Narodila se ve znamení Panny, má ráda sport, přírodu a pokud má volno, s chutí vyrazí na výlet třeba k vodě nebo do skal. Klára Chrbolková, osmnáctiletá rodačka z Pardubic, milovnice červené barvy a dívka, která kdyby mohla, chodila by zásadně jen v teplákách či rajtkách. Energická mladá dáma, jež často bývá středem pozornosti, ačkoliv o to nijak zvlášť neusiluje, a která si umí říct svůj názor, a to i za předpokladu, že to vyvolá diskuzi…

Kláro, v neděli 23. července jste v Karlových Varech získala premiérové vítězství v sedle Trezy Lady. Jaký to byl dostih a co vaše bezprostřední dojmy?

Do dostihu jsme s Trezy Lady nastupovaly jako favoritky. Myslela jsem, že by to mohlo konečně klapnout, jenže vždycky je tam nějaké to ale… Ordre od pana Nieslanika bylo jednoduché: „Nech to na ní. Jen ať se neužene, aby měla závěr.“ A toho jsem se držela. Dostih byl rychlý a Trezy Lady v klidu cválala na konci pole. V oblouku jsem začala klisnu posouvat dopředu a na začátku roviny, když všechny soupeřky začaly strkat, jsem měla ještě v rukách. Tam už jsem věděla, že to bude dobré. Po jednom upozornění bičem mě klisna k vítězství doslova dovezla. Mé pocity byly v tu chvíli nepopsatelné. Konečně jsem vyhrála a k tomu ještě o takový kus…

Jezdíte teprve třetí sezónu, jaká byla vaše cesta ke koním, máte je tzv. v krvi?

Nemám, nikdo z rodiny s koňmi nic společného neměl a já se k nim dostala víceméně náhodou. Když jsem byla ve školce, občas jsem zašla k jednomu staršímu pánovi, který mě vozil na ponících. To se mi líbilo, a tak i na základní škole jsem hledala nějakou příležitost, kde se svézt. Našla jsem ji na ranči, kde se jezdilo na vyjížďky do lesů a odtamtud jsem se dostala k poníkovi Ferdovi, který se mi stal v dobrém slova smyslu “osudným“. Právě s ním jsem se poprvé postavila na start Ponyligy a díky němu jsem zamířila do dostihové stáje k Vocáskovým, kde už jsem zůstala.

Koně jste si vybrala jako svou profesi. Jaká byla reakce rodičů?

Školu ve Velké Chuchli, do které jsem se moc těšila, jsem si doma musela vybrečet. Škola naplnila má očekávání, dostala jsem zde skvělé základy pro ježdění dostihů a našla spoustu kamarádů.

Studujete maturitní obor Chovatelství se zaměřením na dostihový sport. Jaké předměty vás baví?

Mými oblíbenými jsou matematika, která mi jde sama už od základní školy, a tělocvik. V teorii a ostatních předmětech je to trochu horší. Musím ale ocenit, že je na škole spousta dobrých učitelů, kteří jak naučí, tak i pomůžou, když má někdo nějaký problém. Ve většině případů dostanete od mistrů šanci debutovat na školních koních, což je také fajn.

Také vy jste debutovala na školním koni, a to konkrétně na Princess Victorii v tréninku Marcely Sýkorové 28. září 2021 v Lysé nad Labem…

Před dostihem jsem měla strach, abych něco nepokazila, nicméně věděla jsem, že kobylka je moc hodná a dostihem mě provede. Když jsme dojely do cíle, měla jsem sice smíšené pocity, ale chtěla jsem jet zase…

Od té doby už jste absolvovala jedenáct startů, a co se týče dostihů, působíte „zapáleně“. Sledujete i zahraniční dostihové dění?

Ze zahraničí sleduji převážně výsledky. Na přenos se dívám za předpokladu, že jede některá z mých kamarádek nebo se některý český kůň účastní velkého dostihu.

Existuje nějaké místo spojené s dostihy, kam byste se ráda podívala?

Mým snem bylo vidět závodiště v Chantilly, které jsem už díky škole navštívila. Teď bych se ráda podívala do Merana nebo do Liverpoolu-Aintree, ráda totiž sleduji překážkové dostihy.

A mezi tuzemskými překážkovými jezdci máte i své vzory, je to tak?

Ano, hodně sleduji Josefa Bartoše, Jana Faltejska a Honzu Kratochvíla. Z rovinových se mi pak líbí, jak jezdí Adam Florian, David Liška, Petr Foret nebo Jan Verner.

Právě s nimi se občas potkáváte i v dostizích, i když zatím převážně jezdíte dostihy v rámci Hipospol Cupu, určené pro žákovské a mladé jezdce. Je velký rozdíl mezi těmito dostihy a dostihy s jezdci-profesionály?

Přijde mi, že rozdíl je poměrně velký. Když se běží učňovka či amatérka, tak se příliš neřeší tempo a prostě se jede. Většina těchto dostihů je tedy hodně rychlých a je i větší zmatek. Každý se snaží jet co nejlépe a kolikrát ani nevnímá, že okolo sebe má pole třeba dvanácti koní.

Řada vašich mladých jezdeckých kolegů už nyní intenzivně bojuje s váhou, což vy zatím vůbec řešit nemusíte…

Moc ne, protože mám stabilně 50 kilogramů a mohu jíst víceméně všechno. Nejraději mám kuřecí steak s opečenými brambory či chlebem a potrpím si na česnekový dip. Miluju i koprovku s bramborem a mojí výhodou je, že mám hodně ráda saláty, takže když musím hubnout, tak netrpím.

Jak si udržujte kondici?

Běháním a plaváním, které mám moc ráda a také v Chuchli na trenažéru, kde se mi věnuje bývalý žokej a trenér Ferda Minařík. Předává mi své zkušenosti přátelskou formou, za což bych mu chtěla moc poděkovat.

Když máte chvilku volna, co vás kromě koní a výletů do přírody, ještě baví?

Ráda trávím čas se svými přáteli. Když mám volnou chvíli, sleduji některý ze svých oblíbených českých seriálů nebo jedu na výlet s rodinou.

Každý máme v životě nějaký sen. Sen, k němuž se snažíme co nejvíce přiblížit, jaký je ten váš?

Říká se, že o svých snech člověk nemá moc mluvit, aby se splnily. Takže jen obecně – ráda bych jednou dosáhla titulu žokeje a jednou si zajela překážkový dostih. Doufám, že v budoucnu dostanu šance i od rodiny Vocáskových, u kterých jsem začínala a kteří mě toho tolik naučili.

foto: Pavla Pechmanová, Bohumil Křižan a archiv Kláry Chrbolkové