Narodila se ve znamení býka, vystudovala politologii a mezinárodní vztahy, vždy ji to však táhlo ke koním. Ti se stali načas také její profesí a právě u nich našla i svou lásku – Ivana Siegla, překážkového jezdce a asistenta trenéra ve stáji Lokotrans, sídlící v Újezdu u Boskovic. Co Ivetu a Ivana spojuje, jak romantická byla jejich svatba, i jaké mají plány do budoucna, jsme se zeptali v dalším vydání rubriky Ženy známých mužů…

Jak jsme již zmínili v úvodu, s Ivanem jste se seznámili u koní, kdy a kde to bylo? A byla to láska na první pohled, nebo spíš na druhý až třetí?

S Ivanem jsme se poznali před dvanácti lety v Benešově, když jsem nastoupila při studiu na čtyři dny v týdnu do stáje Tomáše Hurta. Ivan tehdy pracoval hned vedle, u Tomášova otce Jiřího. Láska na první pohled to určitě nebyla, spíš jsme si tak nějak rozuměli a měli jsme si o čem povídat. Jelikož jsem tam často bývala sama, půjčovala jsem si občas od Ivana jeho jezevčíka Huga, s nímž jsem pak chodila mezi ranní a odpolední službou na procházky, no a Ivan pak začal chodit s námi. V té době to byl vztah spíš kamarádský, alespoň tedy z mojí strany, nicméně postupem času se z toho vyklubalo něco víc.

Jakou vlastnost na Ivanovi nejvíce oceňujete a čím vás dokáže naštvat?

Na Ivanovi si asi nejvíc cením jeho charakteru a smyslu pro spravedlnost, i když někdy si pak moc bere, když se lidi chovají jinak, než by od nich čekal. Vím, že ať se děje cokoliv, můžu se o něho opřít a v těžkých chvílích budeme vždy stát při sobě. Co na něm miluju, a čím mě občas dokáže i pořádně vytočit, je jeho smysl pro humor. Ten máme hodně podobný, ale jeho občas neopouští ani ve chvílích, kdy se to úplně nehodí. No a největší kámen úrazu u nás je to, že on je docela puntičkář, co miluje pořádek a já tak trochu kamikadze… (smích)

Několik let jste spolu fungovali v různých stájích v režimu 24/7. Jak náročné to bylo?

Pracovat a zároveň žít spolu bylo náročné, ale myslím, že jsme to zvládali docela dobře. Samozřejmě někdy pak už byla ponorka a potřebovali jsme si od sebe na chvíli oddechnout. Posledních pár let už u koní nepracuju a je to spíš moje volnočasová aktivita, kdy buď dojíždím o víkendech, svátcích a volných dnech do práce za Ivanem, nebo pak některá odpoledne v týdnu chodím jezdit jinam, plus máme koně ustájené i doma.

Koně jsou u vás sice zálibou číslo jedna, ale zdatně jim konkurují vaši pejsci…

To je pravda. Naše psy milujeme a volný čas trávíme nejraději s nimi na společných dlouhých procházkách.

Zvířata jsou radost, ale i starost, která nikdy nekončí. Máte čas utrhnout se třeba jen na malou dovolenou? A pokud ano, jak vypadá z vašeho pohledu ta úplně ideální?

Každý rok se snažíme jet v zimě alespoň na pár dní lyžovat do Alp, ale právě vzhledem k tomu, že máme doma koně i psy, nemáme úplně možnost pobýt tam nějaký delší čas. Lyžování oba milujeme a vydržíme na svahu strávit opravdu celý den. Asi se shodneme na tom, že naše dovolená musí být aktivní. Kdyby to nebyly lyže, tak určitě turistika. Ani jeden se totiž nevydržíme někde jen tak válet...

Oba milujete zvířata, oba máte rádi aktivní způsob života. Co povaha? Jste si i v tomto směru podobní?

Povahově jsme každý jiný. Oba jsme tak trochu samostatné jednotky a oba potřebujeme, aby to ten druhý respektoval. Pokud máme každý nějaký čas jen pro sebe a nějaké vlastní zájmy, jsme spokojení. Podobní jsme si určitě v lásce ke zvířatům, hlavně tedy psům.

Nedávno jste se vzali – jak vypadala žádost o ruku? Bylo to něco romantického jako ve filmu, nebo spíš něco veselého, na což bych vás tipovala?

Vůbec to nebylo romantické, já jsem ani zprvu nepochopila, že jde o žádost o ruku a dělala jsem si z Ivana srandu, že si s tou krabičkou pěkně koleduje (smích). Taky pak byla svatba asi až o rok a půl později, tak moc se mu do chomoutu nechtělo…

Svatba malá, krásná, komorní s obřadem v kapličce v Jinočanech…

Svatbu jsme si moc užili. Měli jsme ji jen v rodinném kruhu, protože ani jeden nejsme rádi středem pozornosti. Upřímně řečeno, klidně bych si to zopakovala… (smích)

Bude i nějaká svatební cesta, nebo vás zvířectvo nepustí?

Na svatební cestu nepojedeme, není na ni čas a vzhledem k tomu, že se nám má v listopadu narodit miminko, tak už ani příležitost. Užijeme si to snad někdy pak a rovnou ve třech.

Kdybyste měla charakterizovat váš vztah jednou větou, jak by zněla?

Ivan říkal „žůžolabůžo“ (smích), já bych ho spíš přirovnala k jízdě na horské dráze, tak si vyberte… (smích)

foto: archiv Ivety Sieglové