21. kapitola:

PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (1. část)

Nejlepší z Behistounů

V době, kdy dominovali Valdaj, nebo Latina, které jsme věnovali předcházející kapitolu, probíhala souběžně také část kariéry asi vůbec nejlíbivějšího koně, kterého František Vítek kdy trénoval. A patrně jednoho z největších čtyřnohých krasavců tohoto období našeho dostihového sportu vůbec. Tmavý hnědák Nikolas byl mimořádně inteligentní, nádherně stavěný, ne však příliš robustní, spíš štíhlý. Elegantní kůň velmi příjemné povahy a důstojného, až aristokratického chování. Nebyl to však zdaleka jen koňský playboy, nýbrž také charismatický plnokrevník vynikajících kvalit. Říkalo se mu i princ. Ve stáji u Františka ho ošetřovala Jana Kafková a Nikolas byl její velký miláček. Na dostihových dráhách působil nepoměrně déle než jeho současnice a stájová družka Latina, která po svém vítězství v St. Leger, posledním z celkových sedmi a ničím nepřerušených, odešla do chovu. 

        Nikolase jsme mohli vídat v akci plných pět sezón, i když ta první, kdy byl dvouletý, za mnoho nestála. Pozdější velký fešák byl v tomto věku spíše ještě hravé hříbě než nadějný dostihový junior. František Vítek to pochopitelně velmi dobře věděl a v souladu se svou trenérskou filozofií se rozhodl, stejně jako v mnoha jiných případech, dát Nikolasovi čas. Nepospíchat, netlačit na pilu. A, jak jinak, vyplatilo se mu to. Nikolas svému trenérovi trpělivost, ale také důvěru v jeho kvality, které se dříve nebo později musely projevit, bohatě vrátil. 

       Syn Behistouna, vítěze Washington D. C. International z roku 1966, a Niké, byl patrně nejlepším u nás narozeným potomkem pepiniéra, který v napajedelském hřebčíně působil plných šestnáct let. Nikolas nepochybně zastínil i svého polobratra Valdaje (Behistoun-Valentina), na pohled přece jen daleko méně atraktivního vítěze Československého derby 1979. I když pokud jde o způsob a kvalitu cvalu, byl malý Valdaj vynikající.        

        Nikolasovi po zásluze náleží celá řada dalších superlativů. Báječný byl i na ježdění. Přesto se musel František Vítek brzy smířit s tím, že kůň ani zdaleka nepatřil mezi odolné jedince. To patrně byla i jistá „behistounovská“ slabina, respektive daň, kterou bylo třeba platit za řadu jeho skvělých výkonů. V porovnání s mnoha jinými koňmi byl Nikolas nepochybně choulostivější, měkčí. Každé běhání ho přesto, že vynikal drtivým speedem, kterým dokázal své soupeře vyloženě deklasovat, vyčerpávalo. Z dostihu se do stájových boxů obvykle vracel vyloženě zdrchaný, takže na regeneraci potřeboval mnohem více času než velká většina jiných. Z koní velmi dobré výkonnosti, kteří Františkovýma rukama prošli, snad vůbec nejvíc. V tomto ohledu se behistounovec Nikolas nedal vůbec srovnat třeba s mnohem tvrdší masiskou Latinou. Ta sice také měla zdravotní problémy, ale ty nesouvisely s odolností.

     Přes už zmíněnou nezralost a v jistém smyslu až „dětskou“ rozjívenost nechal František Vítek Nikolase přece jen jednou ve dvou letech startovat. Bylo to v roce 1977 v I. oddělení Ceny Lakmuse na chuchelském závodišti. Budoucí populární československý crack se mezi svými vrstevníky v dostihu na 1200 metrů neprosadil. To se však později úspěšným koním stává. Nejednou totiž platí, jak už jsme měli také možnost si v našem vyprávění o Františku Vítkovi a jeho dostihovém životě zmínit, pořekadlo, že první vyhrání z kapsy vyhání. V tomto ohledu měl František možnost projít rovněž bohatými zkušenostmi. Přestože i toto „pravidlo“ má pochopitelně řadu výjimek.

Bez startu v klasickém dostihu

      Nikolas tak alespoň prošel svým dostihovým životním debutem. Druhého startu se dočkal až jako příslušník klasického ročníku. Ale přestože měl, jak se časem ukázalo, i když jeho trenér to věděl mnohem dříve, úžasný potenciál, do žádného z klasických měření sil nezasáhl. Příčinou byla jeho ještě stále přetrvávající nezralost, ale také zdravotní problémy, které František Vítek a jeho spolupracovníci nemohli nerespektovat. Možná, že se zdá, že koně ve Vítkově stáji v Lysé stonali až příliš často. Častěji než koně jiných trenérů. To by ovšem byl jistý optický klam. Protože nikde jinde se na zdravotní stav koní nehledělo tak pečlivě, tak úzkostlivě, jako právě u Vítků. V mnoha jiných stájích byli koně, kteří měli třeba podobné problémy jako Nikolas, považováni za zdravé. Na rozdíl od něho vyběhli podstatně dříve, než měli. Neuspěli, což potom dále komplikovalo nejen jejich pozdější zdravotní stav, ale negativně to také ovlivnilo celou kariéru. I toto byla jedna z příčin, jak už jsme si řekli, úspěchů Františka Vítka a jeho dlouholeté trenérské nadvlády v našem dostihovém sportu.

