Veronika Hájková: Těším se na klasický ročník

Miluje historii, šerm a dostihy. Začínala na infolince Dopravního podniku a nyní už se nějaký čas věnuje agendě spojené s řidiči autobusů pražské MHD. Ptáte se kdo? Absolventka Vyšší odborné školy dopravní, empatická, stále usměvavá, ale zároveň velice zodpovědná a precizní – Veronika Hájková, cílová rozhodčí a tajemnice při dostihových dnech.

Veru, proč ty a koně? Předpokládám, že tvou inspirací byla mamka, kterou jako cílovou rozhodčí, vážnou i tajemnici potkáváme u cvalových, ale i klusáckých dostihů….

Přesně tak. Koně mi mamka ukázala už v raném dětství a od té doby jsem se vždy snažila k nim nějak dostat. Jezdit jsem začala rekreačně až ve třinácti letech, v dnes již neexistujícím JK Jiskra Praha-Trója, kde mi dali jízdárenské základy. Po zrušení oddílu jsem zamířila do jezdeckého oddílu v Mratíně. Pak následovala poměrně dlouhá pauza a vlastně až po ukončení studia a již při zaměstnání jsem začala pro radost navštěvovat bývalý hřebčín Xaverov.

Xaverov, odkud pocházeli šampioni jako například do pozdního věku vyhrávající Mauritius, vítěz Velké jarní ceny a Velké červnové z roku 1992 Team Boy, či v jedničkách etablovaná Bold Nicole…

Právě na Xaverově jsem začala znovu rekreačně jezdit, a to pod odborným dohledem Radany Fabrisové (maminka handicapera Jaroslava Fabrise a amatérského šampiona Jindřicha Fabrise – pozn. red.), která mi pak byla nápomocná i v případě mého prvního vlastního koníka. Momentálně aktivně nejezdím, ale koně jsou součástí mého života pořád.

Od kolika let chodíš na dostihy a jak dlouho už při dostizích vykonáváš různé funkce? Jakou z těchto funkcí máš nejraději?

Na dostihy chodím od čtyř let, což dokazují i rodinné fotografie, kde v Chuchli sedím na černém poníkovi Emilovi. Zkoušky na cílovou rozhodčí jsem složila hned při dosažení plnoletosti, tedy už to nějaký ten pátek je (smích). Do té doby jsem často sledovala maminku (Leona Pokorná – též cílová rozhodčí) při práci na věži na provinčních závodištích, takže systém práce jsem celkem znala. Nejraději mám právě funkci cílové rozhodčí, kdy vše vidím z věže a jsem v úzké spolupráci s dostihovou komisí.

Řada tvých kolegů říká, že při „službě“ si dostihy vůbec neužijí, máš to podobně?

Mám to úplně opačně. Dostihy si užívám hlavně při službě, kdy mám nejvíce informací a zároveň mohu vstoupit do míst, kam se veřejnost nedostane.

Tvou velkou láskou kromě dostihů a koní obecně je šerm a historie…

To ano, už několik let jsem aktivní členkou skupiny historického šermu, a tak pokud nemám službu na dostizích, je dost možné, že mě potkáte v historickém kostýmu na nějaké dobové akci. A jelikož při historických průvodech nám dělají společnost i statní rytířští koně, všechno se vším tak nějak souvisí….

Před necelými čtyřmi lety ses vdala. Co tvůj muž, jaký je jeho vztah ke koním a máte i další společné záliby?

Jelikož jsme se s manželem poznali ve skupině historického šermu, záliby máme společné. Manželova sestra, moje švagrová, jezdí od dětství závodně parkury, takže koně mají v rodině. A náš svatební dar? To byl také kůň. Manželovi rodiče nám darovali staršího koníka Kerryda (rok narození 1998) po plemeníkovi bavorského teplokrevníka Frühesch. Po dlouhém pátrání jsme zjistili, že Kerrydo v mládí patřil k vynikajícím českým kaskadérským koním a hrál v mnoha českých pohádkách a filmech.

Na co se v aktuální sezóně nejvíce těšíš?

Osobně nejvíce na ty dostihové dny, kdy budu mít službu a budu potkávat své známé. Jinak jako každý rok se těším na klasický a dvouletý ročník. A také budu s očekáváním sledovat úspěchy koní českých majitelů a trenérů v zahraničí.