Vyučil se zedníkem, přesto tuto profesi nikdy nedělal. Jeho osudem se stali dostihoví koně a práce kolem nich. Miroslav Gruber, jeden z nejznámějších českých ošetřovatelů, který prošel snad všemi tuzemskými stájemi, aby nakonec zakotvil v Rabbitu Trhový Štěpánov u šampiona rovinových trenérů Allana Petrlíka. Milovník sportu, velký fanoušek fotbalové i hokejové Dukly, který svou práci bere jako poslání…

Tvá rodina žije koňmi už po několik generací, pokud se nemýlím…

To je pravda. Táta mě bral už jako malého s sebou do Chuchle. Jezdil tam jako kočí na kočáru a vozil startéra, inženýra Jiřího Šindlera, ke startovacím boxům. Já pak jako pětiletý špunt měl za úkol zkontrolovat startovací boxy a bral jsem tuhle funkci velmi zodpovědně.

Já si tvého tatínka vybavuji o několik let později, už jako řidiče traktoru, dopravujícího boxy na místo startu…

Když se pořídily nové startovací boxy, závodiště nemělo k dispozici traktor, který by je utáhnul. A tak táta skočil na statek, kde pracoval, domluvil jeho zapůjčení a 30 let pak v Chuchli takto vypomáhal. Nejdřív tedy jako kočí kočáru, který vozil startéra, poté coby traktorista u boxů a také příležitostná výpomoc v partě zavaděčů. Přes týden pak pracoval u Státních statků Prahy 5 – pod něž spadaly Lipence, Lahovice, Zbraslav, Slivenec… Když na statku skončil, začal tahat v lese dřevo. Parťačkou mu byla tažná kobyla Gina, kterou jsme neměli doma, ale stála na tzv. starém statku v Lipencích, u pana Krále.

Co tvá maminka, která, pokud je to možné, nechybí na žádném dostihovém odpoledni v Chuchli…

Máma chodila ke koním vždycky jen ve volném čase, nikdy u nich přímo nepracovala. Hodně s nimi pomáhala našemu dědovi, třeba když se rozváželo seno po vsi. Je to nadšená fanynka dostihů, která když to jde, jede se podívat i mimo Prahu – takže tak dvakrát za rok do Karlových Varů a příležitostně do Mostu. Její velkou láskou je aktuálně bílý minihorse Adámek. Letos mu bude deset let.

Ačkoliv ke koním jsi tíhnul odmalička, po základní škole si zamířil zcela jinam…

Učil jsem se tři roky na zedníka u Dopravních podniků a po vyučení jsem narukoval na vojnu. Z vojny jsem se vrátil 22. prosince a prakticky hned jsem si domluvil práci u koní, u trenéra Zdeňka Bezstarosty v Mimoni.

Nikdy jsi neuvažoval o práci zedníka? Ani dnes, v době, kdy je dobrých řemeslníků málo a jsou velmi žádaní?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, i když můj strýc, táty bratr, se už před lety, zedničinou dobře živil. V učení mě to první rok bavilo, druhý rok, když jsme měli jeden týden ve škole a druhý na praxi, se to ještě nějak dalo, ale na konci už jsem školu zanedbával. Místo abych se věnoval řemeslu, utíkal jsem do Chuchle, k Břéťovi Karlovi. Práce u koní je sice náročná a většinou špatně placená, ale mám ji rád a pořád mě baví. To, že si nevydělám tolik peněz, neřeším, protože žiju sám, nemám rodinu a nikdo na mě netlačí. Navíc v Pičíně, kde jsem aktuálně, mám pěkné peníze a i řadu bonusů.

U kolika trenérů jsi během svého dostihového života už působil?

Začínal jsem u Břetislava Karla v Chuchli, to bylo ještě v učení. Po vojně jsem si pak našel svou první práci v Mimoni u Zdeňka Bezstarosty. Zde jsem strávil dva spokojené roky. Pak jsem byl nějaký čas u Josefa Váni v Bohuslavi. Josef Váňa byl tím, kdo mě naučil pořádně jezdit a dokonce skákat. Když pak zavolal panu Váňovi trenér Ivan Janatka, s tím, že by potřeboval pár lidí na výpomoc, šel jsem za novou zkušeností do Karlových Varů. No a pak jsem byl ještě u spousty dalších trenérů, především ve ve Velké Chuchli – dvakrát u Ivany Pejškové, pak u Jaroslava Drlíka, Tomáše Šatry, Eduarda Kotába, pana Fedorowicze, nějaký čas u Ferdinanda Minaříka staršího a poté i u jeho syna… Pracoval jsem i pro Romana Vítka, Václava Chaloupku, Zdeno Koplíka nebo Josefa Vašinu… U Allana Petrlíka jsem poprvé nastoupil v Krabčicích, kde jsem zůstal i po jeho odchodu a nástupu Ludvíka Harise. Právě on mě pak přemluvil, abych s ním šel do Lysé nad Labem starat se o koně pana Vocetky. Předtím než jsem nastoupil do Rabbitu, jsem ještě krátce působil u Martiny Růžičkové v Jílovém.

Celý život se staráš o koně – jaké vlastnosti by podle tebe měl mít dobrý ošetřovatel?

