Přestože se narodila v zimě, jejím nejoblíbenějším ročním obdobím je léto. Doba, kdy se může naplno věnovat svým zálibám, mezi které patří plavání a jízda na kole. Jejím životem je ale práce a upřímně mohu říct, že tuto dámu obdivuji, s jakou grácií a dobrou náladou všechny své povinnosti zvládá.  Kromě toho, že pracuje na střední odborné škole v Senici a má dvě dospívající dcery, se stará ještě o početný „domácí zookoutek“ a pomáhá manželovi s devětadvacítkou koní, které společně připravují v Lakšárskej Novej Vsi…

Eriko, kdy a kde jste se s Jarem poznali?

Pocházím ze Senice-Čáčova, kde nyní trénuje Zuzana Kubovičová. U koní jsem už od dětství a jezdit mě učil Jaroslav „Čiko“ Brečka, a to na nikom jiném než vítězi Velké pardubické Quirinusovi. Právě u „Čika“ jsem se seznámila svým manželem, který tam pak působil dalších devatenáct let.

Co na svém muži, který toho v slovenském, ale třeba i českém a maďarském turfu spoustu dokázal, nejvíce obdivujete?

Nejvíc obdivuji asi jeho pevnou vůli a pracovitost. Vše chce mít vždycky v pořádku a nikdy nic nedělá napůl, všechno musí být na sto procent. Už víc jak pětadvacet let od března do listopadu bojuje s váhou. Od středy pravidelně nejí, každý den vstává v pět hodin ráno a ve stáji je celý den až do šesti do večera. No a když přijde večer domů, kolotoč nekončí. Jen se převlékne, sedne na kolo a navlečený, aby něco zpotil, vyráží na padesátikilometrovou „projížďku“. Až po ní se zpravidla usadí do sauny.

Jak je patrné z vašich slov, žádný úspěch není zadarmo, což u vás platí dvojnásob. Prozraďte, jakou funkci v rodinném dostihovém týmu zastáváte vy?

Mojí hlavní náplní je kompletní administrativa týkající se našich koní. V poslední době stále častěji pomáhám i s přepravou koní na dostihy nebo se sedláním při dostihových dnech. Máme sice skvělý pracovním tým, který tvoří Danka, Monika, Barbora, Nika, Nikolka, Marek a Sebo, ale každá ruka se hodí.

Pracujete v Senici a hned po práci míříte za manželem do Lakšárskej Novej Vsi ke koním. Není to občas až moc náročné?

Dá se to zvládat. Mám štěstí, že ve školní jídelně, kde dělám vedoucí, končím už ve 14 hodin a pak mám volno. A volné víkendy a prázdniny také přijdou vhod. Jarovi ale nechodím pomáhat sama. Pokud to jen trochu jde, protože obě již pracují, zapojují se i naše dospělé dcery – Romana a Šárka.

Jako rodina fungujete v ideálním souladu. Kdo má u vás doma poslední slovo a existuje vůbec něco, čím vás manžel dokáže naštvat?

Poslední slovomá určitě manžel. Naštvat mě dokáže zpravidla tím, že když se na něco zeptám, neodpoví mi, jen si něco zamumlá pod vousy a potom tvrdí: „já jsem ti to přece říkal…“. To je myslím taková klasika (smích).

Jak nejčastěji a jak nejraději trávíte čas jako rodina?

Společný čas trávíme převážně u koní, protože tam je pořád co dělat. Pokosit celý areál, opravit výběhy, upravit traktorem dráhu… Když se najde chvilka volna, rádi si vyjedeme na skútru. To je naše největší radost, protože na dovolenou momentálně není čas.

Jak jsme již zmínily, v podstatě od začátku své kariéry bojuje Jaro s váhou. Vaříte „dietu“ nebo je i to zbytečné?

S vařením si velkou hlavu nedělám, protože v pondělí a úterý sní Jaro všechno, co před ním neuteče a od středy maximálně meloun nebo jahody.

Pomáháte si, doplňujete se, jste si oporou, alespoň tak na mě jako pár působíte. Kdybyste měla charakterizovat váš vztah jednou větou, jak by zněla?

Jsme spolu manželé 27 let – snažíme se pomáhat si a vzájemně se tolerovat a doufám, že to tak bude i nadále. 

foto: archiv Eriky Línkové