21. kapitola:
PRINC NIKOLAS A NEŠŤASTNÍK KLEÓN (2. část)
Velmi lehce 4
oba dostihy, které Nikolase po Ceně časopisu Jazdectvo čekaly, měly hodně společného. Tmavý krasavec z Napajedel, respektive z Lysé nad Labem, na kterém mohli diváci stojící okolo paddocku nechat oči, měl jak ve Velké květnové ceně, tak ve Zlatém poháru (tehdy Zemědělských novin) stejný počet soupeřů. Vždy pět, tedy číslo nikterak vysoké. V jeho sedle pokaždé byl, což pochopitelně nebylo žádné překvapení, Vlastimil Smolík. Jak v prvním měření sil našich prominentních starších koní, tak v tom druhém Behistounův velmi zdárný syn zvítězil, v obou případech v roli jasného favorita. Naprosto totožný byl i výrok rozhodčího, který zněl velmi lehce 4. Jak při Velké květnové, tak při Zlatém poháru nastupovali do boxů společně s Nikolasem ještě svinčický Isotop a napajedelský Livorno.

Tím ovšem podobnost, těžko říci zda čistě náhodná, či čistě „nenáhodná“, končí. Zatímco v květnu měli koně před sebou v okamžiku startu 1800 metrů, distanci na hranici střední a vytrvalecké tratě, máme-li použít víceméně přirovnání z atletiky, pak Zlatý pohár se běhal na trati, jejíž délka byla totožná se vzdáleností posledního klasického dostihu, St. Leger. Diametrálně odlišné byly i klimatické podmínky. 20. května 1979 bylo slunečno, 28° C, dráha byla označena za dobrou. 17. června 1979, tedy přesně o čtyři týdny později, bylo zataženo a spíše lana než provazy deště bičovaly závodiště, které si tehdy samozřejmě ještě uchovávalo svou původní podobu se secesními tribunami z roku 1906. Teplota vzduchu vykazovala přesně polovinu květnové hodnoty, tedy 14° C, a dráha nemohla být označena jinak než jako hluboká.
S mnoha společnými, ale současně také se značným počtem rozdílných znaků se Nikolas vypořádal bez problémů. Je však třeba také říci, že obě dostihová odpoledne, zvláště pak druhé z nich, probíhala do značné míry ve stínu blížícího se velkého očekávání vrcholného střetnutí tříletých, Československého derby, které se konalo týden po Zlatém poháru. Málokdy předtím, ale také potom, jestli vůbec někdy, byl už před derby nějaký kůň tak populární jako klisna Sparta, jiná akvizice tehdy naprosto bezkonkurenčního trenéra Františka Vítka. Sparta ubírala na popularitě nejen svému o rok staršímu a stále se lepšícímu sousedovi ze stáje v Lysé nad Labem Nikolasovi a dalším výborným koním. Dvojnásobná klasická vítězka dominovala jak v Jarní ceně klisen, tak ve Velké jarní ceně. Svůj famózní hattrick dovršila triumfem v neméně ceněné Velké červnové. S žokejem Dolejším vyprášila kožich i další chloubě Františkovy stáje Meanderovi, který byl s Vlastou Smolíkem o dvě délky zpět. Na Spartu se tehdy soustředilo snad devadesát, pětadevadesát procent pozornosti celé naší dostihové veřejnosti.
Byla to tenkrát někdy až neskutečná galapředstavení Vítkových koní. Derby s Valdajem a Spartou to pak jenom korunovalo. Všechno to připomínáme především pro to, abychom si uvědomili, za jakých okolností a v jakých souvislostech začala vcelku nenápadně vycházet i Nikolasova hvězda. Hvězda koně, kterému na rozdíl od jiných Františkových koní nebyl, jak už víme, start v klasických dostizích dopřán.
Dvě Nikolasova důležitá, ale vlastně ne příliš spektakulárně vnímaná prvenství, Františka velice potěšila. Nakonec byl rád, že se o nich příliš nemluví, alespoň bude moci hřebce v klidu připravovat na další starty, ne už pouze v domácí konkurenci. Kůň nepochybně dozrával i pro mezinárodní souboje, v což František Vítek vždy věřil. Pro souboje se zahraničními soupeři – i když pochopitelně pouze s takovými, s jakými to v tehdejší době z politických důvodů vůbec přicházelo v úvahu. Pro souboje, v nichž, a o tom byl trenér pevně přesvědčen, nesehraje roli outsidera.
