Dostihy jezdila šestnáct let, za tu dobu absolvovala více než 500 startů, vyhrála 52 dostihů a dosáhla na titul žokeje. V roce 2017 se rozhodla svou jezdeckou kariéru ukončit a letos se druhý rok naplno věnuje trénování. Natalie Arendsen Prošek, sedmatřicetiletá rodačka ze Severních Čech, kde společně s manželem připravuje pětici koní, mířících převážně do zahraničních dostihů. Usměvavá a sympatická trenérka, pro níž je její život na statku nejen rájem na zemi, ale i prací, která nikdy nekončí…

Natálko, dostihy jste jezdila od 16 let, jak na toto období svého vzpomínáte?

Na svou jezdeckou kariéru vzpomínám velmi ráda, byly to hezké časy, které doprovázela neskutečná dřina. Začátky jezdecké kariéry pro mě nebyly vůbec lehké, a to i z toho důvodu, že jezdilo mnoho dobrých žokejů a bylo opravdu těžké se mezi nimi prosadit. Moc si cením trenéra Karla Dvořáka, který mi dal hodně šancí jezdit dostihy v ČR. Byl to skvělý, upřímný, férový a také neuvěřitelně klidný trenér, u něhož je škoda, že se přípravě koní už nevěnuje. Šance na ježdění jsem však dostávala i v Německu, kde mi v tomto ohledu nejvíce pomohly Claudia a Gerta Barsig. Právě zde jsem se naučila jezdit odlišná tempa od těch, co jsem znala z ČR.

Po ukončení jezdecké kariéry jste se rozhodla začít trénovat, proč?

Trénování koní byl vždy můj sen. Jakmile jsem se v roce 2021 dozvěděla, že se otevřel trenérsky kurz, neváhala jsem a ihned jsem se přihlásila. Věděla jsem, že díky tomu dokážu koním zajistit to, co si myslím, že je pro ně správné.

Což se vám daří – letos už máte na kontě dvě vítězství a pět tabulových umístění nejen z ČR, ale i z Německa a Francie...

Naše práce s dostihovými koňmi je myslím trochu odlišná od ostatních stájí – ke každému koni se snažíme přistupovat zcela individuálně s ohledem na jeho zdravotní stav a potřeby. Hlavní pro nás je, aby trénink a práce koně bavily.

Svým koním věnujete téměř veškerý svůj čas, hodně o nich přemýšlíte, snažíte se hledat i alternativní cesty, jak jim pomoci, když přijdou zdravotní obtíže. Jakou vlastnost nebo schopnost by podle vás měl mít trenér, aby byl úspěšný?

Dobrý trenér by měl umět rozpoznat charakter koně, individuálně s ním pracovat a najít pro něj správnou cestu. Někdy to na první pohled nemusí být patrné, ale každý kůň má jiné kvality a potřeby, které se zjistí jen správným přístupem trenéra. Je potřeba postupovat pomalu a zajišťovat koním vždy a za každých okolností fyzickou i psychickou stabilitu.

Do dostihů připravujete pětici koní, kromě toho ale máte i další civilní povolání….

Trénování není naším hlavním příjmem, vlastníme statek, kde mimo jiné, od roku 2022, nabízíme i pastevní ustájení pro koně. Dále s manželem obhospodařujeme cca 70 hektarů luk na seno…

Což je sice spousta práce, ale také výhoda, protože trénujete na svém a můžete koním dopřát klid…

Naši koně trénují v přírodě a jsou tedy zvyklí na přírodní podmínky, což souvisí i s jejich psychickou vyrovnalostí a s faktem, že při dostihu je ve spojení s počasím nic nerozhodí. K dispozici máme také rozsáhlé pastviny, kde mohou koně relaxovat, ale i aktivně odpočívat. Vlastníme také jízdárnu se speciálním povrchem, který v zimě nezamrzá, takže máme možnost celou zimu s koňmi bez problému trénovat, cválat a s některými, i v rámci relaxace, skákat přes překážky.

Váš pracovní tým je pouze dvoučlenný, jak těžké je sehnat výpomoc v době, kdy je to nejvíc potřeba, třeba když se dělá seno…

Možná se to týká jen naší lokality, možná jsou důvody jiné, ale najít někoho, kdo by chtěl pracovat u koní, je zodpovědný a má v sobě lásku ke zvířatům, je v dnešní době opravdu obtížné. Takže se s manželem staráme převážně o všechno sami. Dle svých možností nám vypomáhá Simona Havlíková, přítelkyně Steffena Molkse, která připravuje jejich koně do Francie a jezdí je občas i v práci. Jedině na ni je stoprocentní spoleh.

Váš tréninkový lot se skládá ze tří starších koní (Kaisertaler, Direct Power a Adisheh) a dvou tříletých (Don Dreuscher a Svenya). Od kterého z nich si letos nejvíce slibujete?

Nejvíce si slibujeme od Svenyi, což je klisna s opravdu velkým srdcem. Je sice menší, ale za to je to obrovská bojovnice. Přišla k nám jako odrostlé hříbě, takže se jí věnujeme od začátku. S manželem jsme z ní vytvořili něco jako „koně podle svých představ“ a nyní pevně věříme, že nám udělá ještě hodně radosti.

