelná, byla jsem vyučená a moje výchozí pozice pro ježdění dostihů, s minimální úlevou a mezi profíky, byla víc než složitá.

Jsi velmi vysoká, jak se ti daří držet nízkou váhu a přitom kondici, kterou by ty leckdo mohl závidět?

Zlepšovat si kondici mě baví obecně. A možnost využít ji při ježdění dostihů je pro mě obzvlášť motivující. Navíc je to nutné, pokud chci plnohodnotně konkurovat mužům. S váhou je to horší, sice jsem přirozeně hubená, ale ne lehká, takže pocení už beru jako nedílnou součást dostihové sezóny.

Jakou minimální váhu odjezdíš?

Odjezdím sice 54 kg (což není úplně málo, ale pořád je to relativně použitelná nízká váha), v sezoně však většinou vážím kolem 56 kilogramů. Své minimální váhy docílím tím , že před dostihy chodím do sauny a pohlídám skladbu stravy, což jsem okoukala od Jirky Chaloupky. Mimo sezónu jsem samozřejmě o něco těžší, což na jaře vyplavu a vyběhám, případně zajdu na kruhový trénink a podobná cvičení. Tvrdé hladovky nevedu, svůj systém bych spíš nazvala–vlk se nažere a koza zůstane celá.

Jak velkou roli hrají koně ve tvém životě? A podařilo se ti „nakazit“ svým nadšením i rodinu a okolí?

Koně se stali přirozenou součástí mého denního režimu a dostihy jsou momentálně mým hlavním zájmem, kterému většinu věcí přizpůsobuji. Myslím, že tak to ještě nějakou dobu zůstane. Někteří moji přátelé se o dostihy začali zajímat a rádi se občas přijdou podívat a fandit, na rodinu se mi ale toto nadšení přenést moc nepodařilo. Například moje máma se o mě doteď bojí, raději nechce nic slyšet a na dostihy se mi ji podaří vytáhnout tak jednou za rok.

Svůj první životní start jsi absolvovala před pěti lety v sedle klisny Renaty Pátkové Candle In The Wind, jaké byly tvé bezprostřední dojmy?

Ačkoliv dostihy mohou pro nezúčastněné vypadat docela jednotvárně a nezajímavě, opak je pravdou. V životě jsem nezažila větší adrenalin, přestože pro premiérový dostih jsem měla  naprosto ideálního koně. Tento zážitek mě jen utvrdil v přesvědčení, že právě tohle je pro mě ta pravá kratochvíle, které se chci věnovat, co nejdéle to půjde.

8. srpna 2021 jsi zaznamenala v Karlových Varech premiérové vítězství, jaký to byl pocit?

Na první vítězství jsem si musela docela dlouho počkat, nakonec jsem se ale dočkala a pocit to byl báječný. Bylo to na koni trenérky Pátkové, která mi zároveň půjčila koně i na můj první životní start, takže to bylo docela symbolické.

Když člověk začíná, má před očima vzory, k nimž by se chtěl přiblížit. Jaké jsou ty tvoje?

Konkrétní vzor nemám. Všímám si ostatních a snažím se přiučit to, co si myslím, že dělají dobře avytvořit si svůj vlastní styl. Kdybych přece jen měla jmenovat žokeje, jejichž styl je mi nejvíce blízký, byl by to přirozeně Jirka Chaloupka, s nímž pracovně trávím nejvíc času, a pak Petr Foret.

V zimě, kdy se v ČR neběhá, sleduje řada turfmanů dění ve světě. Jsi v tomto směru nadšený konzument zahraničních přenosů nebo spíš příležitostný pozorovatel?

Zahraniční dostihové dění sleduji spíš okrajově a mám tedy v tomto směru trochu mezery. Daleko víc mě zajímají české dostihy.

Když váha přestane žokeje poslouchat, většina začne přemýšlet o překážkách. Jaký je tvůj vztah k nim?

Překážky mě nelákají, zaprvé proto, že maximum, co jsem v životě přeskočila, byla kavaleta, a zadruhé proto, že od pohledu mi to přijde jako docela velká divočina. Osobně preferuji preciznost a vyladěnou taktiku rovinových dostihů, kde často rozhodují drobnosti a rychlá rozhodnutí.

Tvým parťákem ve stáji je osmiletý Sagar, proč právě on?

Sagar je rodinný kůň, který byl pořizován s vidinou dalších jezdeckých příležitostí. A protože mým největším přáním je jezdit pravidelně a sbírat zkušenosti, je Sagar ideální. Zdravý, hodný a snad i ochotný ještě něco předvést.

Pracuješ ve finančním řízení ČSOB. Jak často najdeš chvilku, abys zašla do stáje?

Jezdit chodím každý den ráno před prací, kromě neděle. Jirka s Renatou mají společnou stáj, a protože si v obou týmech navzájem všichni rozumíme, často si vypomáháme, např. v nepřítomnosti či nemoci. Máme také společný humor, takže ve stáji si užijeme i spoustu legrace.

Tedy ideální nastavení… Co ti práce pro Jiřího Chaloupku a Renatu Pátkovou dává z hlediska jezdeckého?

Oba mě naučili hodně, a to jak z hlediska přístupu ke koním, tak i v dalších směrech. Například jak na koni docílit svého a zároveň mu vyhovět, v tréninku i v dostihu. Především však oběma vděčím za podporu v dostizích, která mne motivuje pokračovat a dělat veškerou práci kolem koní poctivě a s nadšením. Podobně si vážím podpory i od našich majitelů, kteří mi opakovaně svěřili své koně v minulosti nebo nyní, což jsou hlavně Láďa Görgl, Smayo Ardent, Pepa z Cajdašrotu a Tomáš Duchoň.

Tvým prozatím asi největším úspěchem bylo vítězství s pozdější premiantkou Pražského zimního favorita ryzkou Lowe Wole. Jak ses do jejího sedla dostala?

Tehdy většina žokejů v Praze nebyla a hodně dvouletých bylo na předstartce bez jezdce, mimo jiné i tato klisna. Protože se mi zdálo, že by to mohla být slušná šance, zkusila jsem si o ni zavolat. Trenér Germič mi ji půjčil a já byla nadšená.

S jakými ambicemi jste šly na start?

Poté, co jsem viděla kobylu v paddocku a po informacích od Martiny Havelkové, která ji jezdila při jejím debutu a také od trenéra před dostihem, jsem tušila, že pokud budeme mít dobrý průběh, můžeme mířit vysoko. Provést ji dostihem se mi pak snad celkem povedlo. V rovině si vedla zkušeně a naše společné vítězství nakonec bylo docela jednoduché. Měla jsem velkou radost, že jsem dostala tuhle šanci a mohla se za ni odvděčit tím nejlepším možným způsobem – vítězstvím.

Už jen pár týdnů zbývá do startu tuzemské dostihové sezóny, jaký je tvůj aktuální cíl?

Můj dlouhodobý cíl je stát se pravidelně obsazovaným jezdcem. Ráda bych jezdila každý den, ideálně i víc koní. Ale to je spíš jen sen, pro který jsem ovšem připravená udělat maximum. Letos? To bych ráda vyhrála pro Jirku Chaloupku, s jehož koňmi se sice pravidelně umisťuji, ale vítězství se nám stále vyhýbá.

Koně jsou jednoznačně tvým hobby číslo jedna, co dalšího tě ve volném čase baví, naplňuje?

Ráda sportuji, baví mě plavání a v poslední době také cvičení s vlastní vahou (kalisthenika). Dále filmy, hospodské kvízy a králík. 

foto: Pavla Pechmanová, Marcela Kozová a archiv Evy Buriánkové