Její život je pevně spjat s rodinou Vítkových a závodištěm v Lysé nad Labem. Právě zde zažila nejkrásnější roky svého profesního života, potkala svou velkou lásku a do dnešních dnů zde společně se svým partnerem Karlem Germičem připravuje dvanáctku koní. Dvanáctku koní včetně adeptky klasické Jarní ceny klisen, ryzky s lehce zapamatovatelným jménem Lowe Wole…

S dostihovými koňmi jsi začínala u Romana Vítka, jak k tomu došlo?

Roman se tehdy vrátil z Anglie a všeobecně se o něm vědělo, že ve stáji žádné holky nechce. Jako žokejové tam působili Eda Kotáb, Libor Šindar a Robert Panc. Můj táta se ale znal se starým panem Vítkem, který říkal, ať se stavíme za Romanem v Chuchli, že mě do učení určitě vezme. To se také stalo, a tím se rozjela má kariéra u koní, v jejíž první části jsem prakticky nikde jinde než u rodiny Vítkových nepracovala. Když nebylo u Romana tolik práce, byla jsem nějaký čas u jeho bratra Pavla, který mi zajistil i tři měsíce ve Francii, kde už v té době měl své kontakty. Pro Romana jsem jezdila i dostihy a pak jsem několik let pracovala pro Františka Vítka, vlastně až do chvíle, než jsem odešla do Německa…

Jaké to bylo, pro tebe mladou jezdkyni, být součástí týmu nejúspěšnějšího českého trenéra, v jehož stáji stála jedna hvězda vedle druhé?

Z pana Františka Vítka jsem měla vždycky velký respekt. Když jsem k němu do Lysé odcházela, převládaly smíšené pocity. Obávala jsem se, jak spolu budeme vycházet, obavy však byly zbytečné. Byly to pro mě tři roky plné zážitků. Pan Vítek byl pan trenér s velkým T, který se ke každému choval, tak jak se má a mnohému nás naučil. Nakonec jsem byla ráda, že právě u něj jsem mohla strávit tento čas, protože to byla super práce, navíc v místě, kde jsem se rozhodla i po příchodu ze zahraničí, usadit.

U Vítkových jsi zažila i spoustu koňských osobností, vzpomeneme některé?

Z mého pohledu byl nezapomenutelný Hyphen nebo třeba Merlin Bohemia. To byl vlastně můj první vítězný kůň, na kterém jsem se prosadila ještě jako učednice. S přibývajícími roky se mu už moc běhat nechtělo, a tak se hned u stáje stavěl na zadní. Vzpomínám si, jak tehdy přišel do stáje na návštěvu nějaký právník a obdivoval Míru Hrušku, který na něm jezdil. Ptal se: „Jak to děláte, že se vždycky tak pěkně staví?“ Myslel si totiž, že to není vzdor, ale že to Míra dělá schválně, na efekt. A Míra jen odpověděl: „No nijak, já jsem rád, že se na něm udržím…“.

Od Vítkových, kde jsi byla evidentně spokojená, jsi odešla do Německa…

Začala jsem mít problémy s váhou. Jezdila jsem 48 kilogramů, což se špatně drželo. Ač jsem se snažila, váha rychle stoupala… Pan Vítek na to koukal a uklidňoval mě, že když to nebude na roviny, můžu zkusit jezdit překážky. Dokonce nechal zaskákat i šikovného šimla od Jiřího Odcházela, abych měla motivaci…

Přes veškerou snahu ze strany trenéra, ses rozhodla změnit působiště, proč?

U Vítkových jsme byli skvělá parta lidí, nicméně časem s námi začali starší kolegové bojovat. Chytla jsem se s mladými, kteří chtěli zkusit Německo. Všichni si mysleli, že nikdy od Vítkových neodejdu a dobírali si mě kvůli tomu. Já se ale rozhodla a druhý den jsem dala panu Vítkovi výpověď s tím, že odcházím do zahraničí. Divil se, přemlouval mě, abych si to rozmyslela, a dodnes, když se potkáme, mi z legrace připomíná, že mám u něj ještě zápočťák. Jsem vděčná, že jsem tam zažila pěkné časy, škoda jen, že to nebylo déle, protože nic se nedá vrátit…

A pak přišlo Německo, na možná delší dobu, než jsi původně plánovala…

Byla jsem tam dlouho, minimálně deset let. Začínala v Müllheimu, kde bylo asi 30 Čechů, takže to bylo super. Odtud jsem pak odešla k Peteru Schiergenovi, který měl 120 koní, tudíž by člověk předpokládal, že to tam bude něco jako pásová výroba – opak byl však pravdou – ke každému koni měl naprosto individuální přístup. My jako ošetřovatelé a pracovní jezdci měli na starosti každý pět koní, které jsme si dělali odmalička – od hříběte až do dospělosti. Když jsme někdo nějakého koně nezvládal, poprosil druhého, aby mu na něj sedl a nebyl problém. Problém nebyl ani v případě, kdy bylo třeba ubrat koni práci. Stačilo přijít za trenérem a on poslal koně na procházky do lesa. Na své ošetřovatele Peter vždycky hodně dal a svým lidem naslouchal. Kdo tam se mnou dělal? Třeba Jirka Palík nebo Filip Minařík a také spousta holek z Čech. Práce to byla pěkná, smysluplná a dost odlišná od té, co jsem zažila na své první zahraniční štaci v Müllheimu. To jsem pořád jezdila na dostihy, takže jsem s koňmi procestovala část Německa. I to byl ovšem pěkný čas, takový nenáročný, pořád mě ale něco táhlo domů…

Co bylo impulzem vrátit se domů?