Často cestujete se svými koňmi nejen do Německa, které je takříkajíc za humny, ale i do Francie. V čem jsou tam dostihy jinačí než u nás doma, v ČR?

Co se týče dostihů v cizině, vše je oproti ČR profesionálnější a právě i z tohoto důvodu, nás to tam velice láká. Dalším velkým plusem jsou dotace. V zahraničí se běhá o úplně jiné peníze a nám i ostatním majitelům už se vyplatí tam jezdit. I když se to na první pohled nemusí zdát, kůň svého majitele stojí opravdu hodně peněz a tohle je jeden ze způsobů, jak se může část peněz majiteli vrátit.

Jak řešíte jezdecké obsazení a čím ještě by se mohli podle vás tuzemští pořadatelé inspirovat pro zvýšení úrovně domácích dostihů?

Jezdci jsou pro nás vždy tak trochu sázkou do loterie. Někdy se podaří napasovat správného jezdce na koně, aby se navzájem doplňovali a vše klapalo dle našich představ, někdy se to bohužel nepodaří. Myslím, že za inspiraci stojí třeba dostihové zázemí, které je za hranicemi na úplně jiné úrovni. V Německu a ve Francii jsou všude k dispozici profesionální zavaděči do startovacích boxů, dráhy jsou dobře upravované, takže koně neběhají po tvrdém povrchu a celková organizace dostihového dne je vždy skvělá a stoprocentní.

Jak vyplývá z tréninkové listiny, zatím připravujete koně pouze pro zahraniční majitele…

Ano, pro Steffena Molkse a Christfrieda Dreschera. Oba věří v naši dobrou práci a podporují nás. Jedná se o pohodové majitele, kteří nevytvářejí zbytečný stres na nás ani na koně, což je pro naši práci a správně fungující kolektiv velmi důležité.

Vaší velkou oporou v pracovním i soukromém životě je váš manžel Tomáš. Kde jste se poznali a čeho si na něm nejvíce ceníte?

Popravdě celý život jsem měla na partnery smůlu. Po posledním vztahu jsem se vrátila domů k matce a rozhodla se, že chci svůj volný čas věnovat už jen své dceři a koním. S mým manželem Tomášem jsme se poznali v hospodě, kilometr od vesnice, kde jsem vyrůstala. Musím přiznat, že bych nikdy nevěřila, že si najdu muže svého života a svých snů u nás na vesnici. Největším plusem u něj bylo samozřejmě to, že také miluje koně.

Váš manžel se koním věnoval už dříve, ale nebyli to zrovna dostiháci…

Byli to parkuroví koně, kvůli mně se ke koním po 15 letech vrátil a musím přiznat, že je to opravdu talent. Je velká škoda, že s ježděním tenkrát přestal a začal znovu až teď. Pro koně má obrovský cit a dokáže být velmi trpělivý. To Tomáš mě naučil, jak mám koně vnímat a hlavně, jak je mám správně jezdit. Na parkuráka totiž jezdí opravdu perfektně. Tomáš je mou velkou oporou úplně ve všem. Stejně jako já je to velký dříč a musím ocenit i to, že i přesto, že jsme spolu 24 hodin denně, vůbec se nehádáme. Oba máme stejnou povahu, máme rádi klid a nemáme rádi stres. Nejvíce si na něm cením toho, že je hodný, klidný a hlavně má skvělé nápady při rozvoji našeho statku.

Společně vychováváte sedmiletou dceru Sofii. Co kdyby se chtěla jezdit dostihy stejně jako maminka? Podpořili byste jí?

Protože moc dobře vím z vlastní zkušenosti, jak je podpora rodičů důležitá, z mé strany se jí stoprocentně dočká, ať bude chtít dělat cokoli. Kdyby mi moji rodiče nebyli oporou, nikdy bych nedělala, to co dělám, až doteď. Samozřejmě to ale nic nemění na tom, že je o ni moc bojím. V tomhle ohledu velice obdivuju svého tátu, který mi poskytl tolik volnosti kolem koní, a že i když se o mě bál, nikdy to nedával najevo. Také si moc vážím mamky, že měla nervy na to všechno koukat. Kromě koní Sofču baví jízda na kole a zlobení babičky, která ji hlídá o víkendech, nebo když jezdíme po závodech.

Téměř pořád jste v práci, ale když najde volná chvilka, jak nejraději ji trávíte?

Tím, že jsme na statek a na koně s manželem sami, volno žádné nemáme. Pokud najdeme chvilku, rádi posedímes kamarády u grilu a skleničky Prosecca.

Každý máme nějaké sny, jaký je ten váš, profesní? A vzhledem k vašemu věku i kondici, není v plánu třeba ještě jezdecký comeback?

I přesto, že po každém neúspěšném dostihu mám nutkání comeback uskutečnit, tak vím, že už nebude. Manžel mi vždy připomene, že nemám bláznit, že máme děti a dost práce. Samozřejmě mu musím dát za pravdu. Můj dostihový sen je se Svenyou vyhrát black-type dostih. Tak třeba se to podaří…

foto: Pavla Pechmanová a archiv Natalie Prošek Arendsen