V mládí dělala atletiku, běhala sprinty a skákala do výšky. Před několika lety se však rozhodla, že sportovní stadiony opustí a místo královně sportu dá přednost sportu královen. Zuzana Jeníčková, dvaadvacetiletá jezdkyně aktuálně působící ve stáji Arenzo, jejíž kariéru prozatím určují čtyřky – jezdí totiž čtvrtou sezónu, na kontě má čtyři vítězství a čtrnáct tabulových umístění….

Zuzko, už jako malá jste měla spoustu zájmů, proč u vás nakonec zvítězili koně?

Koně jsem měla ráda tak nějak odmalička. Nejdříve to byla ponička, kterou nám domů přivedl přítel mé mamky, a pak vlastní kůň, jehož mi naši pořídili na projížďky po loukách, lesích...

Jak to pokračovalo?

Začala jsem studovat Střední zemědělskou školu v Chrudimi a ve třetím ročníku navštěvovat jezdecký oddíl pod vedením Jiřího Bělohlava. Právě on odhalil můj zájem věnovat se koním profesionálně. Jednoho dne přišel s tím, že zná paní ředitelku Soňu Froňkovou z Chuchle a jestli bych k ní nechtěla na školu. Vlastně mě k tomu tak trochu dokopal. Střední zemědělskou jsem úspěšně dokončila a najednou jsem stála před rozhodnutím, zda jít do práce a začít vydělávat, nebo zkusit ještě školu v Chuchli. Přednost dostala Chuchle a já nastoupila do prvního ročníku denního studia.

Trochu netradičně až v 18 letech…

Nebudu nic zastírat, trochu jsem vyčnívala (smích). Zatímco ostatní byli čerstvě po základní škole, já byla už plnoletá. Nicméně to nevadilo, brzy jsem se mezi ostatní začlenila a byli jsme suprová parta. Spousta lidí během studia odešla, vydrželo jen pár těch, kteří měli opravdový zájem.

Jak na roky strávené v Chuchli vzpomínáte?

Vzpomínky na školu mám jen hezké. V ročníku se mnou byla třeba Sofie Kvízová, která pracuje u Radka Holčáka, Nikol Hammerschmiedová, která chvíli působila v Rabbitu a nyní je v Německu, nebo Eliška Krupičková, která sice žádný dostih neodjela, ale teď spolu už nějakou dobu pracujeme ve stáji Arenzo. Velké díky patří trenérovi Mourkovi, který mi dal první šanci jet dostih a odstartoval tím mou malou dostihovou kariéru.

Na první životní vítězství jste čekala rok a čtvrt, jaké bylo? Povídejte…

Bylo vcelku očekávané. Jezdila jsem hnědáka od pana Drlíka, jménem Napoleon Bay. Když mi to oznámili, řekla jsem si jen: „Wau, na takového koně si hned tak někdo nesedne….“ Znala jsem ho z práce, kde strašně puloval. Neuměla jsem v té době pořádně strkat, a tak mě do cíle v podstatě dovezl sám, bez mého velkého přispění. Korunu jsme tomu dali za cílovým sloupkem, kde zakopl, a já skončila na zemi. I tak jsem měla neuvěřitelnou radost a říkala jsem si, tak první krok je za mnou, do žokeje mi zbývá už jen 49 vítězství.

V kolonce minimální váha u vás figuruje 60 kilogramů, vnímáte to jako svůj handicap a důvod proč vás trenéři neobsazují tak často jako dívky, které ujezdí nižší předepsanou hmotnost?

O tom, zda je to handicap, se dá spekulovat. Není úplně málo dostihů, kde koně nosí vyšší váhy, ale spíš vám nikdo nedá šanci. Trenéři mají své jezdce, které posazují, a tak člověk, i když by rád, nejezdí. Je pravda, že v takovém případě je pro mě dost těžké držet váhu, chybí totiž adekvátní motivace. Když mě někdo chce posadit, vždycky říkám: „Prosím, řekněte mi to víc dopředu, abych stačila v klidu shodit přebytečná kila.“ Pak to není problém, spíš bych se přetrhla, jen abych jela… Se svou výškou a postavou to nemám tak lehké jako holky, které mají padesát kilo a víceméně bez práce. Ačkoliv mě občas napadne, jestli to všechno stojí za to, když stejně jedu jen párkrát do roka, zatím to nevzdávám a věřím, že jednou to třeba přijde…

U většiny vašich startů figuruje jméno ryzáka Lysyanargenta…

Když jsem studovala v Chuchli, začali mi na něm dávat příležitosti. Díky Lysyanargentovi jsem dostala šanci okusit dostihový svět. Vlastně mi do něj tak trochu otevřel dveře. Velký dík za to patří zejména Zbyňku Petrovičovi, jeho majiteli, který na mě vždy držel a dodržel svůj slib, že pokud Chuchli opustím, Lysyanargent půjde se mnou.

Jaký je Lysyanargent? Kůň, který vám dá se říct, změnil život?

Lysyanargent je téma samo o sobě. Ze začátku, když jsme se na něj poprvé domlouvali, jsem ho upřímně ani moc jezdit nechtěla. Byl pro mě těžký. Hned na začátku jsme si nesedli, všechno bylo špatně. Ale bojovala jsem a najednou se to zlomilo, z Lysyana se stal můj nejlepší parťák. Díky němu se mi splnil životní sen, vyhrát dostih na koni, s nímž tvoříme nerozlučnou dvojici.

Jaký je povahově, tento malý, vcelku nenápadný ryzák?