Dostala jsem šanci u Tomáše Váni v Lysé nad Labem a tam jsem potkala Karla… Od Tomáše jsem pak přešla k Helče Blažkové, která mi nabídla pěkné peníze. S Karlem jsme se dali dohromady a začali spolu trénovat. Helča tehdy připravovala Yes Mana a protože ho po jedné sezóně chtěla odepsat, řekla jsem jí, že si ho za 10 tisíc vezmu, což se také stalo. Odvedla jsem ho k Aleně Brynychové a zbytek už asi každý zná – z vyřazeného outsidera se stal užitečný koník, který dokázal vyhrávat. Jako parťačku jsem mu koupila klisnu Airfare, s níž k nám do stáje přišel nový majitel - Kis Vodomery. Do tréninku se k nám tím pádem dostala Aurora a Aromatica a Karel, který do té doby dělal skladníka, se začal věnovat tréninku.

Vaše první sezóna v roce 2013 byla zatím vaší nejúspěšnější. Prostřednictvím koní z chovu Pavla Kubiše – Airfare, Aurory, Aromatici, Archieho Comikse a již výše zmíněného Yes Mana, jste posbírali celkem 13 vítězství, což vás vyneslo až na bronzovou příčku v šampionátu rovinových trenérů…

Byl to rok jako z říše snů. Úspěchů bylo spousta, koně přibývali. Když začínáte, musíte nejdřív ukázat, že něco umíte a mít štěstí, aby se objevil někdo, koho to osloví. A to tehdy fungovalo…

Funguje to i nyní, úspěchů sice není tolik, ale ve stáji stále stojí řada zajímavých koní, kteří mohou leccos dokázat...

Věřím, že letos to nebude špatná sezóna. Naší první metou je Jarní cena klisen s Lowe Wole a pak Zimní favorit s našimi dvouletými, kteří vypadají nadějně. Dvouletý Mr Prezident dobře pracuje a vypadá slibně. Jeho metu máme zatím vysoko, když se nic nepokazí, měl by jít Zimního favorita.  Hodně se mi líbí i dvě kobylky, které jsme koupili na dražbě. No a pak je tady moje malá Meerwelle. Vypadá perfektně, a je moc hodná, co jí řeknu, to udělá. Jediné, co o ní můžu říct, že je moc hodná. Hodně mi v tomto směru připomíná kobylu, kterou jsem jako ročku dělala u Petera Schiergena – slavnou Danedream. Také byla taková nijaká a prakticky jediné, co se o ní dalo říct, bylo, že je moc hodná. Kdyby tato naše byla stejná, vůbec bych se nezlobila… (smích).

Vloni na sebe výrazně upozornila lehkými vítězstvími v Praze (nejdříve ve trojkové ceně a poté i v Pražském zimním favoritovi – pozn. red.) a letos bude v hledáčku o to víc, že přípravný start v Memoriálu Rudolfa Deyla nestihla – ryzka Lowe Wole…

Doufáme, že z ní bude hvězda. V zimě se zranila – vykopla na kolotoči tak nešťastně, že si poranila nohu a dlouho se to hojilo. Teď už by mělo být všechno v pořádku a tak s ní půjdeme Jarní cenu klisen, bez přípravy, z voleje. Oproti ostatním bude nerozběhaná, což vidím jako handicap.

Jaká je klisna, která vloni mnohé překvapila svou bojovností a vysokou třídou?

Je citlivá na vodění, když se jí něco nelíbí, hned zvedá hlavu. Vyhovuje jí spíš ženská ruka, ale to má po své matce, kterou jsme také měli v tréninku a byla prakticky to samé.

Její matku, Love Connection (vítězku Ceny Masise i Zimní královnu 2017 – pozn. red.) jezdil v dostizích Jiří Chaloupka...

Jirka je naše první volba v případě, že kůň má nést 58 a více kilogramů. Je slušný, hodný a odjede všechno, tak jak má.

Jak těžké je obstát v dnešní konkurenci mladých trenérů, kteří často míří s koňmi za hranice?

