Před třemi lety, když jsme si spolu povídaly naposledy, byla vycházející hvězdou českého turfu, na kontě měla svůj první double a před sebou vyhlídky na slibnou kariéru, podpořené silnou stájí z Velkých Karlovic. Už tehdy jsem dívce s jižanským vzhledem předpovídala velkou budoucnost. Budoucnost, v níž budou figurovat valašské kopce, dobře připravení koně a rodina Holčákových. Chyba lávky. Cesty a možná i osud odvál sympatickou rodačku z Jablunkova úplně jinam, a to až na jih Evropy…

Odejít z centrály Valencio není jen tak, co vás přimělo zkusit štěstí za hranicemi?

Chtěla jsem na zimu zkusit nějaké zahraničí, abych nasbírala další zkušenosti. A tak jsem oslovila Mílu Sedlákovou, která mi pak pomohla dostat se k ní do stáje. Teď v listopadu to budou už dva roky, co pracuji pro trenéra Gullierma Arizkkoretu.

Poté, co jste nějaký čas působila jako pracovní jezdkyně, se rozjela i vaše dostihová kariéra…

Svůj první dostih zde jsem jela až v listopadu 2022, protože jsem hrozně dlouho čekala na zkoušky z dostihového řádu. Hned po jejich složení jsem začala jezdit pro našeho trenéra a z devíti startů, které jsem do konce roku absolvovala, se mi podařilo dvakrát vyhrát.

Což je docela slušné…

Po novém roce se mi podařilo hned první víkend vyhrát a pak to samé zopakovat i o týden později. Do března jsem sbírala umístění a od vítězství mě mnohdy dělilo opravdu málo. A pak přišel úraz v práci – překlopila se na mě dvouletá klisna, natrhla mi lýtkový sval a poškodila koleno. Místo závodění jsem tedy byla načas donucena sledovat dostihy jen z pohodlí gauče, což byla nejhorší muka… Pořád zvonil telefon a někdo volal, že by mě rád angažoval a já odmítala jednu nabídku za druhou – měla jsem totiž problém dojít z obýváku do kuchyně…

Jak pokračovalo toto nepříjemné období, kdy jste bylo mimo kvůli svému zdraví…

Když se koleno zlepšilo, začala jsem pomalu jezdit. Ten den jsem měla jezdit jen dva koně a co se nestalo… Když mě s prvním zaváděli do startovacích boxů, bouchla jsem se do takové hrčky, co jsem měla na koleni a upřímně, byla to taková bolest, že ani nevím, jak jsem ten dostih zvládla. Další dostih už se musel obejít bez mé účasti… Za nějaký čas, kdy jsem zkoušela všechno možné – různé masti a stahováky – se koleno dalo do kupy a já mohla opět začít žít svůj sen…

Dostihový sen podpořený školičkou od skutečného mistra…

Borja Fayos, výborný španělský žokej a šampion, zde provozuje pro začínající jezdce něco jako školu. A to vám dá neskutečně moc! Probírá s vámi dostihy, které jste odjeli, a pomáhá vám i s fyzickou přípravou. Upřímně mohu říct, že moje ježdění teď se s ježděním v Česku předtím nedá srovnat. Hodně mi pomohl i Václav Janáček, který se mnou pracuje. Spoustu věcí mi vysvětlil a vždy dobře poradil. Většinu rychlých prací jezdím právě s ním, takže jak jednou řekl Radek Holčák: „Denčo, máš obrovskou příležitost jezdit s dobrým žokejem, tak se uč, dívej se a kopíruj ho.“

Na španělských drahách se vám daří, aktuálně máte čtrnáct vítězství a figurujete na pátém místě rovinového šampionátu. Kterého ze svých úspěchů si prozatím nejvíce vážíte?

Za svůj největší úspěch prozatím pokládám to, že mi pan Manuel Alvarez zavolal na tříletou nezvítězivší klisnu, s níž se mi pak podařilo lehce vyhrát, a následně mi ji svěřil i v Oaks. V mém prvním velkém dostihu…

Jak je patrné z vašeho vyprávění, ve Španělsku jste se už docela zabydlela a našla uplatnění. Jak těžké pro vás bylo srovnat se s jinou mentalitou lidí, vysokými teplotami a cizím jazykem?

Ve Španělsku se mi moc líbí. Mám tady super přátele, lidi, kteří vám pomohou, a taky přítele, který stejně jako já jezdí dostihy. To on je prvním, koho se ptám, jestli jsem jela dobře… Doteď mi dělal i agenta, což se ovšem nyní změnilo, protože mě pod svá křídla vzal agent Borji Fayose. Ačkoliv je mi mého přítele trochu líto, protože byl v této roli skvělý, taková nabídka se zkrátka neodmítá. Španělsky už rozumím dobře, i když zatím méně mluvím. Na co si nemohu zvyknout ani po čase, jsou teploty. Pořád je hrozné vedro. Po příchodu z práce vždycky na dvě až tři hodiny ulehnu, protože nedokážu vůbec fungovat. Běhat a provádět sériová cvičení chodím až večer, kdy je přijatelně.

Ve Španělsku již máte své zázemí, ale vzhledem k vašemu mládí, nemusí být země na Pyrenejském poloostrově vaší konečnou…

Momentálně nemám v plánu jít někam jinam, i když nabídky tu jsou… Určitě bych se jednou ráda podívala do Miami za bratrem mého přítele, který nás pořád láká a působí tam jako trenér. Takže dveře nechávám otevřené… Každopádně bych zpětně ráda poděkovala všem trenérům do Česka, kteří mi dávali šanci a pomáhali v mých začátcích. Bez nich bych nebyla tam, kde nyní jsem. 

foto: archiv Denisy Sikorové