Důležitý je především cit pro koně. Být na koně hodný, milý, protože jací jsme na koně, takoví jsou pak koně na nás. A pokud vládne ve stáji pohoda, ukáže se to i na dráze, o tom jsem přesvědčen.

Tvou specialitou je, že si vedeš statistiku odvoděných vítězů. Na jakém čísle jsi aktuálně a jakého nejdražší či nejlepšího koně z hlediska výkonnosti jsi kdy vodil?

Před startem letošní sezóny jsem měl 319 vítězů. Nejdražším a zároveň asi nejoblíbenějším byl Blue Coral. Když mi pan Šatra, u kterého jsem v té době pracoval, v sobotu dopoledne oznámil, že druhý den budu vodit Blue Corala, nemohl jsem z toho vůbec spát. Už přeběhla půlnoc a já se pořád budil a byl nervózní. Ráno, když jsem přišel do stáje a oblékl se do barev stáje Dr. Charváta, za které Blue Coral běhal, mi pak Šatra odtajnil, kolik Blue Coral svého majitele stál. Bylo to 7 milionů… Tak drahého a zároveň tak charakterního koně jako byl Blue Coral jsem už pak nikdy nevodil.

Mezi svěřenci Tomáše Šatry jsi však měl spoustu oblíbenců…

To je pravda. Moc rád jsem měl nejen Blue Corala, ale i Chardonney Tchequa nebo Mariydiho. S těmito koňmi jsme od roku 2008 jezdili do Itálie, takže jsme třeba v půl druhé ráno s Pepou Boučkem nakládali a pak po celou dobu, co jsme jeli, ani o nich nevěděli. Tak byli na autě hodní. Vzpomínám na ně do dneška. Doma mám spoustu fotek i krásný obraz od Fandy Ledla, na kterém Mariydi vyhrává Pardubický St. Leger. Mariydiho jsem vodil třikrát a třikrát vyhrál – kromě Pardubického St Leger ještě dvakrát Cenu prezidenta republiky – jednou s Václavem Janáčkem a jednou s Jirkou Chaloupkou. Oblíbených koní bylo za ty roky hodně…

Tak přidej ještě pár jmen…

Třeba Honzik Chipera, z něhož jsem byl tehdy hodně nervózní, a moc mě mrzelo, když v Českém derby prohrál o nos. Velmi rád jsem měl také Mikeshe, skvělého sprintera, který roky držel formu. Zapomenout nesmím ani na My Afantou a po mém nástupu do Krabčic na výjimečného Lagara. Ve dvou letech neporaženého, následně pak vítěze české i slovenské Velké jarní ceny a umístěného v jedničkových dostizích.

Máš nějaký vodičský sen? Jakého koně bys chtěl vodit a při jaké příležitosti?

Mým snem je vodit vítěze Českého derby a vodit koně do Velké pardubické. Když jsem dělal u pana Váni, zažil jsem tam koně, který později Velkou vyhrál, jmenoval se Vronsky. Byl to hodný koník, o kterého jsem se staral, a měl jsem ho rád. Myslel jsem, že ho budu vodit i v Pardubicích, ale musel jsem být doma, na Bohuslavi. To mě tehdy dost mrzelo….

Aktuálně pracuješ v šampionské centrále Rabbitu Trhový Štěpánov v Pičíně. Jaké to má výhody?

Výhody práce v Rabbitu? Stabilní práce, super výdělek, bonusy od zaměstnavatele, obědy za 45 korun, bydlení zadarmo plus prémie podle zásluh, což myslím není vůbec špatné, naopak. S Allanem jsme sehraný tým, ostatně známe se už z Krabčic. Vycházíme spolu v pohodě, nemůžu si tedy vůbec na nic stěžovat. Udělám svou práci a on, pokud je dobrá, ji ocení.

Do Rabbitu jsi nastoupil v červenci loňského roku, přesto už určitě máš mezi tříletými ty, kteří by mohli v klasickém ročníku uspět. Kdo se tobě osobně nejvíce líbí?

From The Stars a Rabbit Mukhadram. Oba by měli běhat Derby a já si od nich nejvíce slibuji. Myslím, že mají na to na dráze uspět.

U koní je práce od rána do večera, a tak na další zájmy moc času nezbývá, přesto se zeptám, co tě baví, když máš volno?

Baví mě fotbal a hokej. Když je po sezóně a mám volno, chodím fandit Dukle. Proč zrovna Dukle? Táta vždycky fandil Dukle, tak jsem to nějak zdědil po něm. Kromě fotbalu a hokeje mě baví ještě házená, kterou nejraději sleduji v televizi, protože na to, abych jezdil na zápasy, není čas. Jinak každý rok trávím týden na horách, kde jezdím jak na sjezdovkách, tak i na běžkách. Letos jsem si dal i Jizerskou desítku a v poli o 4 tisících účastnících jsem skončil zhruba v polovině startovního pole, což za ostudu nepovažuju.

Uvažoval jsi někdy o tom, jaké povolání by tě bavilo, kdybys nemohl pracovat u dostihových koní?

Třeba bych vybaloval zboží v supermarketu, to by mě bavilo a určitě by mi to nevadilo. Nebo bych s koňmi tahal dříví v lese. To už jsem si před lety zkoušel a možná by mi to i šlo. 

foto: Pavla Pechmanová a archiv Miroslava Grubera