Každý máme v životě nějaký sen, některý je skromný a splní se relativně rychle, jiný ambiciózní a k jeho naplnění je třeba vynaložit nemalé úsilí a také mít štěstí. Dáma, s níž jsem si tentokrát povídala, patří evidentně do druhé kategorie. Svými sny žije a neváhá jim leccos obětovat, na úkor vlastního pohodlí i volného času. To je i případ Hanka Moodyho, nenápadného hnědáka, který v ČR začínal v tréninku Václava Luky mladšího a nyní se připravuje v obci Okrouhlo, nedaleko jižního cípu Prahy. Koně, který po svém překvapivém sobotním vítězství v Mostě spustil tak spontánní vlnu emocí, jaké jsou vidět jen po triumfech ve velkých dostizích…

Zuzko, v sobotu ses radovala z letošního premiérového majitelského triumfu. Prozraď, jak dlouhá cesta k němu vedla? 

Poměrně dlouhá a složitá.

Dobrá,takže to vezměme od začátku…

Vždy jsem měla ráda jen tmavé a černé koně. Ale on mne okouzlil na první pohled, bylo to jako když se rozsvítí lampička. Ryzák California Chrome, výjimečný americký kůň, do něhož jsem se zamilovala na první pohled a za nímž jsem se, navzdory obavám z létání, vypravila, abych ho mohla spatřit naživo.

Co bylo dál?

Vidět tuto dostihovou ikonu byl úžasný zážitek, který mě přesvědčil o tom, že bych ráda v budoucnu vlastnila jeho potomka. Spojila jsem se tedy s bloodstock agentem Tomášem Jandou, zda by mi v tomto směru nepomohl.

V té době, ale žádní potomci tohoto hřebce v Evropě ještě k mání nebyli…

Přesně tak. A můj sen o tom, že budu první majitelkou hříběte po California Chrome v ČR, se začal rozplývat. Po nějaké době jsem se z článků dozvěděla zprávu, která mě nadchla. Pan Bošek zakoupil hřebce Hanka Moodyho po mém idolu a umístil ho do tréninku Václava Luky mladšího v Bošovicích.

Neváhala jsi a pana Boška jsi oslovila…

Převyprávěla jsem mu svůj příběh s tím, jestli by hřebce přednostně nenabídl, kdyby ho prodával. Hank Moody mezitím vyhrál dva dostihy ve Francii a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl v budoucnu stěhovat.

Pak ale najednou na prodej byl…

Všechno klaplo, ačkoliv to nebylo až tak lehké, jak jsem očekávala. Stala jsem se hrdou majitelkou potomka California Chrome a Hanka Moodyho jsem odvezla do Jablonné, kde se o něj dočasně staral David Durdis, toho času pracující v Bošovicích v Lukaracing. David si Hanka oblíbil a vypadalo to, že všechno bude klapat. Opak byl však pravdou…

Co se dělo dál?

Začaly se kupit problémy, a tak se Hank Moody s pomocí mého syna Patrika a jeho přítelkyně Káji, přestěhoval do Okrouhla, do dostihové stáje pana Vocetky, kde Kája pracuje. Patrik a Kája si původně chtěli na dražbě koupit vlastního koníka, ale rozhodli se, že mi s Hank Moodym pomohou, za což jim patří můj dík. Kája se stala jeho pracovní jezdkyní a Patrik se ve svém volném čase jezdí o Hanka starat.

Pod křídly tvé stáje pojmenované Flying Around The Word vyběhl Hank Moody zatím čtyřikrát…

Dvakrát jsme s ním byli v Německu, kde v Dortmundu na písku dvakrát přišel třetí – jednou pod Jirkou Palíkem a jednou se Sibylle Vogt. U nás jsme zkoušeli Velkou dubnovou, kde doběhl na sedmém místě. V dostihu prakticky nic neukázal, a tak jsme pátrali po tom, co je příčinou…

Po veterinárním vyšetření bylo jasno…

Hank dostal čas, odpočinul si a poté se začal pomalu připravovat na další dostih, který jsme mu vybrali v Mostě. V jeho sedle jsme nechali Káju, protože hozná velice dobře, ví, jak mu vyhovět a povedlo se. Vyhráli jsme! Byl to úžasný pocit, téměř srovnatelný s tím, když před lety vyhrál Latrib.

Jaký je váš „rodinný poklad“, na jehož přípravě se podílí celá tvá širší rodina?

V čem je úžasný? Miluje lidi a rád má přehled, ostatně obývá box hned na začátku stáje, nejblíže dveřím. Je to taková „Keliška“ a stejně jako jeho otec miluje sušenky Mrs. Pastures, které mu posílají jeho fanoušci z USA. Moc mu fandí a jsem moc ráda, že s nimi mohu být v kontaktu. Nicméně tohle všechno krásné by nikdy nebylo, kdyby se do toho nevložili můj syn Patrik a jeho přítelkyně Kája. Tímto bych jim chtěla moc poděkovat a věřím, že Hank Moody ještě neřekl poslední slovo. Status black-type koně by mu moc slušel...

Hank Moody běhá v dostihových barvách zcela nové stáje, co napovídá její název a jsou i její barvy něčím symbolické?

Název stáje –Flying Around The World (Cesta kolem světa) pro nás to znamená, že i malá stáj může dokázat velké věci. A naše dostihové barvy? Ty symbolizují „vítězství“.

