Má ráda sport, umění, ale i typicky ženské záležitosti, jakými je pěkné oblečení nebo líčení. Sofie Kvízová, předloňská vítězka Hipospol Cupu – celoročního bodovaného seriálu určeného pro žákovské a mladé jezdce, devatenáctiletá dívka, která se na dostihových drahách pohybuje třetí sezónu a prozatím má na svém kontě sedm vítězství, přičemž dvě poslední si připsala v sobotu 17. června na závodišti ve Slušovicích v sedle koní Radka Holčáka, u něhož už nějaký čas působí…

Sofie, jaká byla vaše cesta ke koním?

Moje začátky u koní jsou spojené s malou stájí pana Františka Kmoníčka nedaleko Pardubic. Byl to on, kdo mě naučil úplný základ, ale také mě vzal do Pardubic na dostihy. A já hned po první návštěvě věděla, co chci do budoucna dělat, čím chci jednou být…

Jak potom pokračovalo vaše putování za dostihovým snem?

Vozila jsem se po loukách na našem domácím poníkovi. Držel mě sen o dostizích, a to mě posouvalo dál. Na dostihovém koni jsem seděla poprvé až v Chuchli na škole. A od té doby už to šlo tak nějak samo – začala jsem dostávat šance v dostizích, za což jsem byla samozřejmě vděčná.

Rozhodnout se jezdit dostihy profesionálně, není v případě dívky jednoduché. Co vás ve vašem rozhodnutí utvrdilo?

Profesionálem jsem chtěla být od začátku, i proto jsem si zvolila žákovský obor na Střední škole dostihového sportu a jezdectví. V tom, že jsem rozhodla správně, mě pak utvrdil trenér Radek Holčák. A jaká jsou má očekávání? Samozřejmě velká. Naštěstí za mnou stojí trenér, majitelé i celý náš tým, který je skvělý a díky němuž mám nyní k cíli blíž.

Máte nejen talent, ale neváháte na sobě i tvrdě pracovat, i proto si vás do Karlovic vybrali…

Pracovat ve stáji Valencio-Holčák byl jeden ze snů, který se splnil, a teď vím, že to byla ta nejlepší cesta, kterou jsem si mohla zvolit. Dovolím si říct, že pan Radek Holčák i jeho tatínek František jsou jedni z nejlepších trenérů v ČR, a když přišla nabídka na působení ve Velkých Karlovicích, neváhala jsem ani minutu.

Co na svém současném zaměstnavateli nejvíce oceňujete?

Pan trenér je přísný a koně jsou pro něj vždy na prvním místě, to se mí líbí. Pro chyby není moc prostor, nic není zadarmo. Když jsem sem nastupovala, nedokázala jsem si přestavit, že bych dostala šanci, i proto si jí tak vážím. Práce je tady samozřejmě jiná než ve Velké Chuchli, ale o to víc mě baví. Hory jsem si zamilovala a Velké Karlovice také. S koňmi, které připravujeme, máme velké plány, ale asi jako v každé stáji, nikdy nevíte, co vám přijde pod ruce.

S šestiletým Le Conquerantem a o rok starším Calorificem jste se prosadila v sobotu na moravské dráze ve Slušovicích. Je právě tato dráha vaší nejoblíbenější?

Ráda sbírám zkušenosti na různých drahách, protože dobrý jezdec by měl umět zajet všude. Nicméně se držím toho, co se říká: „Velkou dráhu objede každý, ale na malé je to umění“. Já jsem doma ve Slušovicích, ale i s Brnem mám dobrou zkušenost. Mé oblíbené jsou taky Pardubice.

Většina i mladých jezdců stále více bojuje s váhou, jak je to u vás? Pokud vím, letos jezdíte nižší váhy než v předchozích letech…

S váhou jsem minulý rok velmi bojovala. Myslím, že jsem nebyla dostatečně spolehlivá a dnes už k tomu mám jiný přístup. Jsem na sebe přísnější, dodržuji pravidelný jídelníček a mám osobního trenéra Adama Švehlu, ke kterému chodím na tréninky. Pomohl mi trvale snížit váhu, takže tento rok už nemám problém jezdit i nižší váhy. Samozřejmě sportuji a jízda na koních je samozřejmost, ale bez odpočinku, regenerace a pořádného režimu by to zkrátka nešlo.

Jezdíte pro jednu z nejrenomovanějších českých stájí, rodiny Holčákových. A protože úspěch se neodpouští, ovlivnilo to nějak i vaše okolí?

Je pravda, že kamarádek je s přibývajícími vítězstvími míň a míň, ale ty skalní zůstávají. Z dámské šatny je to například Natálie Flenerová nebo Petra Zedková, ale nesmím zapomenout ani na Zuzanu Jeníčkovou, kterou teď bohužel moc v šatně nevídám, ale snad se to časem změní. Ze starších cítím podporu od Jiřiny Andrésové, Martiny Havelkové či Milušky Sedlákové.

V devatenácti letech a s jednašedesáti starty jste teprve na začátku kariéry. Co byste si přála dokázat? Máte nějaký konkrétní sen?

O snech by se prý moc mluvit nemělo, aby se vyplnily. Proto budu opatrná a prozradím jen, že bych se chtěla stát výbornou rovinovou jezdkyní a do budoucna třeba ráda uspěla i na překážkách…

foto: Bohumil Křižan a Zenon Kizsa