Ráda peče a miluje sladké všeho druhu. I proto je pro ni její povolání občas řeholí. Natálie Flenerová, amatérská jezdkyně, která nesnáší pomluvy a umí se radovat z maličkostí. Sympatická blondýnka, která se po 21 startech na tuzemských i zahraničních drahách v sobotu 3. června konečně mohla naplno radovat ze svého premiérového vítězství v sedle svěřenkyně Heleny Voršilkové Charlotte Dior…

Natálko, jaká byla vaše cesta ke koním?

Mé začátky jsou takové klasické. Vždycky, když jsem jako malá viděla koně, chtěla jsem se svézt. Příležitostí ale moc nebylo. Začínala jsem na voltiži, ale protože o mě měla mamka strach, musela jsem s ní přestat. Poté jsem moc nevěděla, co se sebou, a tak jsem zkoušela všechno možné – western, drezúru, parkury, až jsem se dostala do Chuchle. A dostihy mě chytly…

Na dostihovém koni jste seděla poprvé až ve škole…

Ano, u trenéra Františka Mourka. Dostihy nikdy nebyly mým snem, ale když jsem šla poprvé rychlé kentre, všechno se změnilo. Najednou jsem věděla, že tohle chci jednou dělat…

Chodíte do třetího ročníku maturitního oboru Chovatel se zaměřením na dostihový sport. Co vy a škola? Dala vám přesně to, co jste očekávala?

Dala mi vše, co jsem potřebovala. První šanci svézt se v dostihu i spoustu dalších. Velký dík za to patří především trenérovi Mourkovi, pro něhož jsem absolvovala nejvíce startů. Také paní Sýkorová mi v mnohém pomohla a vždycky mi vyšla vstříc, pokud jsem potřebovala. Vzhledem k tomu, že studuji maturitní obor, praxi u trenérů povinnou nemám. Jezdit ale chodím každý den brzy ráno před školou a pak o víkendech k Jiřímu Brožovi.

Svůj první start jste absolvovala před necelými dvěma roky, nicméně věřím, že jste na něj dosud nezapomněla…

To opravdu ne, byla jsem strašně nervózní a bylo těžké se mnou vydržet. Jezdila jsem v Lysé nad Labem ryzáka Johannese Keplera od Václava Kučery, který už bohužel mezi námi není. Johannes Kepler je skvělý kůň, vše udělal za mě a dostihem mě provedl jako po másle. Po dostihu jsem byla plná adrenalinu a těšila jsem se, až pojedu znovu.

V sobotu jste po trochu divokém průběhu poprvé v životě triumfovala, a to v sedle tříleté Charlotte Dior z tréninkového lotu Heleny Voršilkové…

Mé první vítězství bylo za odměnu. Čekala jsem na něj docela dlouho a byla jsem moc ráda, že se konečně povedlo. Do paddocku jsem šla s tím, že bych ráda vyhrála. Klisnu znám dobře z práce, přesto mě dokázala překvapit. Když jsme točily do roviny a měly jsme jen lehký náskok před soupeři, začala bočit. Trochu jsem znervózněla, ale nakonec jsme to společně zvládly. Když jsem se v cíli otočila, všichni byli daleko. V tu chvíli mi vůbec nedocházelo, co se stalo. Až když jsem držela pohár pro vítěze, konečně jsem si naplno uvědomila, že jsme opravdu vyhrály.

Jste mladá a zatím stále hledáte „svou cestu“. Máte nějaký vzor, k němuž byste se chtěla v budoucnu přiblížit?

Sleduji, jak se jezdí u nás i v zahraničí. Hodně se snažím okoukat a stále se zdokonalovat. Vyloženě vzor ale nemám.

Sledujete tuzemské i zahraniční dostihové dění, a tak se přímo nabízí otázka nějaké třeba i krátkodobější pracovní stáže za hranicemi ČR…

Zahraničí mě láká hodně. Díky škole jsem se na tři týdny podívala do Francie. Z pobytu jsem byla nadšená, přestože mi nedal víc než nové kamarády. Nicméně vidět, že žijí jen pro dostihy, bylo krásné. V zahraničí už jsem několik dostihů odjela – v září loňského roku jsem byla třetí v rakouském Ebreichsdorfu a díky trenérovi Brožovi jsem měla letos možnost jezdit v Lipsku a Magdeburgu.

Někdo si dává velké cíle, jiný malé, kterých lze snadněji dosáhnout. Jaký je aktuálně ten váš?

Chtěla bych se stát úspěšnou žokejkou, a to jak v ČR, tak i zahraničí. To je dlouhodobý cíl, který nevím, zda se podaří, a tak prozatím pracuji s malými, splnitelnými cíli. Ráda bych jezdila častěji a naučila se koně co nejlépe provázet dostihem. Vítězství je už jen odměna.

Koňmi doslova žijete a podřizujete jim i většinu svého volného času…

To je pravda. Veškerý svůj volný čas věnuji koním a své fyzické a psychické přípravě na dostihy. Když náhodou nejsem u koní, jdu si ráda zacvičit nebo se jen tak projít se psem.

Jak vidíte budoucnost českého turfu?

Věřím v lepší zítřky. Přála bych si, aby přibylo více dostihových dnů a zvýšily se dotace dostihů. Také by bylo dobré, kdyby se udělalo více dostihů pro žáky a mladé jezdce, aby měli více příležitostí se zdokonalovat a posunout se dál. Nicméně vím, že situace není jednoduchá. Český chov postupně upadá, přestože za poslední roky dal mnoho velmi dobrých koní. Většina trenérů a majitelů dává přednost importům, což mi přijde škoda. Nicméně jako pozitivní vnímám, že na dostizích přibylo diváků. Právě tento zájem by mohl přitáhnout více sponzorů a třeba i nových majitelů. Tak uvidíme…

foto: Pavla Pechmanová a Adriana Šmídlová