Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré, a to platí dvojnásob u Nikoly Petrlíka. Mladší syn pětinásobného rovinového šampiona mezi tuzemskými trenéry, který se letos chytil u svého otce ve stáji Rabbit Trhový Štěpánov a jenž na konci září utrpěl nepříjemné zranění po pádu z ryzáka Maxmiliána, překvapivě změnil působiště. Během rekonvalescence totiž dostal nabídku, která se neodmítá…

V sobotu 23. září přišlo zranění, které tě vyřadilo na zbytek sezóny, jak dlouho trvala tvá rekonvalescence?

Ze zranění jsem se dostával poměrně dlouho, včetně rehabilitace, to byly skoro dva měsíce. Jelikož se blížil konec sezóny, uzdravování jsem neurychloval, naopak. Po poradě s paní doktorkou jsme se dohodli, že tomu dáme čas, když už stejně nic nedohoním.

A právě během těchto dvou měsíců přišla nabídka na přesun do Španělska…

Nabídku jít do Španělska jsem měl už jednou, zhruba před dvěma lety, kdy jsem ji odmítnul kvůli bývalé přítelkyni. Teď když přišla znovu, neurčitá bez předem daných podmínek, psal jsem si s Denisou Sikorovou, která v Madridu působí, a potvrdila mi, že ve vedlejší stáji opravdu hledají jezdce, a to jak do práce, tak i do dostihů. Konkrétní nabídka přímo od trenéra přišla po mém třetím letošním vítězství v sedle Rabbit Eagles v Chuchli. V té době jsem to nijak neřešil, chtěl jsem pouze dojezdit sezonu. Týden na to se mi stal úraz a já najednou měl spoustu času přemýšlet a radit se se známými, jestli ji přijmout nebo ne. Rozhodující hlas nakonec měla moje mamka, která mě podpořila, za což bych jí rád poděkoval. Takže nakonec paradoxně až moje zranění přispělo k tomu, že jsem se rozhoupal a začal si vyřizovat vše potřebné pro odchod do Španělska…

U kterého trenéra aktuálně působíš a jak se ti líbí?

Od 1. prosince působím u Patrika Olavena, který má na starosti více než 30 koní. Je tu krásné prostředí, moc pěkně vybavené stáje. Máme dohodu, že pokud se jim bude líbit, jak jezdím v práci, zkusí mě posadit i do dostihu, což je prý na dobré cestě, jak tvrdí Denisa, která se s trenérem více baví. Pokud vše půjde, jako doposud, mohl bych začít jezdit už na začátku roku. Co se týče práce, je nás šest na ježdění a máme denně maximálně 5 lotů. Loty sice trvají relativně dlouho, něco málo přes hodinu, ale ti koně jsou krásně vycválaní a ničeho se nebojí, ani dvouletí ani ročci. Bydlení je také fajn, mám ho jen deset minut autem od závodiště a je to pěkně vybavené 2+kk.

Alfou i omegou pro každého dostihového jezdce je váha, poskočila ti nějak během té doby, kdy jsi byl mimo sedlo?

Při úrazu jsem přibral až na 59 kilogramů, ale to zná asi každý od koní, že když se přestane hýbat, jde váha docela rychle nahoru. Teď když už jsem fit, jde to zase dolů, k čemuž přispívá i teplo, které tu máme. Pořád tu krásně, nějakých 15 až 16 stupňů, což je moc příjemné.

Jsou ve stáji kromě tebe i nějací další Češi?

Co se týče Čechů, u nás ve stáji jsem sám, ale hned vedle ve stáji působí  Pinďa Janáček a Denisa Sikorová. S Denisou jsme hodně v kontaktu a hodně mi tady pomáhá. S papírováním i ostatním zařizováním, přece jen už je tady druhý rok a všechno zná. Také mi připravuje slovíčka k učení, za což jsem docela rád, protože i když se snažím, zatím všemu ne úplně dobře rozumím. Každopádně jsem rád za tuhle šanci, protože v mém věku se už asi další podobná nenaskytne, co si budeme povídat…

Blíží se nejkrásnější svátky v roce, Vánoce. Čas, kdy je člověk nejraději s rodinou, nicméně v tvém případě, to asi vzhledem k nové práci neklapne, nebo se mýlím?

Vánoce jsem letos vůbec neřešil. Kdybych zůstal doma, byl bych buď v práci, nebo asi na Benecku s bratrem.

Vzpomínáš si třeba i z dětství na nějaký dárek, který ti udělal opravdu radost?

Nejhezčí dárek k Vánocům? To je těžké říct, který to byl, protože vždycky jich bylo strašně moc. Určitě jsem měl radost ze všech, které jsem kdy dostal. Nicméně takové to opravdové štěstí a radost je jedině ve chvíli, kdy se sejde u stolu celá rodina, všichni živí a zdraví.

Jsme téměř na konci roku, co bys popřál do nového roku českému turfu?

Asi aby se dostihy konaly a aspoň v takovém rozsahu jako letos. Aby závodiště nezanikala…. Majitelům koní, protože právě ti do toho dávají opravdu velké peníze, bych přál větší dotace, i když vím, že doba je těžká. Více úspěchů i financí bych přál také trenérům a jezdcům, i všem lidem, kteří s koňmi pracují, protože ta dřina tady prostě je, a je každodenní. Koně nezajímá, jestli je venku mráz, déšť nebo sníh, případně vedro, za každých podmínek musí jít ven a musí být o ně dobře postaráno. A lidi nejsou stroje, i proto by si nějaké to ocenění zasloužili. Na závěr bych rád poděkoval Rabbitu a svému otci, že mně dali šanci, dostali do formy a zviditelnili, aby si mě mohli všimnout ve Španělsku. Vím, že jsem jim ještě na jaře sliboval dlouhodobou spolupráci, ale o to víc mě těší, že pochopili a dokázali přijmout mé rozhodnutí odejít a zkusit štěstí jinde, protože taková nabídka se prostě neodmítá. 

foto: Pavla Pechmanová a archiv Nikoly Petrlíka

.