Žily byly tři Terezky–Winterová, Jedličková a Podráská. Všechny tyto dívky byly nejen půvabné a měly talent na ježdění, ale společně také sbíraly úspěchy v dostizích Ponyligy pod hlavičkou rodinné stáje Bartoš, která jim v začátcích dala to nejlepší zázemí. Právě tak, jako pohádka, začíná příběh mladé české překážkové jezdkyně, která už nějaký čas působí na Karlovarsku ve stájích Josefa Váni mladšího a svůj premiérový úspěch si zapsala před necelými třemi týdny v italském Meranu v sedle valacha Fly Filo Fly…

Vaše začátky v Ponylize jsme již zmínily, co vás ale přivedlo do Nebužel k Bartošovým?

K Bartošovovým jezdila moje maminka. Když jsem byla malá, tak čtyřletá pětiletá, pořád jsem ji přemlouvala, ať mě vezme s sebou, protože jsem se chtěla svézt. Moc mě to lákalo.

A pak přišel den, kdy mamka povolila…

No upřímně, moc mě tam brát nechtěla, ani tátovi se to nelíbilo. Pak mě ale jednou vzala s sebou a pak častěji a častěji.

Jak to pokračovalo?

Do stáje chodila i další děvčata v mém věku, takže jsme vytvořily skvělou partu. Hlavní v této partě jsme byly tři Terezy (Winterová, Jedličková a já). Bartošovi se nám hodně věnovali a spoustu nás toho naučili, za což jsem jim moc vděčná.

Pravidelně vás pak také obsazovali do sedel svých poníků v rámci bodovaného seriálu dostihů Ponyligy. Jak na toto období, které není ještě tak časově vzdálené, vzpomínáte?

Ponyliga byla pro nás pro všechny super přípravou pro budoucnost. Naučila mě dost, hlavně soustředit se. Odmalička jsem totiž byla velký nervák, tedy hlavně co se týče dostihů. Aby se podařil start, aby vyšel průběh dostihu, dost jsem se stresovala. To Ponyliga odbourala. A i když se jezdilo tzv. jen pro srandu, pan Bartoš s námi každý start rozebíral a vždycky nám nezapomněl vytknout, co jsme udělaly špatně, abychom se toho příště mohly vyvarovat. Když máte dobrého trenéra, začnete v dostizích přemýšlet a můžete to dotáhnout dál.

U Bartošových jste strávila část dětství a dostala základy, z nichž čerpáte dodnes…

Bartošovi jsou moje druhá rodina, přesně tak je beru. Když jsem nebyla doma, trávila jsem čas u nich. Za začátku na ponících, což nejsou roztomilí koníčkové, ale pěkní rošťáci, takže mě toho hodně naučili. Občas mě mamka vzala na lonž na plnokrevníka a asi v patnácti letech jsem poprvé vyjela mimo dvůr, co byl úžasný zážitek.

Pro Josefa Bartoše staršího jste odjela také svůj premiérový dostih mezi profesionály…

Bylo mi sedmnáct a jela jsem na Luciferovi, kterému všichni říkali Joe. Byl to nejlepší kůň, pro někoho, kdo s dostihovým sportem začíná. Dostih se odehrál v Mostě a vzpomínám si, že jsem měla startovní číslo jedna. Byla jsem tedy hned u bariéry a měla ideální průběh dostihu. Do cíle jsem se snažila, jak nejvíc to šlo a nakonec jsme skončili pátí. Byl to skvělý pocit. Někde jsem zaslechla, že jsem i pěkně “rajtovala” do cíle a nevypadala na koni až tak špatně. To mě motivovalo k tomu, abych se dostihům začala víc věnovat.

Po deseti rovinových startech jste se přeorientovala na překážky, jaký byl důvod?

Roviny jsou super, jsou jednoduché, jede se ale “jen” dokola. To mě moc nebralo. To byl první důvod a ten druhý je jasný – jsem celkem vysoká, takže nemůžu dlouhodobě držet nízkou váhu, která je pro roviny potřebná. Řekla jsem si tedy, že bych někde mohla zkusit jezdit překážky.

Ježdění překážkových dostihů tedy vyplynulo ze situace, nebo jste k němu inklinovala už tak nějak od začátku?

Překážky mě lákaly už odmalička. Můj velký cíl vždy byl jet jednou Velkou pardubickou. Když jsem to začala říkat nahlas, většina lidí se smála, že to nedám, protože jsem holka. Že mám křehké kosti a nejsem až tak schopná… To mě nabudilo a řekla jsem si: „Jen počkejte, já vám ukážu, jak se ve mně mýlíte…“

A to se vám podařilo, protože už nějaký čas jste součástí týmu rodiny Váňových…

Josef Váňa starší je skvělý šéf, i když je přísný. Já pracuji primárně pro Josefa mladšího a musím jen chválit – máme skvělý kolektiv a jsem ráda za to, že mohu být jeho součástí.

Před třemi týdny jste v Itálii oslavila svůj premiérový triumf v sedle hnědáka Fly Filo Fly, s nímž jste nad překážkami před necelým rokem začínala. Jaký to byl pocit?

Moje první vítězství bylo vymodlené. Ještě před startem, když jsem si procházela dráhu s Pepčou Bartošem, jsem mu říkala, že stejně zase spadnu. Poslední čtyři starty totiž takto dopadly. Ačkoliv jsem si úplně nevěřila, Pepča mě podpořil, a to mi hodně pomohlo. Stejně jako přítomnost rodičů, kteří se do Itálie vypravili, aby mě viděli „v akci“.

Jaké bylo ordre?

Pan Váňa mi v paddocku řekl, ať jdu někde vepředu a od půlky dostihu fíruju. Start se nám ale nepovedl, což bylo ve finále štěstí. V průběhu dostihu se na špici dostal volný kůň, který vyvezl hned několik koní, kteří cválali vepředu. To nám moc pomohlo. Předběhl mě pouze jeden kůň, který šel asi dvacet délek před námi. Postupně jsme ho dojížděli a já Filovi začínala věřit, protože má skvělý konec. Čekala jsem a dělala přesně to, co mi Pepča Bartoš poradil. Asi 200 metrů před cílem jsme Mentoreho minuli, a když jsem se pak těsně před cílem ohlédla, viděla jsem, že je už daleko za námi a my jsme první.

Věřím, že to vyvolalo vlnu euforie…

Byl to nádherný pocit, křičela jsem, mávala rukama. Kluci, co dojeli za mnou, mi gratulovali. Když jsem volala za cílem na kamarádku Zuzku, která nás vodila, že nám to krásně vyšlo, začaly mi téct slzy. Slzy mi tekly i při předávání cen vítězům, když jsem zahlédla své rodiče. Fly Filo Flye jsem jezdila ve svém prvním dostihu přes překážky. Je to velmi hodný kůň a skvělý učitel. Že se podařilo premiérové vítězství právě s ním, beru jako symbolické a moc si toho vážím.

Jste mladá, pracovitá, zdravě cílevědomá. Zatím jezdíte jako amatérka, ale časem se v tomto směru může hodně změnit. Už jste přemýšlela o „vstupu“ mezi profesionály?

To víte, že přemýšlela, a asi k tomu dojde. Bavili jsme se o tom s Pepčou Váňou, že bych pak mohla jezdit více dostihů v zahraničí. Ale zatím to ještě nějaký čas nechám u ledu, třeba to uzraje…

foto: Pavla Pechmanová, Káťa Mrázová a archiv Terezy Podráské