Čím víc práce, tím je spokojenější, ať už ve firmě na výrobu knedlíků nebo v hospůdce U Sněhurky, kterou několik let provozuje.  Ráda si jde zacvičit s kamarádkami nebo jen tak vyrazí na wellness se švagrovou a dospívající dcerou Veronikou. Jana Stromská, manželka jednoho z nejznámějších českých žokejů, jehož kariéru nesmazatelně poznamenaly dvě diskvalifikace ve Velké pardubické. Půvabná dáma, plná energie a optimismu, která, až o životě a kariéře svého muže napíše knihu, bude bestsellerem…

Jani, kdy a kde jste se s Markem seznámili?

Seznámili jsme se na Albertovci, kde Marek pracoval a já v obchůdku zaskakovala za známou. Chodil si ke mně kupovat svačinky. Tehdy však zaujal pouze on mě. Až o nějaký rok později, když jsme si v obci vzali do nájmu hospůdku, jsem mu nesla pivo a on mi říká: „Já ale pivo nepiju, jen víno, musím totiž držet váhu.“ A v tu chvíli mezi námi přeskočila jiskra…

Váš společný start ale nebyl jednoduchý…

To určitě ne. Tím, že nějakou dobu pracoval v zahraničí, jsme se i rozešli, ale po roce jsme k sobě našli cestu zpět a zůstali spolu dodnes.

Co na svém muži nejvíce obdivujete a čím vás dokáže naštvat?

Pevnou vůli, sílu nevzdávat se. Nejvíc mě štve svou tvrdohlavostí, ale po společně strávených letech už ho nechávám, aby vychladnul, protože vím, že to přejde.

Máte dvě děti-jednadvacetiletého Filipa a o dva roky mladší Veroniku. Komu se děti více podobají, ať už vzhledem či povahou?

Podobou jsou spíš na manžela a povahově myslím mají z každého něco, tak nevím, zda to úplně vyhráli. (smích)

Máte firmu na výrobu knedlíků, jak často vám v ní manžel vypomáhá a který knedlík u něj vítězí  - houskový, bramborový, karlovarský…?

Firmu provozuji už 29 let, vlastně po celou dobu, co se známe. Marek pomáhá vždy, když je potřeba a teče mi do bot. Nejvíce asi za covidu, kdy holky byly doma s dětmi u on-line výuky. Když přijde velká objednávka, nikoho nezajímá nemoc nebo jiné důvody, ač jsou oprávněné. Firma musí šlapat dál, jako by se nic nedělo. A jaký má můj muž nejraději knedlík? To vám povím naprosto přesně, knedlík v podobě smaženého sýra, ten u něj vyhrává na sto procent. (smích)

Jste spolu téměř 30 let. Co je z vašeho pohledu nejtěžší na vztahu s žokejem? Neodbytné fanynky, neustálý boj s váhou, úrazy, které se při ježdění přihodí, nebo časté cestování za prací?

Širokoúhlá otázka… To víte, že s fanynkami jsme si užili své, ale ustáli jsme všechny nástrahy. Marek žije pro rodinu a ty své koníky. S váhou bojoval pouze u rovin, protože Stromští mají v genech být takhle hubení. Na cestování jsme si zvykli, horší je to skloubit s mou prací. A úrazy? Vždycky říkám, neřeš věci, pokud se nestanou. Úrazy bohužel k této profesi patří, takže se snažím být nad věcí. Žokejové jsou tvrdí chlapi, kteří se vždy rychle vrací do sedla.

Byla někdy doba, kdy jste si říkala, proč váš muž raději nedělá něco jiného než koně?

Říkávám si to dodnes. V dostihovém sportu je to těžké. Vztahy s trenéry, majiteli, často je špatný výsledek přisuzován chybě jezdce. Ale oba máme profesi, která je zároveň naším koníčkem, komu se to poštěstí? Svou práci milujeme, a pokud to půjde a zdraví dovolí, myslím, že Marek bude jezdit pořád. A řeči o tom, že je to jeho poslední sezóna? Ty nejdou brát moc vážně, takhle končí už 20 let… (smích).

Se svým mužem jste prožila řadu dobrého, ale i zlého – třeba chvíle, kdy přišel dvakrát o vítězství ve Velké pardubické...

Stalo se toho mnoho, čím mu bylo ublíženo. Pořád tvrdím, že jednou se o tom podrobně rozepíšu a dám dohromady knihu.

Co bylo z vašeho pohledu nejobtížnější?

Bylo těžké tyto věci přijmout, ale daleko těžší bylo nějak mu pomoci. Nicméně máme spoustu přátel, kteří byli nablízku, a to jak v době, kdy Marek sbíral vítězství, ale i ve chvílích, kdy potřeboval podpořit. To obrovské přivítání a dojmy z oslavy, byť po vítězství, které trvalo jen krátce, mu už nikdo nevezme. Myslím, že všichni mohou závidět, jakou má u nás na vesnici i v okolí podporu, a jak ho lidé za to, co dokázal, obdivují.

Oba žijete hodně svou prací, přesto, když se najde společná chvilka volna, jak si ji nejraději užíváte?

Nejvíce společného času trávíme doma, prací na zahradě, a pak posezením s dětmi u ohně, kde se probírá zejména fotbal (jelikož syn pořád ještě hraje) a dcera, dnes už po aktivní fotbalové kariéře, trénuje děti. A kromě fotbalu se samozřejmě řeší koně. I po letech jsem v tomto ohledu pouhým pozorovatelem, ale děti ne. Ti mají nastudovaného každého koně, kterého táta jede, a živě diskutují o tom, jak nejlépe ho odjet či menežovat. Je krásné je poslouchat. To je víc než nějaká dovolená.

Krásně umíte vyprávět s humorem i nadsázkou o všem, co váš život naplňuje. Jaká jste maminka?

Když byly děti malé, byla jsem přísná. Manžel byl často na celou zimu v zahraničí a tak i ony občas dostaly výprask, což se dnes již odsuzuje. Tedy častěji Filip, protože byl odmalička raubíř a musel mít vždycky poslední slovo, což ostatně platí dodnes. Verča byla úplně jiná, učebnicové dítě, hodná a poslušná holčička. Dnes jsme s dětmi už víc jako kamarádi, ale přesto, respekt musí být.

…manželka?

Protože jsme oba tvrdohlaví, je to občas těžké. Mám ráda život, a tak je fajn, že manžel umí zafungovat jako ruční brzda. I on však někdy potřebuje zkrotit, takže se doplňujeme. I my samozřejmě máme dny, kdy se nebavíme, ale pak řeknu: „Hele neblbni, život je krátký a je škoda ho takhle marnit.“A jede se dál.

… a šéfová?

Snažím se být spravedlivá. Možná jsem někdy moc přísná a důsledná, ale výroba musí jet na sto procent. Udržet se na trhu je v dnešní době těžké, a tak i já, jako šéf, musím přidat ruku k dílu a jít příkladem. Nemám žádná privilegia, pracuji stejně jako holky, plus mám ještě práci v hospůdce. Ta je ale za odměnu. Máme totiž skvělou klientelu, a když je zahrádka plná, jsem spokojená a snad i lidé, kteří k nám zavítají.

foto: archiv Jany Stromské