Mostecké vítězství v dobré konkurenci mě přivádí na myšlenku, zda v případě, že se bude i nadále dařit, nepřijde nějaké další posílení vaší malé stáje…

Dalším svěřencům bychom se určitě nebránili, ale zatím nám jeden úplně stačí. Jeden, kterému můžeme a chceme zajistit stoprocentní servis a péči.

Servis a péči pod bedlivým dohledem trenérky Jany Novákové, která už několik sezón se svými svěřenci boduje v rovinových dostizích i na překážkách…

Trenérka Jana Nováková se nebrání implementovat poznatky ze zahraničí a nebojí se nových věcí, což je její velká přednost. Díky tomu s ní můžeme vést otevřenou debatu o přípravě a startech Hanka Moodyho, což je pro nás stěžejní.

Otevřenou debatu po zkušenostech, které v dostihovém prostředí sbíráš už od svých 17 let, kdy tě ke koním přivedla kamarádka, s níž jste chodily bruslit…

Ano, to byl začátek konce všech mých ostatních zálib…Začínala jsem v xaverovské stáji u trenéra Šatry a mým prvním velkým oblíbencem byla klisna Slavonia. Poté jsem přešla do kladrubské stáje k trenéru Fedorowiczovi, kde jsem se učila jezdit. „Odnesl“ to tmavý hnědák Herman, který v té době přišel do tréninku a mám na něj moc hezké vzpomínky. Později jsem se opět zamířila do xaverovské stáje, kde na mě čekala klisna, připomínající svým vzhledem i povahou spíš hřebce –Quinta… Moje láska, s níž jsem šla svůj první galop po trávě s žokejem Karolem Šarinou…

Já tě mám zafixovanou až o mnoho let později jako instruktorku odborného výcviku na Střední škole dostihového sportu a jezdectví…

V době působení v dolních stájích jsem se seznámila s Marcelou Kolečkovou, dnes Sýkorovou, která pracovala jako trenérka v učilištní stáji. Chodila jsem se k ní svézt a ráda na to vzpomínám dodnes, hlavně pak na skvělého trenéra a výjimečného člověka pana Šustu...V roce 2013 jsem se vrátila na místo činu do učňovské stáje, kde stál on–Latrib, a tím začala moje spolupráce se školou. Udělala jsem si kurz, abych mohla pracovat s žáky a stala jsem se instruktorkou odborného výcviku. Práce to byla velice zajímavá. Jen s přibývajícími se roky se kvalita žáků bohužel zhoršuje. Ti, kteří nyní přicházejí, už nemají o obor takový zájem a občas mi přijde, že jdou do Chuchle jen proto, že je jinde nevzali…

Podle ohlasů a společných fotografií řada „chuchelských dětí“ je s tebou i nadále v kontaktu…

S některými v kontaktu jsem, s některými ne, protože ne se všemi si člověk sedne. Ve škole jsem měla své oblíbence, ale nikdy jsem jim práci neulehčovala, spíš museli dřít ještě víc než ti ostatní. Ráda jsem s nimi chodila plavat, do kina, na trenažér a hlavně jezdila po dostizích. S jedním z nich (Lukáš Vladyka) jsem dokonce odletěla podívat se do USA na první ročník Pegasus World Cup Invitational Stakes, který se konal v Miami na Floridě. Další spřízněnou duší byl Milan David. Tomu jsem pomohla uskutečnit jeho sen, uspořádat festival, ale jak to dopadlo? Vše je v řešení… Skvělé byly i některé učednice, s nimiž se i nadále příležitostně vídám a sleduji jejich další dostihové i mimodostihové aktivity…

S učňovkou je spojen i tvůj první vlastní kůň Latrib…

V roce 2017 mi moje kamarádka Marcela Sýkorová zprostředkovala koupi Latriba. Tím splnila můj velký sen a já se stala majitelkou dostihového koně. Latrib byl vůbec prvním koněm, o němž jsem přesvědčená, že nás osud měl svést dohromady, a to nejen proto, že slaví narozeniny 1. května, stejně jako můj syn Patrik. Po letech, kdy běhal v barvách mé stáje Ekrazit, jsem ho darovala škole, aby učil nové adepty jezdeckého řemesla. Své si odsloužil, a protože mu letos bylo už 14 let, doufám, že mu bude brzy umožněn odchod do důchodu a následný relax u nás na „Americe“. Kromě Latriba jsem krátce vlastnila i hnědáka francouzského původu jménem Beuatiful Vision, kterého jsem měla v tréninku u Zdeno Koplíka. Kvůli své naivitě a lehkovážnosti jsem ho však byla nucena před dvěma lety prodat. Na jaře 2019 jsem pořídila krásného hnědáka Sareka, kterého jsem pronajala škole jako výcvikového koně, ani to však nemělo dlouhého trvání, v únoru se Sarek zranil a musel být uspán. A nyní vkládám veškeré své naděje do Hanka Moodyho, koně, který, jak doufám, mi všechny nezdary a zklamání vynahradí, a jenž přišel k nám do stáje v prosinci loňského roku.

Hodně věcí se ve tvém životě podařilo a mnoho toho ještě zůstalo otevřeného. Máš ještě nějaký dostihový sen, když řadu z nich sis už splnila?

Můj opravdu poslední dostihový sen je, aby mi Hanka Moodyho přijel odjezdit pro mne TOP žokej starší generace Mexičan Victor Espinoza. Tomuto žokeji fandím přes 20 let, a i když se opravdu bojím létat, neváhala jsem za ním odletět před půl světa. Byl to jeden z největších zážitků v mém životě.

foto: Bohumil Křižan a archiv Zuzany Kranátové