Mimo sedlo je to strašně hodný kůň. Ale pod sedlem je úplně jiný, dokáže být pěkný drak. Jezdit ho v terénu je ještě o hodně těžší než na závodišti. Pořád se snažím, aby mu všechno vyhovovalo – aby se nekroutil, nepuloval, nehecoval se, aby to nebylo na něj moc rychlé, nebo naopak moc pomalé. Hlavně chci, aby ho práce se mnou bavila.

Společně nyní trénujete pod vedením Jana Ráji v centrále stáje Arenzo, a propos kde se nachází?

Želeč, což je půl hodiny od Mostu, kam jsme dříve jezdili na práce. Od té doby, co nastoupil na pozici trenéra Jan Rája, už pracujeme pouze v terénu a budujeme vlastní zázemí pro kvalitní přípravu. V obci máme vstřícného pana starostu, který nám přenechal kousek pole, na němž vzniká cvalovka. Jinak díky rozmarům počasí už víme, jak v případě, že je tvrdo nebo naopak moc mokro, improvizovat.

Ve stáji Arenzo pracujete od loňského září, co se změnilo po výměně trenérů, ke které došlo na začátku letošního roku? 

Koně dostali režim. Nastavil se stereotyp, který jim vyhovuje. Protože zatím nemáme žádnou cvalovku a trénujeme na loukách, na polích a v terénu, musí koně vědět, kde se pracuje a kde už se jde domů. Honza ví jak na to, ostatně býval to výborný žokej. Koně má nejen nakoukané, ale má pro ně také obrovský cit. Ví, že všechno je o práci, o každodenní dřině, která pak přináší výsledky. Koně mají řád, ale i individuální přístup, protože co naplat, každý potřebuje něco trochu jiného. A tak může platit rovnice – dobří koně+dobrý trenér+dobrý tým + dobrý majitel= dobrý výsledek.

Úspěchy přicházejí a zdá se, že i majitel je spokojený…

Majitel je každý den ve stáji, snaží se být u všeho, protože na koních hodně lpí a záleží mu na tom, aby se měli dobře. Trénink má plně v kompetenci Honza a společně všechny záležitosti konzultují. Zatím se vždycky shodli a myslím, že i dobré výkony našich koní na začátku sezóny do toho všeho začínají zapadat.

A to ještě nedávno dorazil nákup, od kterého si asi nejen majitel hodně slibuje…

Ano, je to tak. Minulé úterý dorazila La Traviata, která byla pořízena v Anglii. Bude v našem tréninku, a když jí to půjde, uvidíme, kam až zamíří. Rádi bychom s ní zkusili dostihy vyšší kategorie.

Alfou a omegou úspěchu jsou nejen kvalitní koně, ale také lidé, tvořící stájový tým. Jak vypadá ten váš?

Tvoří ho Honza, já, Eliška Krupičková, Terezka Jedličková (která k nám dojíždí po škole) a máme zde také dva prima lidi na zemi – Kubu a Markétu. Jsme suprová parta, všichni mladí, rozumíme si a trávíme společně čas i po práci. To rozpálíme gril nebo si připravíme něco dobrého na ohni. Bavíme se u dobrého jídla a pití, v přátelské atmosféře a je nám všem dobře. A i když mezi námi občas něco zaskřípe, dokážeme jeden druhého pochopit, protože práce je opravdu hodně.

Hned na začátku našeho rozhovoru jste zmínila, že ke koním vás přivedla mimo jiné i Velká pardubická, kterou jste každý rok s napětím sledovala. Co vy a překážky? I s váhou by to mělo být v pohodě…

Chtěla bych je zkusit, když už mám váhu spíš do překážek. Mám to v hlavě, Velkou pardubickou, kterou jsem jako malá doslova hltala a samozřejmě chtěla jezdit. Strach zatím nemám, ale bohužel nemám zatím anipříležitost, kde to zkusit, protože nikde okolo žádné překážkové stáje nejsou. Do jedné, k paní Kabelkové, jsem měla už rozjednané angažmá, ale pak jsem dala přednost rovinové stáji, když jsem se dozvěděla, jak dobrý trenér k nám nastoupí.

Dobrý trenér, který ovšem také jezdil překážky, i tu Velkou několikrát jel, pokud se nemýlím…

Už jsem to v práci i nadhodila, ale zatím bez úspěchu. Honza, který překážky jezdil, mi říkal, že překážkové koně zatím úplně připravovat nechce.

S ježděním jste začínala jako samouk, nicméně určitě jste měla nějaké vzory, ke kterým byste se ráda přiblížila…

Už od školy byl mým vzorem a byl pro mě naprostou jedničkou Jarda Myška, kterému jsem moc fandila. Samozřejmě vždycky jsem obdivovala i Josefa Váňu, však je to legenda dostihového sportu, a to naprosto po právu. Tedˇ,když trochu do dostihového světa vidím a pár lidí znám, je pro mě topkou David Liška. Dostihový den bez něj, jako by nebyl. Nejen že vypadá na koních dobře, ale především moc dobře jezdí.  Myslím, že je opravdu šikovný a je dobře, že se vrátil. Na praxi ve druhém ročníku jsem byla u Jiřího Chaloupky, i o něm si myslím, že je skvělý –mistr tempa i stylu a hodně se mi také líbí, jak přemýšlí v dostihu.

Každý máme v životě nějaký sen, jaký je ten váš?

Svůj první velký sen jsem si už splnila – to bylo jet jednou oficiální dostih. Další metou bylo vítězství, a i to se podařilo. Další sny zatím nemám, chtěla bych jen jezdit dostihy. A přála bych si, aby mě trenéři víc posazovali, to úplně stačí. 

foto: Pavla Pechmanová