Čím dál těžší. Aby to majitele bavilo, musí vidět koně vyhrávat, a tak se jim snažíte najít co nejjednodušší dostih. Být to na mně, jezdím s koňmi jen do Prahy, nejsme tak ambiciózní, abychom jezdili za hranice, ale když najdete nesrovnatelně lehčí dostih o pěti koních v Halle, tak prostě jedete tam, ačkoliv jste patrioti. Myslím, že nejsložitější to mají takoví ti průměrní koně, co si něco vyhrají. Handicaper je hned osolí, a pak se vám celý rok nikam nevejdou. Potom je lepší běhat venku, hledat, vymýšlet a následně i škrtat, když vidíte, jací soupeři se vám v dostihu rýsují. Některým spadnou penality, a tak se často stane, že slušný trojkový kůň nemá ve trojkovém dostihu proti několika jedničkovým bez penalit šanci na tabulový doběh.

Mezi vašimi svěřenci najdeme hned čtyři české odchovance. Právě pro ty byl letos vypsán zbrusu nový seriál dostihů s výhledem na dlouhodobější podporu koní českého chovu…

Podpora českého chovu? Už je pozdě… Český chov s uzavřením Napajedel zaniknul. Ano je super, že se letos rozjel seriál dostihů pro české odchovance, ale na podporu a záchranu českého chovu to nestačí. Už brzy poznáme, že něco jiného je hříbě odchované v hřebčíně a hříbě, i když s nejlepšími úmysly, odchované na zahrádce. Zatímco v jiných zemích nejvíce dbají na to, aby domácí stáje a koně domácího chovu byli nejvíc ceněni, my děláme přesně to opačné. Raději sem taháme importy, vzhlížíme k Francii, kde se snažíme uspět, někdo s většími, jiný s menšími úspěchy.

Jaké by bylo podle tebe vhodné řešení?

JC ČR by se v první řadě měl snažit, aby čeští koně byli dobří a trochu ji v tom pomoci. Majitelské prémie vypsané do jedničkových dostihů opravdu český turf nezachrání. Lepší by bylo, kdyby se rozdaly mezi provozní koně českého chovu, aby si čeští majitelé a trenéři přišli na své.

O chovu toho víš poměrně dost, však také sama jsi roky chovala „barevné“ plnokrevníky…

Koupila jsem statek, kde jsem měla 10 chovných koní, ale už to nešlo, naprosto mě to finančně vyčerpalo. Statek jsem tedy přenechala paní, která má koně tzv. na kšeft. Svou klisnu Milušku jsem převezla ke kamarádce trenérce Heleně Voršilkové, u níž jsem kdysi s chovem začínala. Asi je to symbolické, protože kruh se uzavřel.

Takže další strakatá hříbata už nebudou?

Sice nikdy neříkej nikdy, ale obnovení chovu strakatých koní aktuálně už neplánuju. V Badenu jsem si koupila vhodnou kobylu, pak mám ještě jedno hříbě pod klisnou, dva poníky pro dceru, Karel má své dva koně… To jsou všechno naše koně, na které vydělávají ti, které máme v tréninku od jiných majitelů. Museli jsme koupit velké auto, máme hypotéku, a protože chci, aby děti měly všechno, co si přejí, stejně jako naši koně, musíme vydělávat jinde. Taková je realita.

Oba máte svou práci (naštěstí časově variabilní) a k tomu profesionálně trénujete, to musí být pěkná honička…

Dá se to zvládat, i když je to pěkný hukot. Dvakrát týdně nám s koňmi pomáhá Jana Vargová, čtyřikrát týdně dochází Radka Čekurdová. Jsou to holky, které chtějí koně dělat a které práce baví. Bez nich bychom to asi nedali. Důležité je hlavně sladit program. Práci s koňmi neodbýváme, naše loty jsou za každých okolností hodinové. Koně se odbývat nedají, jinak je nemůžete kvalitně dělat, to je známý fakt.

Kromě práce a koní máte ještě dvě dospívající děti…

Timovi je 13, Karolíně 10 let. Chodí do školy a odpoledne se těší do stáje. Od začátku s námi jezdí na dostihy. A zatímco Tim si nejvíc užívá toho, že může být součástí týmu, Karolína už jde v našich šlépějích – zaplétá a pomáhá s přípravami na dostih. Má dva poníky a ve volném čase dochází na jezdecké kurzy k Julii Míchalové, která je vede tady u nás v Lysé. Tim je velice šikovný, manuálně zručný. Je to klasický mamánek, takže raději než na nějaké kroužky, chodí s mámou do stáje, kde už leccos opraví a s hodně věcmi pomůže.

Ačkoliv jsi stále v běhu a povinností máš nad hlavu, uchováváš si stále dobrou náladu. Jaký je tvůj recept na to, jak zůstat v pohodě?

Vždycky jsem hodně pracovala a všechno jsem si musela vydobýt sama. I přesto, nebo právě proto, se snažím být optimistická, čímž možná dost lidí štvu. Na svůj věk se necítím a děti by ti potvrdily, že když mám chvilku, dokážu blbnout jak malá, třeba na elektrické koloběžce. 

foto: Pavla Pechmanová, Jana Vargová a archiv Jany Bečkové