Dostihy jezdila šest let, přičemž nejvíce příležitostí dostala od Josefa Bartoše staršího, s nímž i nadále spolupracuje. Pavlína Honsová, absolventka Střední školy dostihového sportu a jezdectví, vítězka celoročního bodovaného seriálu žákovských jezdců z roku 2010, kdy na tento úspěch dosáhla společně s Janem Vernerem a Martinem Laubem. Maminka sedmiletého Nikolase, v současné době pracující na plný úvazek na poště a ve svém volnu se věnující přípravě koní rodinné stáje Hons, která slavila triumf v dostihu dvouletých při červencovém mítinku v Lysé nad Labem…

Šestého července jste získali premiérové vítězství prostřednictvím dvouletého Didiera, který do dostihu nastupoval jako největší outsider v kurzu 25:1. Věřili jste v jeho úspěch, nebo zaskočil svým výkonem i vás?

Vítězství to bylo nečekané, víceméně jsme do dostihu šli s tím, že se jde jen proběhnout, zda mu to půjde.

V jeho sedle získala své první vítězství Irena Štěrbová, proč vaše volba padla právě na ni?

Irena nám začala před časem vypomáhat, a proto jsme se rozhodli dát jí šanci i v dostihu. Myslím, že mladých a nadějných jezdců není nikdy dost…

Kam dál povedou společné kroky této sehrané dvojice?

Kam budou směřovat dál, ještě uvidíme, hlavně aby byl Didier i nadále zdravý a fit.

Dobrá kondice a nálada zdobí po letech i tebe, kterou si většina turfmanů vybavuje nejdříve ve spojení s rodinnou stájí Bartošových a pak také jako talentovanou žákovskou jezdkyni. Jak vzpomínáš na roky, které jsi strávila v Chuchli na škole?

Na školu v Chuchli vzpomínám jen v dobrém, zažila jsem tam spoustu krásných chvil a dost nových věcí jsem se přiučila. Ráda vzpomínám i na své spolužáky, protože jako třída jsme byli parta. Dobrá parta, z níž i po letech jsme někteří stále spolu v kontaktu.

Živé bývají také vzpomínky a historky týkající se učitelů, byla jsi vzornou žákyní?

Právě naopak. Byla jsem pěkný rarach, takže se to se mnou měli trochu obtížnější. Nicméně vše jsem vždycky myslela jen dobře.

Dobře vypadalo i tvé premiérové vítězství s Dedarellou v Chuchli 1. listopadu 2009…

Bylo to nečekané a nikdy v životě na to nezapomenu. Pocity? Nepopsatelné…

Svou jezdeckou kariéru jsi ukončila hned tři roky poté, v roce 2012…

Kariéru jsem sice ukončila, ale dostihové prostředí jsem úplně neopustila. Neustále jsem se okolo koní pohybovala a nejraději jsem je jezdila v práci.

Jako pracovní jezdkyně a ošetřovatelka jsi působila hned v několika tuzemských stájích…

Bezprostředně po vyučení jsem nastoupila k Vocáskovým a o rok později jsem začala pracovat u Lenky Horákové v Pardubicích. Časem jsme se přestěhovali do Semína u Kladrub, nějací koně odešli a i já stáj opustila, abych nastoupila u Hanky Kabelkové, kde mě po dvou letech chytly šlachy… Nebylo zbytí – chvíli jsme pracovala v herně, což mě vůbec nebavilo, a protože jsem sloužila jen noční, přes den jsem začala znovu jezdit k Vocáskovým. Nějaký čas jsem pak pracovala v různých obchodech, ale koním se nic nevyrovná.

Aktuálně pracuješ na poště…

Poštu jsem si vybrala hlavně kvůli svému synovi. Když nastoupil do školky, potřebovala jsem práci, kde budu moci končit brzy odpoledne, abych ho mohla vyzvedávat.

Na této práci ale oceňuješ nejen vyhovující pracovní dobu…

To je pravda. Jsem v kontaktu i s jinými lidmi než jen s „koňáky“. Baví mě řídit a odpoledne můžu věnovat svůj čas synovi a zároveň pomáhat ve stáji.

Pomáhat ve stáji, kde už našel své místo i tvůj syn Nikolas, který půjde po prázdninách do první třídy…

Je celý po mně, na koni jezdí už od dvou let. Má vlastního poníka, na kterém ho učíme. Čas u koní tráví dobrovolně a kromě koní má ještě spoustu dalších zájmů – baví ho jezdit na kole nebo sledovat auta.

Co ti dalo mateřství jako takové? Říká se, že člověka změní…

Tato životní etapa mi dala určitě více obezřetnosti a naučila mě trpělivosti, samozřejmě je toho ale víc, co jsem ve svém životě změnila…

Co se nezměnilo je ovšem nadšení pro koně, dostihové koně, které pod hlavičkou Stáje Hons běhají na tuzemských drahách už od roku 2006…

Nejdříve se stáj jmenovala JK Hons, po čase se přejmenovala na stáj Hons. Našim prvním koněm byla Sangria, ta se v dostizích moc neukázala a tak jsme pokračovali dál. Narazili jsme na Bádena, kterého máme u nás do doteď jako důchodce. Poté se nám poštěstil Odigny, který se u nás i narodil a naposledy Didier, jehož máme od února letošního roku.

Fialovo-modré barvy, v nichž běhají vaši svěřenci, jsou lehce zapamatovatelné. Kdo z vás na tuto barevnou kombinaci přišel?

Barvy stáje vymyslela mojesestřenice a jelikož tenkrát bylo hodně stájí a my neměli moc na výběr, zvolila se fialovo-modrá, která se nám s odstupem času zamlouvá, protože je krásně vidět.

Kdo všechno tvoří stájový tým a je v plánu případné rozšíření o další koně?

Stájový tým stojí hlavně na tátovi, Antonínu Honsovi, bez kterého by to nešlo a nefungovalo. Dále ho tvořím já, Irena Štěrbová a všichni další, co nám vypomáhají. Co se týče tréninku, jsme neustále v kontaktu s Josefem Bartošem starším, u kterého jsem, coby dvanáctileté děvče, s dostihovými koňmi začínala. Právě s ním konzultujeme veškerá angažmá.

I  jezdecká angažmá, a propos, co tvůj comeback? Nepřijde, když váhu máš pořád dobrou a koně na ježdění by byli?

Jezdecký comeback jsem měla dlouho v hlavě, ale prozatím zůstanu tam, kde jsem. Samozřejmě nikdy není pozdě…

A je v plánu ještě něco dalšího?

Můj momentální sen je udělat si trenérskou licenci. A soukromý sen, to asi jako u každého, mít spokojenou rodinu. 

foto: Pavla Pechmanová, Jan Huk a archiv Pavlíny Honsové