Letošní derby-den přinesl řadu překvapení. K těm největším patřilo i druhé místo Melandrose v prestižní Tattersalls Mile. Ryzák, který na sebe upozornil už na jaře vítězstvím ve dvojkovém testu v Praze, se tak nedělním výsledkem zařadil mezi elitu tuzemských středotraťařů. Radost z tohoto úspěchu měla samozřejmě i jeho majitelka – Anna Hůlová. Před pěti lety vycházející hvězda českého turfu, která se pak na čas z dostihového prostředí vytratila neznámo kam…

Aničko, co vás před lety, kdy jste snila o kariéře u koní, přivedlo právě do Chuchle?

S koňmi jsem začínala na farmě u babičky, kde měla koně moje teta. A já jim jako malá vždycky chtěla sundávat kamaše. Později, když jsem dostala svého prvního koně, nádherného fjorda, se můj koňský život rozjel naplno. Poté mi rodiče pořídili exdostihovou klisnu Shalamar. Shalamar byla jako splněný sen, byl to můj úplně první kontakt s anglickým plnokrevníkem a naprosto jsem tomu podlehla.

A pak jste zamířila do Chuchle, nicméně dostihy jako takové vás až tolik nelákaly…

Do Chuchle jsem nastupovala s tím, že bych se chtěla stát dobrou parkurovou jezdkyní. Doteď nevím, kde se to zvrtlo, že už na konci prvního ročníku jsem debutovala v Lysé nad Labem v dostihu na 1300 metrů. O měsíc později jsem dostala šanci jezdit Labonda v mezinárodní učňovce a přišlo první vítězství. Pocity byly neskutečné…

A další vítězství na sebe nedalo dlouho čekat, i proto vás mnozí považovali za favoritku na triumf v celoročním seriálu dostihů pro žákovské a začínající jezdce – HipospolCupu…

Bohužel dostih, v němž mi šlo o vítězství, jsem psychicky nezvládla. Mrzí mě to doteď, ale beru, že to tak asi mělo být. Svoji závodní kariéru jsem už pověsila na hřebík.

Jednou jste ji ale už restartovala, pokud se nemýlím…

To ano, kvůli Archipence. Právě ona nás dovedla k tomu, abychom si založili dostihovou stáj a mě přiměla obnovit si licenci a po třech letech obléct bílé rajtky. Bohužel dva týdny, po posledním startu, nás navždy opustila. Byla to ztráta, s níž jsem se nevypořádala dodnes.

A možná i kvůli této ztrátě jste se s mamkou rozhodly pro zakoupení Melandrose…

Po nějakém čase jsem se pustila do shánění nového koně. Zkoušely jsme to i na dražbě, ale nic se nepovedlo, asi nám to nebylo souzeno. A pak přišla nabídka na Melandrose od Andrease Lichtenberka, za což mu patří obrovský dík. Přišlo to tak nějak samo, neváhala jsem a teď už věřím, že je to můj osudový kůň. Přijel k nám s tím, že po vykastrování odjede k nové majitelce. Nakonec zájemkyně couvla a nikdo jiný se ani za nízkou cenu neozval. A tím začalo naše společné seznamování, až z toho vznikl příběh s hastagem #Melyinthegame. Moc se těším, kam až nás společná cesta zavede…

Melandrose jste si ponechaly a jak je vidno, udělaly jste dobře. S jakými ambicemi jste šlydo nedělního dostihu? Pokud si dobře vzpomínám, před dostihem to bylo trochu divoké…

Melandros nás velmi potrápil. V boxe byl naprosto klidný, až jsem se divila. Když ale vyšel ze stáje, probudili se v něm snad všichni čerti. Před příchodem do paddocku nám utekl a odběhl si kolečko v malé trávě. Když ho běžela Háňa Pancová chytit, ještě vyhazoval a házel hlavou. Na rozhodnutí o tom, zda bude i přesto startovat, nebylo moc času. Rozhodly jsme se, že ano, za což nás mnozí odsoudili. Do dostihu jsme tedy nastupovali už bez očekávání dobrého výsledku. Do paddocku jsme přišli na poslední chvíli, Michal jen nasedl a už jsme šli ven na dráhu. Po startu se stalo přesně to, co jsem čekala – Mely cválal na poslední pozici naprosto bez nějaké snahy utíkat a doteď nevěřím tomu, co předvedl v cílové rovině. Podal vynikající výkon. Věřila jsem, že může být černým koněm dostihu, ale ne za takovýchto okolností. I po tom všem vypadá naprosto v pořádku a měl by směřovat do Bratislavské míle. Dál se uvidí, ale zvažujeme i dohlášení do Velké ceny Prahy.

V obou letošních vystoupeních byl v sedle Michal Demo, zůstává tato volba neměnná i pro další starty?

Michal Demo zůstane určitě v jeho sedle i nadále, zastáváme totiž názor, že vítězná dvojice se nemění a myslím, že v tomto případě je spokojenost na obou stranách.

Dres vaší stáje, kombinace šedé s růžovou, působí velmi decentně. Kdo jej dával dohromady? A která z vás, vy nebo maminka, rozhoduje o menežování a dalších důležitých věcech?

Dres je takovým kompromisem, důležitá je tam růžová, moje nejoblíbenější barva. I když moje „pink lady časy“ nejsou už takové, jako bývaly dřív. Na všem se domlouváme s mamkou společně a ona k tomu ještě zastává funkci hlavního zaplétače bobánků.

Z dostihového prostředí jste se hned po učení zcela vytratila. Čemu jste se věnovala těch několik let a jaká je vaše současná práce?

Z koňského světa jsem se stáhla úplně pryč, protože jsem potřebovala vypnout. Vrátila jsem se až před rokem a půl, kdy jsem nastoupila do práce k panu Vocetkovi. Ten mě hned druhý den vzal na práci do Chuchle, kde se všechna ta chuť vrátila. A i když jsem tam po pádu skončila, a začala nakonec pracovat v Equiservisu, jsem vděčná, že alespoň na chvíli jsem se mohla vrátit ke koním.

Práce, které se aktuálně věnujete, vás ale naplňuje…

Sice vstávám ve čtyři hodiny ráno a dojíždím denně sto kilometrů do Prahy, ale miluji to. Cítím, že teď jsem tam, kde mám být.

Už jsme si povídaly o práci, o koních a ještě bychom mohly přidat i nějaké ty koníčky, pokud na ně zbývá čas…

Právě, moc času na jiné aktivity není, ale snažím se chodit pravidelně běhat a plavat. Ráda také chodím na fotbalové zápasy, jsem totiž velkou fanynkou pražské Slávie. A v neposlední řadě trávím ráda čas se svými přáteli, kteří mi byli a jsou velkou oporou, za což jim patří neskutečný dík. 

foto: Pavla Pechmanová, Monika Vodičková, Terezz photography, Hana Vytopilová a archiv Anny Hůlové