Myslím, že neexistuje mnoho koní, kteří by si za svou kariéru získali takovou popularitu, jako on. Jedenáctiletý hnědák Ideal Approach, jenž za svou kariéru vyhrál 17 dostihů a vydělal více než pět milionů korun, minulou neděli zakončil svou aktivní životní etapu stylově, a to triumfem ve Velké októbrovej ceně na svém oblíbeném závodišti v Bratislavě. V čem byl a je tento kůň tak výjimečný a jak se nyní srovná s tím, že už nebude závodit? I na to nám odpověděly ve svých vyznáních, tři dámy z dostihové stáje Lokotrans, které se o populárního Íďu, staraly…

Tereza Kučerová (partnerka trenéra, ošetřovatelka a pracovní jezdkyně)

Čím si všechny tolik získal? Podle mě hlavně svou osobností, protože takových koní jako on moc není. Je to výrazná individualita. Myslím, že nejen nám, co jsme s ním pracovali, musel být sympatický. Dostihy často chodil ze špice a dekorování vítězů si vždycky náležitě užíval, ten potlesk a obdiv mu dělal dobře. No a posledním faktorem je asi to, že běhal takhle dlouho a pořád skvěle.

Jaký je? Je to velký profesionál, i v tréninku vždy moc dobře věděl, kdy o něco jde a kdy se může pošetřit. Byl schopný cválat daleko za ostatními a tvářit se přitom, že to rychleji opravdu nejde. Nicméně při rychlé práci, nebo když se otevřela dvířka startovacích boxů, byl rychlý jako střela a nikoho před sebe nechtěl pustit. To jsme ale ze začátku nevěděli. Luboš ho před jeho prvním startem chtěl dokonce škrtnout, protože se mu v práci vůbec nelíbil. Do Bratislavy jsme tedy jeli se smíšenými pocity, co můžeme očekávat. Překvapení přišlo hned po startu, kdy Ideal vystřelil jako blesk a vydal se dostih fírovat. A náš údiv vydržel až do cíle, kdy v pohodě vyhrál. Luboš říkal, že Ideal je kůň, který se trénuje sám. Byl a je to král, který moc dobře ví, kdy a co má dělat, a my jen „jeho služebnictvo“, jež má na starosti to, aby bylo veličenstvo spokojeno, cítilo se dobře a nic mu nechybělo.

Iveta Sieglová (pracovní jezdkyně a ošetřovatelka)

Docela přemýšlím, co o Idealkovi ještě nebylo řečeno. Že je to velká osobnost a milovník banánů, to už asi všichni víte. Že je to velký profesor a učitel asi taky. V sezóně, když šel poslední, mohli na něm jezdit i učedníci, jakmile ale věděl, že jde o nějakou práci, tak se probudil tygr. V zimě bych ježdění na něm přirovnala ke snaze zkrotit „naštvaného hrocha“.

Ideal na sebe byl vždycky hodně opatrný a nemusel za sebou koně. Pokud to byl někdo klidný, tak to ještě šlo, ale jakmile za ním někdo zlobil, uměl se pěkně vytočit a byl schopný i kopnout. Vždycky rozlišoval lidi na známé a cizí, kteří když se mu nezdáli, byl je schopný i vyhnat z boxu. Vtipnou historku,co s ním mám, a kterou bych chtěla zmínit, se týká jeho běhání v Praze. Bylo to myslím poprvé poté, co se přestěhoval do Újezdu a kdy měl běhat jinde než v Bratislavě. Ideal to neměl v Praze rád, což jsme ale netušili. Přijeli jsme na závodiště a já ho šla vykládat. Ideal se normálně rozešel, a že jde ven. Jakmile však vystrčil čumák z auta a zjistil, že je v Praze, zajel zpátky a odmítal vystoupit. Všude, kde běhal, měl své rituály, které se nesměly porušovat, jinak bylo zle. Jakmile však vešel do paddocku, byl to ten nejhodnější kůň na světě. Miloval dostihy a závodění a když vyhrál, nebo byl se sebou spokojený, nesl se s prominutím jak „ho..no na lopatě“ a druhý den ráno koukal z boxu a vyžadoval od všech pozornost a pochvaly. V opačném případě, když se něco nepovedlo, pomalu čtyři dny nevystrčil hlavu z boxu a s nikým se nekamarádil, byl prostě „pekelně nas..nej“. Historek s ním mám spoustu, ale tohle ho asi tak vystihuje nejlíp, je prostě obrovská osobnost.

Jana Součková (futrmajstr ve stáji Lokotrans, ošetřovatelka a příležitostná pracovní jezdkyně)

Íďa, to je fenomén. Pan kůň s velkými ,,P‘‘ i „K“. Za tolik let, co pracuju v oboru, jsem se s podobným koněm nikdy nesetkala. Jednou jsem měla čest na něm jet a bylo to nejlepší svezení. On si totiž všechno dělá sám, jen se mu do toho člověk nesmí plést. Jeho poslední start jsme sledovali v Berlíně na telefonu a já brečela tak, jakoby dítěti vzali jeho nejoblíbenější hračku. Byl to bezpochyby ten nejemotivnější moment za posledních pár let. „Cože? On to vážně dal a vyhrál?! Nevěřila jsem…“  V týdnu před jeho rozlučkovým startem jsem mu ještě v boxe říkala: „Iďínku, dej do toho všechno, je to naposledy. A on jen koukal, jakoby tomu rozuměl… Doufám, že i nyní bude spokojený. Výběhy, které tu máme, jsou nádherné, rozlehlé s velkým přístřeškem a já věřím, že často k nim většina z nás zamíří, abychom se s Íďou pomazlili. 

foto: Pavla Pechmanová a archiv Ivety Sieglové a Jany Součkové