Vítězná porážka v jámě lvové
Po domluvě s vedoucími pracovníky napajedelského hřebčína byli čtyřletí vrstevníci a Františkovi svěřenci Nikolas a Menader přihlášeni, možná k určitému překvapení československých příznivců turfu, do Kincsem díj 1979. Neboli Ceny Kincsem, která se konala 15. července v Budapešti. V rámci tehdejších socialistických zemí šlo o tradiční, velmi prestižní dostih na klasické 2400 metrů dlouhé trati. Favoritem byl domácí kůň Gazsi, čerstvý vítěz maďarského derby toho roku, nejnovější chlouba našich tehdejších sousedů.
Nezapomenutelného a pro nás i svým způsobem nakonec velmi pohnutého zájezdu do hlavního města Maďarska, do jámy lvové v Kincsem Parku, se tehdy zúčastnil i Petr Kaňka, spolupracovník Zpravodaje, textové přílohy Dostihového programu, který vydávalo Státní závodiště v Praze. Ocitujme, s menšími úpravami, nejdůležitější pasáže z tehdejšího textu tohoto očitého svědka.
„…Věděli jsme, že Nikolas může bojovat o vítězství, což vyvolávalo napjaté očekávání. Spojené ovšem s obavami. Ing. Hlačík ředitel Hřebčína Napajedla, o Nikolasovi řekl: „Přesun mu neprospěl, v Lysé vypadal lépe.“ Trenér Vítek na dotaz, jak se výprava cítí, odpověděl: „Zatím dobře. Jen aby to platilo i po dostihu. Jak se skutečně František Vítek cítil, prozrazovala jeho tvář. Tak bledého jsme ho ještě neviděli.
…V paddocku byli naši jedni z prvních. Lesklá srst a celkově výborná kondice prozrazovala, že trenér Vítek odvedl při přípravě koní kus poctivé práce, i to, že z ing. Hlačíka předtím nemluvily ani tak obavy, jako spíše skromnost. Stejně, nebo snad ještě o poznání lépe, vypadal ovšem vítěz maďarského derby Gazsi, u kterého výborný dojem ještě umocňovaly copánky a šachovnice na zádi.
... Na trať vyrazil podle očekávání první Ozmán, zatímco na konci pole jsme mohli vidět tři modré dresy. Oddechli jsme si, když jsme zjistili, že ten úplně poslední patří maďarské Burdě. Naši byli v kontaktu s polem.
… Naši si předposlední pozice udržovali až k počátku cílové roviny. Tam se pole vyrovnalo. Nikolase s Meanderem jsme v tu chvíli hledali marně. Byli skryti za maďarskými koňmi.
… Sto padesát metrů před cílem se u bariéry objevil Nikolas a všichni přítomní Čechoslováci, kteří znali ohromný speed tohoto Behistounova syna, věděli, co bude následovat. Propukli proto v nepopsatelné nadšení. Nikolas také bleskurychle zlikvidoval náskok vedoucích Maďarů Gazsiho a Masatty a do cíle stačil nashromáždit dvě a půl délky k dobru. Druhý přišel Gazsi před silně finišující Burdou a Matrózem. Meander obsadil dobré páté místo. Čas dostihu byl 2:31,6 a výrok rozhodčích 2 ½ - 1 ¼ - 2 – 2.
... Následoval přesun před vážnici. Náhodný divák by se domníval, že svěží Nikolas se připletl mezi koně, kteří absolvovali těžký dostih. A pak již jen radostné čekání na tradiční vyhlášení vítězů. Slavnostní ceremoniál však stále nepřicházel. Místo něj se po delší době ozvalo hlášení, kterému jsme nerozuměli. A po něm výkřiky FUJ!, což je zřejmě mezinárodní slovo. Krátce nato vyšel z vážnice trenér Vítek a ukazoval dva prsty, což znamenalo „druhý“. Slabou útěchou byli v té době maďarští diváci, kteří dávali své pocity nesouhlasu najevo kolegiu i všem ostatním, kteří se na tomto nepochopitelném rozhodnutí podíleli.
József Vas, s kterým jsem po dostihu hovořil, uvedl, že Dolejší šel podél bariéry za Ozmánem, Gazsi zvenku vedle něho, a náš hřebec byl tedy u bariéry uzavřen. Dolejší zrychlil, šel před Gazsiho, srazil se prý s ním a přitom Gazsi ještě narazil na Burdu. Podle Vase stál jeho hřebce tento incident 4 – 5 délek, a ztratila prý i Burda.
 Josef Dolejší v podstatě potvrdil „Vasovo“ postavení koní. Ovšem s tím rozdílem, že mezi Ozmánem a Gazsim byla mezera a Vas se ji snažil vyplnit až po výkřiku jednoho z maďarských žokejů „Joži, Nikolas!“ Přitom prý Gazsi narazil do Nikolase. Dále Dolejší potvrdil, že v závěrečné fázi byl dostih snadnou a jednoznačnou záležitostí Nikolase.