       Že Nikolas klasické dostihy v sezóně 1978 neběhal, respektive nemohl běhat, byla ovšem velká škoda. Z jedné z předcházejících kapitol už víme, že se tehdy rozhodně nejednalo o mimořádně silný ročník tříletých. Československé derby nečekaně vyhrál vyložený outsider, dodnes nejpřekvapivější vítěz našeho nejvýznamnějšího klasického dostihu v celé jeho historii, Beller. Kdyby už tenkrát měl Nikolas svou pozdější formu, hledal by u nás patrně těžko mezi tříletými rovnocennou konkurenci. I když na druhou stranu je zase pravda, že nebyl vyložený vytrvalec.

       Vítkovci se tak museli smířit s tím, že Nikolas co do běhání na dostihové dráze v roce 1978 vyloženě paběrkoval. Startoval pouze třikrát, a to jen v průměrných dostizích. V jarní části sezóny první z nich na 1600 metrů vyhrál, v dalším na 2200 metrů byl třetí. Pak však nastala dlouhá vynucená pauza. Nikolas se vrátil na závodiště ve Velké Chuchli až pozdě na podzim, v říjnu. V Handicapu Budějovic na mílovou distanci zakončil své tříleté účinkování druhým životním vítězstvím. V generálním handicapu byl ohodnocen 73,5 kg. Samozřejmě nic moc, pouhý průměr. 

       Ale byl zdravý. Navíc František s potěšením konstatoval, že Nikolas vyspěl. Přesněji řečeno – konečně dospěl. Vyhlídky do další sezóny byly mnohem růžovější. Klasické dostihy už sice byly pro Nikolase nedostupné, ale neexistují samozřejmě jenom ony. Bude ještě mnoho příležitostí k tomu, aby ukázal, co v něm skutečně je.

Triumf o devatenáct délek

     Ve čtyřech letech se Nikolas skutečně vyloupl. A to nevídaným způsobem. V sedmnácté kapitole jsme vzpomněli na jeho první start v sezóně 1979 v souvislosti s tak trochu tragikomickou příhodou Františkova přítele a věrného příznivce jeho koní Vladimíra Tlapáka. Ten v nadšeném očekávání velkého Nikolasova návratu na dostihovou dráhu, v comebacku, při kterém měl tento elegantní koňský aristokrat konečně odhalit své skutečné kvality, na chatě v Ostré, kousek od Lysé, zajistil nedostatečně své auto proti rozjetí. A to potom v průběhu svátečního oběda, byla velikonoční neděle 15. dubna, těsně předtím, než s ním chtěl pan Tlapák na dostihy do Chuchle odcestovat, skončilo celé pod hladinou Labe.

     Nikolas nastoupil do Ceny časopisu Jazdectvo na 1800 metrů, což se později ukázalo jako jeho ideální distance, v sedle s Vlastimilem Smolíkem. A se startovním číslem 6 proti sedmi soupeřům. Mezi koňmi tipovanými na jedno z prvních tří míst se pod startovní listinou v Dostihovém programu jeho jméno nevyskytovalo. Diváci, a hlavně sázející, mu však věřili. Nepochybně to souviselo i se jménem jeho jezdce. Když se v těch letech, a pak ještě v mnoha pozdějších, sázející jeden druhého sugestivně ptali „koho hraješ?“, odpovídalo se často „Smolíka“. Ne jménem koně. A to byl i tento případ. Patrně se ale muselo leccos „rozkřiknout“ také o Nikolasově formě. Respektive to, že letos přichází na dráhu úplně jiný Nikolas, než na jakého si ho diváci pamatovali, a možná ani moc už nepamatovali, ze dvou předcházejících let. 

      Nikolas nikoho z těch, kteří mu věřili, nezklamal. Jenže oni z něho nakonec udělali takového favorita, že za vsazených deset korun dostali jenom dvaadvacet. Vítězství to ovšem bylo naprosto drtivé. Takové, jaké se v rovinových dostizích příliš často nevidí. Smolík, ač se to dlouho zdálo nemožné, docválal nakonec na svém, Vítkově a především napajedelském krasavci o devatenáct délek před druhým v cíli Generálem. Přestože ten s ním v cílové rovině nějakou dobu držet krok. Bylo zřejmé, že František Vítek vytáhl ze svého rukávu další eso. 

     Jenže to byl teprve začátek. Čtyřletého Behistounova syna čekaly ve dvou jeho zbývajících startech první poloviny sezóny už velice prestižní dostihy: Velká květnová cena a Zlatý pohár Zemědělských novin. Ten se měl běžet v červnu, týden před Československým derby. Toho těžko zapomenutelného derby, které pak o hlavu vyhrál „skrček“ Valdaj s Maďarem Józsefem Vasem, před Spartou s Vlastou Smolíkem.  

                                                                                                                                Petr Feldstein