Pocházíte-li z rodiny, v níž dědeček byl trenérem, na kterého všichni s úctou vzpomínají, otec coby žokej povyhrával více než 350 dostihů a vloni se stal již popáté šampionem mezi rovinovými trenéry a matka za pouhých osm let jezdecké kariéry získala 31 vítězství, včetně dvou jedničkových, jsou s vámi spojena jistá očekávání. Očekávání, která občas není lehké naplnit. Své o tom ví Nikola Petrlík.Rovinový jezdec, který ač odstartoval svou kariéru slibně, poté už se nevyvíjela až tak úplně podle jeho představ. Mladý muž, který se roky hledal a jak se zdá, konečně se našel…

Do letošní sezóny jsi vstoupil dvěma triumfy na dráze v Brně, tedy poměrně impozantně…

Nevím, jestli dva vyhrané dostihy jsou impozantní nástup, raději bych měl impozantní celou sezonu (smích). Samozřejmě mě to potěšilo, ale nepovažuji to za nějaký velký comeback, protože sčítat vítězství budeme až na konci sezony. Ale to musí vydržet i mé zdraví.

Zdraví, kvůli kterému jsi přehodnotil svůj dosavadní život a rozhodl se posunout dál…

Ozdravný pobyt v Břeclavi mi dal hodně v mnoha směrech. Pomohl mi utřídit si myšlenky a rozhodnout se, co dál. Dali ode mě ruce pryč lidi, o kterých jsem byl přesvědčen, že za mnou budou stát. Naopak za mnou stála rodina, se kterou jsem vůbec nekomunikoval kvůli bývalé přítelkyni. Bude to znít možná trochu hloupě, ale až tam jsem poznal, že se na ně mohu spolehnout. Pravidelně mi psali, volali, domlouvali za mě spoustu věcí, vyřizovali náležitosti, které byly zapotřebí. Hodně mi pomohli ve chvílích, kdy jsem to nejvíc potřeboval.

Po zotavení jsi natrvalo opustil Moravu a vrhl se do práce pro svého otce…

Už před dvěma lety jsem od něj dostal nabídku a když mi řekli, že stále ještě platí, byl jsem nadšený. Okamžitě jsem ji využil a asi jsem to měl udělat už dříve, jak mi rodiče radili. V Rabbitu jsem si zvykl poměrně rychle, ostatně nic se tu radikálně nezměnilo od doby, kdy jsem zde působil, vše je při starém, a to je dobře.

Pracovat s rodinou není občas jednoduché. Jak to po letech, která jsi strávil ve stáji Valencio, vidíš současnýma očima?

Je to těžké, s tátou jsme jak dva kohouti na jednom dvoře. Oba dva máme stejnou povahu, ale vzájemně se respektujeme. Já jsem pořád jen malé pískle, a tak se mám u koní stále čemu učit. A můj otec je dobrý učitel. Jsem rád, že i v tréninku je na lidi tvrdý, protože o to víc každému pomůže v rozvoji. Máme ale společné cíle. Chceme mít ve stáji krásné, rychlé a hlavně zdravé koně a na tom teď společně pracujeme. Zároveň chceme dosáhnout co nejlepších výsledků. A ohledně mé budoucnosti v Rabbitu? Doufám, že ta bude co nejdelší a ke všeobecné spokojenosti.

U rodiny Holčákových jsi s pauzami strávil 7,5 roku. Jak na toto období vzpomínáš a co ti dalo do života?

To je pro mě poměrně těžká otázka. Vzpomínky na stáj Valencio jsou pro mě takové trochu rozporuplné. Určitě tam nebylo vždycky špatně. Nejdříve jsem pracoval pro Františka Holčáka a poslední rok a čtvrt pro jeho syna Radka, který stáj převzal. Pan František i Radek se ke mně vždycky chovali slušně, když vezmu v potaz svou povahu a horkou krev, kterou mám. A i když tam občas byly z obou stran nějaké úlety, nic vážného to nebylo, tak to ostatně chodí v každé stáji. Snažili se mě něco naučit a hodně mi pomohli jak v profesním, tak i soukromém životě. A že jsem pro ně nejezdil dostihy? Upřímně? Vlastně jsem je ani moc jezdit nechtěl, navíc Holčákovi vždycky měli své jezdce.

Ted´jsi ale zpět s plnou parádou a elánem, který ti mohou ostatní závidět. A propos, jak to máš s váhou, když jsi v podstatě tři roky nejezdil a nemusel ses tedy hlídat?

Váhu jsem si udržel, protože pořád jsem byl v jednom kole. Ať už v práci nebo doma. Padesát osm kilogramů ujezdím bez jakéhokoli omezování, což není špatné.

Mnoho mladých jezdců, s nimiž jsem si přednedávnem povídala, sní o kariéře v překážkovém sportu. Neplánuješ i ty radikální změnu, v případě, že by mohla přinést zajímavé jezdecké příležitosti?

Na překážkové dostihy jsem asi moc malý hrdina, takže jsou pro mě tabu. Rád se na ně podívám, překážkoví koně se mi líbí, ale já jsem jenom takový plochodrážník a u toho už asi zůstanu…

Každý máme nějaké cíle, krátkodobé, dlouhodobé, reálné i ty smělejší. Jaké jsou aktuálně ty tvé?

Bůh ví, jak velké cíle nemám, hlavní je pro mě vydržet zdravý. Určitě bych chtěl dál jezdit dostihy a vyhrávat, tak to má asi každý jezdec. Také bych rád tátovi vrátil jeho pomoc, protože to byl právě on, kdo společně s mojí mamkou, se ke mně neotočil zády, když jsem to nejvíc potřeboval. No a rád bych samozřejmě dělal radost i majiteli panu Jandejskovi, který mi dal tuto šanci. Za to mu budu vždycky vděčný. 

A nějaký dlouhodobější konkrétní jezdecký cíl?

Mým velkým snem je vyhrát jako jezdec memoriál mého dědečka, Harryho Petrlíka. Tohoto triumfu bych si asi nejvíc vážil. 

foto: Pavla Pechmanová a Bohumil Křižan