…“Interview“ s trenérem Vítkem jsem pořídil v poklusu přes paddock. Stačil jsem jen zachytit tato jeho slova: „Tak jim pěkně poděkujeme a pojedeme domů…“       
František Vítek, který se jako racionální a klidný člověk dovedl ve svém dostihovém životě s lecčím vyrovnat, s lecčím smířit, cítí velkou křivdu i po třiceti čtyřech letech. Někdejší vztek a zklamání jsou samozřejmě dávno ty tam, pachuť vyložené nespravedlnosti však nezmizela. Protože jeho Nikolas, náš Nikolas, kterého kolegium rozhodčích přesunulo u zeleného stolu na druhé místo, vyhrál tenkrát Cenu Kincsem naprosto regulérně. Vítězství mu patřilo, byl ze všech jasně nejlepší.
Navíc, a s tím se tehdy pisateli výše uvedených řádků František Vítek nesvěřil, hrála v celé té dosti nepěkné historii podstatnou, vlastně hlavní roli ještě jiná záležitost. Gazsi totiž nebyl zdravotně ani zdaleka v pořádku. Do dostihu nastoupil silně bandážovaný. Právě v důsledku bolavých nohou maďarský hřebec v kritické chvíli zavrávoral a vrazil do Nikolase. Tehdejší ředitel budapešťského závodiště nebyl schopen porážku nedávného vítěze jejich derby přenést přes srdce. Rozhodl, že to tak prostě nebude, že to nepřipustí. Donutil pětičlenné kolegium rozhodčích hlasovat o přesunu Nikolase na druhé místo. Takové tam tehdy byly poměry. Dva členové kolegia přesto sebrali odvahu. Byli proti. Další tři se však autoritě ředitele autoritě, který do toho rozhodčím samozřejmě neměl co mluvit, podřídili. To samozřejmě ke skandálnímu rozhodnutí stačilo.
Přesto Františka asi ze všeho nejvíc mrzel přístup a nepravdivé svědectví Józsefa Vase. Vždyť se to přihodilo pouhý měsíc po tom, co s jeho Valdajem triumfoval v Chuchli v Československém derby. Skoro by se chtělo říct: tak svět odplácí…
Závěr sezóny v plném lesku
V sezóně 1979 startoval Nikolas ještě třikrát a vždy v dostizích s velmi kvalitní mezinárodní konkurencí. Na berlínském závodišti v Hoppegartenu v hlavním dostihu dvoudenního programu (mítink tenkrát probíhal ve dvou nedělních odpolední po sobě), Velké ceně Kongresu pro chov koní, obsadil však až poslední, šesté místo, osm délek za vítězem, když se v Nikolasově sedle, na rozdíl od Budapešti, Pepíčkovi Dolejšímu vůbec nedařilo.
Do Německa, respektive jeho východní části, tehdejší Německé demokratické republiky, se Nikolas společně se svým trenérem Františkem Vítkem, jezdcem Vlastimilem Smolíkem a stájovým druhem, vítězem derby Valdajem, ještě jednou vrátil. V ceně 30. výročí založení NDR, která měla tehdy před sebou přesně posledních deset let své existence, se octl jako sám voják v poli v bitvě proti deseti silným zahraničním, převážně domácím soupeřům. Sedm z nich s Vlastimilem Smolíkem v sedle porazil, třem dalším podlehl. O něco lépe se tu tenkrát dařilo Valdajovi. Proti šesti soupeřům se vyznamenal velmi dobrým druhým místem.
Závěr třetí dostihové sezóny však zastihl Nikolase ve stejném lesku, jakým se po celou dobu jeho kariéry vyznačovala jeho ebenová srst. Stalo se tak 28. října, kdy ve Velké Chuchli po více než čtyřech letech opět startovali zahraniční koně. V den vzniku naopak naší tehdejší Československé republiky (ta měla před sebou na rozdíl od NDR o tři roky více) se na našem centrálním závodišti zúčastnil s Vlastou Smolíkem Velké ceny československého turfu na 2400 metrů. Nikolas tady v pokročilém podzimu k radosti Františka Vítka a všech svých příznivců opět exceloval. Oplatil nejen drážďanskou porážku svým soupeřům Orskovi z Polska a Traumtänzerovi z NDR, kteří doběhli druhý a třetí, ale v „bratrovražedném“ souboji dvou prominentních Behistounových synů se bezpečně vypořádal i s Valdajem, který byl nakonec čtvrtý.
Koněm roku 1979 se Nikolas nestal jenom proto, že se tehdy „trefil“ do období, kdy kralovala Sparta. A snad mu ublížilo i nevýrazné účinkování na berlínském mítinku.
František Vítek však věděl, že to ani zdaleka neznamená konec Nikolasovy kariéry.
Petr Feldstein
(pokračování 6. února)