„Vyrůstat v rodině, kde jsou všichni od koní, není úplně lehké. V životě se setkáte s různými podobami závisti, protože lidé si myslí, že děti, pocházející z rodin zabývajících se koňmi, mají vše zadarmo a nemusí pro to nic moc dělat. Bohužel opak je pravdou a i já jsem si musela svou cestu vyšlapat víceméně sama. Lehké není ani rozpoznat opravdové přátele, od těch, kteří se s vámi baví jen proto, aby dostali nějaké ‚výhody‘. Každopádně jsem ráda, za to, co mám, a určitě bych neměnila,“ říká Tereza Winterová, dvojnásobná premiantka Ponyligy, amatérská jezdkyně a majitelka valacha Bacory, který před necelými čtrnácti dny triumfoval ve Velké Chuchli v sedle s Matyášem Lukou…

Terezko, myslím, že v úvodu jsme vcelku srozumitelně vysvětlily, že ani ti, kteří se narodí s dostihovými geny, nemusí mít vždy na růžích ustláno. Přála si vaše rodina, abyste se i vy věnovala koním?

Ke koním mě rodina vedla odmala, nicméně myslím, že s láskou k těmto zvířatům jsem se už narodila. Měla jsem to tedy tak trochu předurčené.

Pamatujete si, kdy poprvé jste seděla na koni?

Myslím, že to „úplně poprvé“ bylo asi hned krátce po narození, ale jezdit pravidelně jsem začala až kolem šesti let na ponících. Plnokrevníkům se věnuji od jedenácti let.

Hodně lidí si vás vybaví z dostihů Ponyligy, v níž jste zářila…

Ponyligu jsem vyhrála dvakrát, úspěšná jsem byla hned v prvním a pak v třetím jejím ročníku. A vyhrála jsem ji díky dvěma skvělým klisnám Kessy a Kitty. Z vítězství jsem byla samozřejmě nadšená, dalo mi to chuť dál se zlepšovat a jezdit, co nejvíc to šlo.

Co dalšího vám dal tento „projekt“ zaměřený na rozvíjení a motivaci nejmladší jezdecké generace?

Ponyliga je podle mého názoru skvělý způsob, jak okusit dostihový adrenalin. Kitty byla hodně temperamentní a dopředná, byla jako takovej„malej plnokrevník“. V Ponylize jsem našla pár přátel, se kterými se bavím doteď, ale největšími oporami pro mě vždy byly a jsou Tereza Jedličková a Tereza Podráská.

Se svou kamarádkou Terezou Jedličkovou jste absolvovala i praxi ve stáji rodiny Nieslanikových…

Do Tušimic jsem přišla v roce 2020 a dohromady jsem tam strávila necelé tři roky. Dostala jsem se tam díky Lence Rájové, která tam v tu dobu působila a domluvila nám tam brigádu na prázdniny. Moc se mi tam líbilo a dojížděla jsem každý víkend a i každé prázdniny. Jsem moc ráda za všechny zkušenosti, které jsem mohla načerpat a hlavní dík patří Janu Rájovi, který tam dlouho působil jako asistent trenéra. Předal mi své zkušenosti a troufám si říct, že mě naučil být lepším jezdcem. Samozřejmě také děkuji Petrovi a Miroslavovi Nieslanikovýmza všechny příležitosti v dostizích, které jsem dostala. Díky nim jsem mohla jezdit dostihy i v Itálii, a za to jsem vděčná.

V neděli 17. září jste se radovala z premiérového vítězství v trochu jiné roli, roli majitele… Jaké to bylo? A proč si vaše srdce získal právě čtyřletý valach Bacora?

Bacoru jsem poznala právě v Tušimicích. Přijel tam na podzim 2020 jako roček a já si ho hned oblíbila. Před rokem, když ho pan Nieslanik nabízel k prodeji, neváhala jsem ani minutu a koupila ho.Když vyhrál, byl nepopsatelný pocit, měla jsem strašnou radost až jsem se štěstím rozbrečela. Byl to hodně emotivní zážitek.

Jaké jsou s ním další plány?

Přes zimu bude mít zasloužené volno a na dráhu se vrátí zase až na jaře. Dobře skáče, a tak není vyloučené, že se v budoucnu možná podívá do dostihů přes proutěné překážky… To je ale hodně daleká budoucnost.

Před dvěma týdny potvrdil, že ani na rovině se neztratí…

Vítězství očekávané bylo i nebylo, v koutku duše jsem si říkala, že by to mohlo vyjít, ale měl v dostihu kvalitní soupeře, takže jsem moc nevěděla, co od toho čekat. Matyáš Luka mu udělal dostih přesně podle našich představ a Bacora tak znovu mohl ukázat, co v něm je. Jsem moc šťastná, nejen proto, že to bylo moje první majitelské vítězství, ale také že se povedlo v posledním letošním Bacorově startu. Ráda bych poděkovala také Natálii Fólové, která mého oblíbence jako vodička doprovázela ve všech jeho letošních startech a je nedílnou součástí našeho týmu.

Už jsme si řekli, co čeká Bacoru, ale co nejbližšího čeká vás, po úspěšné maturitě na Střední škole dostihového sportu a jezdectví?

Začátkem října se přesunu do Drážďan k trenérovi Stefanovi Richterovi, kde budu přes zimu působit. Už teď se těším, jaké zkušenosti mi to přinese. 

foto: Martin Langer a archiv Terezy Winterové